Postavíme, co jste zničili. Náctileté punkerky by rády něco řekly rasistům a sexistům

„Před nějakou dobou, než začal lockdown, za mnou v naší třídě přišel kluk a řekl mi, ať si dávám pozor na Číňany. Když jsem mu řekla, že jsem sama Číňanka, tak ode mě utekl. Eloise a já jsme o tomhle zážitku napsaly písničku.“ Když desetiletá bubenice Mila uvede novou píseň, vezme si po ní slovo třináctiletá kytaristka Eloise a do mikrofonu zakřičí: „Tohle je písnička o něm a o všech rasistických a sexistických klucích na tomhle světě!“ Vzápětí se spustí punková smršť písně Racist, Sexist Boy. Holčičí kvarteto The Linda Lindas chce světu něco říct a pomoci jim k tomu mají nabroušené punkové kytary. „Znovu postavíme, co jste zničili,“ zní v refrénu vzkaz písně, která se stala na internetu nečekaným hitem.

Video s koncertním provedením písně Racist, Sexist Boy oběhlo na konci letošního května sociální sítě. Čtveřice kamarádek z punkové skupiny The Linda Lindas ji odehrála v rámci vystoupení v losangeleské veřejné knihovně publikovaném na YouTube. Pasáž se zmíněnou písní se následně objevila na Twitteru, kde nasbírala tisíce lajků. „Tohle je nejlepší píseň roku 2021,“ napsal o ní Thurston Moore (ex Sonic Youth). S chválou přispěchali i Hayley Williams z Paramore nebo Questlove z hiphopových The Roots. Píseň sdílel také Tom Morello ze skupiny Rage Against the Machine. „Děcka jsou v pohodě,“ napsal pak basák Flea z Red Hot Chili Peppers. O The Linda Lindas začala referovat média a následně podepsaly smlouvu s proslulou punkovou značkou Epitaph.

Vypadají neškodně – než začnou hrát

The Linda Lindas se potkaly před třemi lety v rámci školního programu pro podporu dívčí kreativity Girlschool – dvě z nich jsou sestry, další jejich sestřenice a čtvrtou členku poznaly ve škole. Už po pár zkouškách si během závěrečného večera Girlschool zahrály jako předkapela Kristin Kontrol z Dum Dum Girls.

O vzniku Sexist, Racist Boy se dívky rozpovídaly v rozhovoru pro portál Pitchfork. „Potom, co se ten incident stal, byla jsem trochu zmatená a nevěděla jsem, jak reagovat. Pak jsem to probrala s rodinou a s holkami z kapely a došlo mi, jak ujeté to celý bylo. Měly jsme nápad na píseň, ale nenapsaly jsme ji, dokud nezačaly minulý rok prezidentské volby,“ vysvětluje Mila. A dodává, že píseň je o tom, jak „se dá zabránit tomu, aby se z rasistických, sexistických dětí nestali rasističtí a sexističtí dospělí“.

Než začal lockdown, odehrálo kvarteto pár koncertů, mezi nimi byl i jejich zatím nejdůležitější „zářez“: Když se totiž předloni – po víc než po dvou dekádách – vracely na koncertní pódia klasičky stylu riot grrrl Bikini Girls, pozvaly si právě The Linda Lindas na jedno z prvních vystoupení. Jejich píseň Rebel Girl pak teenagerky z Los Angeles zahrály ve feministické komedii Moxie (Ranařky) režisérky Amy Poehler; snímek měl premiéru na Netflixu letos v únoru. Z jejich koncertu zachyceném ve filmu čiší podobná syrová energie jako z vystoupení v knihovně: kvarteto náctiletých holek s kytarami kolem krku a za bicími vypadá nejdřív spíše roztomile a neškodně, ale jen do chvíle, než spustí svůj punkový hlomoz, jímž oslavují „rebelku“, která se nebojí být jiná.

Na zmíněném koncertě v losangeleské knihovně se ve zpěvu střídají všechny členky – Bela, Eloise i sestry Lucia a Mila. Zazní zde písničky z jejich loňského EP The Linda Lindas; jedna je o siamské kočce Monice, v další zpívají o Claudii Kishi, hrdince románu The Baby-Sitters Club, dalším pozitivním dívčím vzoru. Na závěr koncertu zazní skladba Big Mouth původně od amerického punkového The Muffs, v jehož čele stála (až do své předloňské smrti) Kim Shattuck: „Co vypustíš z pusy, se k tobě zase vrátí. Co vypustíš ven, se do tvé nevymáchané pusy zase vrátí,“ zní refrén feministické hymny ze začátku devadesátých let.

The Linda Lindas moc dobře znají kořeny své hudby; v rozhovorech mluví o inspiraci dívčími punkovými kapelami sedmdesátých i devadesátých let. Za dobré vzdělání patrně můžou i jejich rodiče – táta jedné z nich je hudebním producentem, další vydává časopis o hudbě. Naštvanost holek je jejich vlastní a autentická, byť možná jejich písně zní víc jako pop-punkové deriváty Green Day a Sum41 než punk ze staré školy.

Tyhle holky se bouří

Punk má už dlouhou tradici říkat nahlas nepříjemné věci. Za mediální historií symbolizovanou spínacími špendlíky, zelenými číry a vulgaritami se skrývá něco víc – hudební žánr jako metoda, jak dostat do veřejné diskuze témata, která v ní jinak nemají zastoupení. Vyjádřit svůj názor, na to v punku stačí elektrická kytara, dva akordy a zesilovač s „volume doprava“.

Je jim do skoku. The Linda Lindas, zdroj: Blog Martina Wonga

Nejviditelnějšími zástupci žánru byli vždy muži, nicméně punk dostal do médií i několik ženských zástupkyň, které mohly díky punku na veřejnosti mluvit o všudypřítomném sexismu a nerovnosti pohlaví. „Někteří lidé si myslí, že malé holky by měly být vidět, a ne slyšet,“ zpívala tehdy Poly Styrene z X-Ray Spex, zatímco The Slits ironicky popisovaly „typické holky, které se nebouří“.

Tyto první punkerky o dekádu a půl později inspirovaly vznik hnutí takzvaných riot grrrls, jejichž hlavními představitelkami byly zmíněné Bikini Kill. Potkaly se při vydávání feministického fanzinu a naštvanost transformovaly do tříminutových punkových písniček vypovídajících o nelehkém údělu žen. Teď to vypadá, že duch riot grrrls díky The Linda Lindas žije dál. „Když jsem je slyšela poprvé, cítila jsem touhu založit kapelu a být jak ony. Pak mi ale došlo, že už kapelu mám a hrajeme po nich,“ prohlásila na adresu náctiletého kvarteta s úsměvem Kathleen Hannah z Bikini Kill.