Je vám do zpěvu?! Karaoke japonského vynálezce Daisukeho Inoue slaví půlstoletí

skupina rozjařených lidí zpívajících a tančících
Zazpíváme, zakalíme. Fotografie z hotelové sítě The Hippie Chic Company, která na různých místech světa nabízí zvukotěsné karaoke pokoje, v nichž si můžete uspořádat nerušenou a nerušící party, foto: The Hippie Chic Company

Bob Harris (hraje jej Bill Murray) je americká filmová hvězda za zenitem, která v Tokiu natáčí lukrativní reklamu na whisky. Charlotta (ztělesněná Scarlett Johansson) do japonského velkoměsta doprovází svého zaneprázdněného manžela, fotografa celebrit. Oba čelí vyhoření i krizi manželství, sužuje je jet lag i zažívají kulturní šok. Poté, co na sebe několikrát narazí na chodbě hotelu, se skamarádí a začnou si povídat o životě. Když se hrdinové snímku Ztraceno v překladu (2003) vrhnou do tokijského nočního života, nemůžou skončit nikde jinde než v karaoke baru. Bob zazpívá (What’s So Funny ‚Bout) Peace, Love, and Understanding od Elvise Costella, zatímco Charlotta se ho snaží trumfnout písní Brass In Pocket od The Pretenders. Bob večírek ukončí svým podáním More Than This od Roxy Music, a když odříkává slova o ztracené lásce, jejich pohledy se střetnou. V baru nakonec zůstanou sami, ale film romantickým happy endem nekončí. Ona čtyřminutová scéna z karaoke baru patří mezi nejpamátnější.

rozjařený Bob Harris (Bill Murray) a japonský mladík Bob Harris (Bill Murray) se baví na japonský způsob, provozuje karaoke. Záběr z filmu Ztraceno v překladu, foto: Focus Features

Japonský herec Fumihiro Hayashi zpívající God Save the Queen od Sex Pistols na karaoke kdesi nedaleko stanice Šibuja byl údajně první scénou, kterou Sophie Coppola napsala do scénáře Ztraceno v překladu. Jen máloco je totiž více součástí moderního japonského nočního života než karaoke. Jak padne tma, ve stovkách barů, ve čtvrtích jako je právě Šibuja, se rozsvítí obrazovky, rozdají katalogy se seznamem písní a následně i mikrofony a začne zábava. Není důležité, kam patříte na žebříčku společenské hierarchie – salesmani prozpěvují se svými klienty, šéfové s podřízenými a partičky teenagerů se vzájemně baví neumětelským provedením hitů. Většinou se to neobejde bez alkoholu.

Karaoke navazuje na japonskou tradici bavit význačného hosta zpěvem. Provozovala se v rodinách a klientům zpívaly i gejši v nevěstincích. Stroj na reprodukovaný zpěv doplněný instrumentálním podkladem je japonský vynález, který má letos padesát let. Jeho tvůrce Daisuke Inoue, jenž vloni oslavil osmdesátku, ze svého vynálezu nezbohatl, protože si jej nenechal patentovat. V Japonsku není obvyklé, aby do patentového řízení vstoupil jednotlivec, vynálezy jsou daleko častěji kolektivním dílem firmy. „Stačí mi, že jsem naučil svět zpívat,“ prohlásil před lety v rozhovoru, kdy ho asijská edice časopisu Time zařadila mezi nejvlivnější Asiaty historie.

Pohled do tokijské uličky se zavřenými kluby a obchody Zmlklé karaoke. Pohled do tokijské uličky letos 25. dubna, kdy v hlavním městě a třech dalších třech prefekturách začal platit nový výjimečný stav vinou koronavirové pandemie. Tamní karaoke i další podniky musely zavřít, foto: ČTK/Jiji Press Photo – Morio Taga

Na konci šedesátých let pracoval Daisuke Inoue jako bubeník a hráč na klávesové nástroje v kapele, která bavila zákazníky v jedné kavárně v Kóbe. Jistý byznysmen a stálý návštěvník jej tenkrát požádal, zda by ho se svými klávesami nedoprovodil na důležitou pracovní cestu ke klientovi, který si rád zazpívá. „Tvoje hra na klávesy je jediná věc, do které můžu zpívat. Znáš můj hlas a víš, jak to udělat, aby zněl dobře,“ prosil ho. Jenže muzikant Inoue ten den nemohl, a tak byznysmenovi alespoň nahrál na kazetu svoji produkci, do níž se dalo zpívat. Když se muž vrátil z cesty, byl velmi spokojený a chtěl, aby mu hudebník vytvořil další kazetu. Tehdy Daisuke Inoue dostal nápad sestrojit stroj, který by obsahoval mikrofon, přehrávač na kazety i reproduktory, čímž by mohl doprovázet amatérské zpěváky.

Stroj původně nesl jméno 8 Juke. Inoue jich s technicky zdatnějšími kamarády vyrobil jedenáct a pronajímal je barům v okolí města Kóbe. To se psal rok 1971 a jeho cena byla v přepočtu na dnešní cenové relace zhruba sedmdesát tisíc korun. Nebylo to málo peněz, nicméně jeden majitel baru stroj koupil a brzy následovali další. Vynález se uchytil, v barech totiž nahrazoval živé kapely, které samozřejmě byly z dlouhodobého hlediska provozně daleko dražší. Stroj na hudbu dostal své jméno, když jeden vývojář z firmy Matsuda při prezentaci karaoke prohlásil: „Hudba hraje, ale místo pro orchestr je prázdné.“ Spojení „kara okesutura“ se zkrátilo na dnešní karaoke.

dvojice opřená o stěnu výtahu Bob Harris (Bill Murray) & Charlotta (Scarlett Johansson) ve filmu Ztraceno v překladu, foto: Focus Features

Karaoke bary s privátními salónky, kde se známí mohli nerušeně oddávat zábavě, se v sedmdesátých letech vyrojily ve čtvrtích japonských velkoměst. V následujícím desetiletí začaly být stroje na karaoke vybaveny i monitory, na nichž běžel text – umožnil to rozvoj záznamových technologií schopných kromě hudby pojmout i textovou informaci. A v „devadesátkách“, s nastartovanou globalizací, začaly tyto mašiny pronikat i na západní trhy. Avšak masivnímu rozšíření mimo Japonsko brání trochu jiný styl zábavy v barech nebo odlišný kulturní a společenský kontext zpěvu.  I tak pronikl princip karaoke do televizních show amatérských zpěváků, jako bylo u nás Caruso show, nebo v novém tisíciletí talentové soutěže typu SuperStar nebo The X Factor.

Dnes si už karaoke může zazpívat každý sám nebo s přáteli ve svém obýváku – nejpopulárnější YouTube kanál Sing King Karaoke má šest milionů odběratelů. Existuje i nespočet počítačových her, v nichž vaši schopnost intonovat a udržet rytmus namísto kamarádů ohodnotí software. Až skončí epidemie, karaoke bary se po světě určitě znovu zaplní. Mimochodem, existují i v Praze…

Související