Mladá hudba. Oliver Torr: Když zaslechneme hlas, jsme všichni empatičtější

Oliver Torr
Oliver Torr, foto: Jonáš Verešpej

Oliver Torr žil v Londýně i v Berlíně, nyní je usazený v Praze. Právě odtud posílá do světa svoji debutovou desku Fragility of Context. Poskytuje všechny důvody myslet si, že se koncem roku 2021 bude objevovat v přehledech nejlepších letošních tuzemských nahrávek. Je perfekcionisticky vystavěná: Oliver Torr v sobě nezapírá zvukového sochaře a nerda přes hudební hardware (například náleží ke komunitě kolem modulárních syntezátorů Bastl Instruments). Zároveň je Fragility of Context velmi poučená současným zvukem, který v sobě s naprostou přirozeností mísí nostalgické odkazy na minulost s futuristickými momenty. Kdyby měla mít Praha svoji odpověď na Daniela Lopatina aka Oneohtrix Point Never, byl by to právě Oliver Torr.

A co je možná nejdůležitější: Torrovu sólovku sytí nejrůznější emoce. Písňové struktury se rozpouštějí ve výbojích sound designu, vokální linky se daleko za horizontem potkávají se synťákovými melodiemi, z košatých struktur skladeb se občas vyloupne taneční beat. Ale všechno tu svůj smysl: Torrovo album je empatické a elegantně útočí na nejzákladnější lidské emoce.

obal alba
Poslechněte si ukázku z alba Fragility of Context, repro: Kudos Records

Tvoje hudba na albu Fragility of Context je poučená současným zvukem, zároveň se zřetelně otáčí do minulosti. Je dnes ještě vůbec možné přijít s něčím úplně novým?

Těžko říct! Myslím, že budoucnost progrese zvuku je v kombinování. Poslední opravdová zvuková revoluce v mainstreamu vznikla v době, kdy se začaly celé skladby dělat jenom s použitím syntezátorů: new wave, synth pop a tak dál. Od té doby se mi zdá, že všechno je pouze kombinace už známých věcí, občas se objeví nějaká nástavba žánru, anebo naopak úplně syrový zvuk, který si bere třeba jen určitou rytmiku.

Při tvorbě využíváš pásky, terénní nahrávky, syntezátoryJe ti nějaký formální postup nejbližší? Nebo je pro tebe přirozené nezříkat se žádných dostupných prostředků?

Rád vyrábím zvukové sochy, které musím dělat rukama. Rád na věci sahám, dávám do nich svoji momentální energii, tu nahraju, a potom, s odstupem, ji upravuju. Líbí se mi, když zvukům nějakým způsobem vdechuju život. Všechny ty věci, které používám, jsou jako nastavená scéna a já na ní používám své mechanické oko (náladu), kterým zoomuju a zaměřuju se na věci, které zrovna chci vidět.

Na debutové desce poprvé používáš vlastní hlas. Proč ses pro tenhle krok rozhodl?

To jsem chtěl udělat vždycky, jenom jsem na to neměl sebevědomí. Teď jsem ho nějak našel skrz touhu mít víc rád. Beru hlas jako nový nástroj, který zkracuje cestu mých myšlenek a emocí z vnitřního světa do světa vnějšího. Hlas je méně šumový, jasnější přednes toho, co chci vyjádřit. Ale taky hlas používám jako jen zvukovou plochu nebo melodickou linku. Díky tomu, že hlas máme skoro všichni, můžeme jej vnímat s větší empatií.

Oliver Torr ve studiu, v pozadí klávesy a mixy Oliver Torr také šéfuje vlastnímu labelu XYZ se zaměřením na experimentální elektroniku, foto: Jonáš Verešpej

Na albu se nachází řada vokálních i jiných hostů. Počítal jsi s jejich účastí od začátku, nebo to vyplynulo přirozeně?

Během vzniku desky jsem se snažil být otevřený kolaboracím a brát je tak, jak přijdou a jak se přede mnou rozvinou. Například s LVCIFERem jsem se potkal na chodbě v Petrohradská Kolektiv, kde máme oba studio, poslal jsem mu rozpracovanou píseň a on měl svoji část za pár dní nahranou. S Bílým klukem to bylo podobné. Pro Chrysalism píšu hudbu už pár let a píseň vznikla při session k jejich desce, ale nakonec jak mně, tak Aid Kidovi, který moji desku spoluprodukoval, přišlo dobré, aby se na Fragility of Context zařadila, protože tam zvukově sedla. Sunnbrella natočil kytaru ke dvěma písním, když přijel na Vánoce do Prahy. Já mu zase pomáhám se synťáky na jeho nové album, takže to taky vyplynulo automaticky.

Hodně se teď mluví o tom, že hudba kvůli zrušeným koncertům trpí. Není ovšem zrovna ta tvoje určená spíš pro solitérský poslech doma?

Většinou si při tvorbě představuju nějaký prostor, ale nemůžu samozřejmě posluchače přimět, aby moji hudbu vnímali v tom ideálním prostoru. Chtěl bych, aby Fragility of Context poslouchali ve dvě ráno a aby se u toho koukali z výšky na nějakou metropoli. Pod nimi jezdí auta, svítí neony, lidé se hemží kolem nonstop restaurací a kiosků a vůbec neví, že je někdo sleduje…

Loni jsi byl součástí tuzemské exportní platformy Shape. Byl ovšem covidový rok. Jak to vůbec fungovalo? A co si obecně myslíš o exportních hudebních kancelářích a showcasech? Jaké mají místo na scéně, kde se potkává popovější přístup s experimentem?

Fungovalo to dost zabržděně, naštěstí jsem stihl třeba jet hrát na Skanu Mesz festival v Lotyšsku. Měl jsem taky odehrát pár koncertů na Ukrajině, což se bohužel nestalo. Místo koncertů jsem si vymyslel projekt Trans Europe Postal Express, se kterým mi Shape pomáhal finančně i prakticky. Tímhle projektem jsem se dost zaměstnal. Neberu Shape jako exportní nebo showcasový projekt: je to kolektiv umělců, kteří byli vybráni kvůli svým hodnotám a můžou, anebo nemusí spolupracovat na projektech. Například si nemyslím, že můj Trans Europe Postal Express je braný jako showcase české hudby nebo českého producenta. Je to plnohodnotný samostatný projekt. A musím říct, že veškerá moje komunikace se Shapem a jejich implementace mých nápadů nebo myšlenek je z jejich strany velmi jemná a vkusná, nesnaží se mě napasovat na něco, co nedává smysl.

Jinak ovšem showcase a exportní festivaly mi obecně přijdou dost neprogresivní a nemají vůbec cit.

Oliver Torr
„Teď přichází ten čas, kdy si konečně můžu dělat co chci, aniž bych přemýšlel nad tím, jestli se to někomu bude líbit,“ říká hudebník v dokumentu nazvaném Oliver Torr: Obsesivní vztah k hudbě a každodenním zvukům (2020). Pusťte si ho! Zdroj: Youtube

Máš za sebou pobyty v Londýně nebo v Berlíně, teď přebýváš v Praze. Co pro tebe znamená konkrétní místo? Nakolik intenzívně vnímáš svoje okolí? Nebo máš spíš vytvořený vlastní svět s vlastní sítí vztahů, která není závislá na konkrétním místě?

Fyzická místa vnímám jako podklady pro inspiraci. Ale vzpomínky na místo, po pár letech samozřejmě trošku přibarvené, jsou taky super. Londýn je skvělý, jenže je moc drahý; kdybych tam býval chtěl po škole zůstat, musel bych dělat velkou komerci, a to se mi nechce. Berlín je přesaturovaný, každý se tam snaží něco dělat a pouze pár lidí to doopravdy posunuje. Taky je tam dost velký problém sehnat byt na dlouhodobý pronájem; za rok jsem se tam stěhoval čtyřikrát, což dost ovlivnilo můj pocit z toho místa. Nicméně vzpomínám na to rád. Teď se snažím dosáhnout toho, abych měl v Praze dostatečnou finanční svobodu a příjemný životní standard. A abych občas mohl dělat věci i bez honoráře, pokud mi projekt dává smysl.

Autor je hudební publicista a kritik, stálý spolupracovník Radia Wave

Související