Je vám padesát, jste žena a máte new power. Ale k čemu?
Umělecké uskupení Secondhand Women, prezentující se jako „demokratický divadelní kabinet“, vzniklo před patnácti lety. S humorem sobě vlastním (a sebe shazujícím) se věnuje ženskému údělu a pohledu na svět, věrně odrážejíc fázi, v níž se performerky právě nacházejí. A tou je nyní „padesátka“.
Secondhand Women založily české herečky a performerky Petra Lustigová, Halka Třešňáková a Daniela Voráčková, Islanďanka Stefania Thors a Dánka Helene Kvint. Inscenace vznikají kolektivně a na improvizační bázi, režisérka Rebekka A. Ingimundardóttir nastupuje až v poslední fázi zkoušení. Předchozí inscenace jako Už-muž, Money Transformace nebo G-point cestovaly po zahraničních festivalech, v ČR je bylo nejčastěji možné vidět v pražském Alfredu ve dvoře, ale i na předchozích ročnících festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Pro letošní ročník této akce, který převážně proběhl v jinak prázdném a chátrajícím Desfourském paláci, připravily novinku Inter-mission.
Ještě před příchodem do místnosti, v níž se hraje, performerky vytvoří jisté napětí, když diváky nechají dlouho čekat ve frontě přede dveřmi. Postupně si pak odvádějí vybrané jedince dovnitř, jedna příjemným, jiná učitelsky sekýrnickým způsobem. Každopádně mezi diváky vzniká citelné, byť spíše pobavené napětí – co tam těm vevnitř říkají? Co se po nás bude chtít? Nějakou formou divácké účasti to totiž zavání od začátku. Když se konečně všichni posadí (co skupinka, to jiné „instrukce“), Voráčková stanoví další průběh dění: kdo budete chtít zůstat, podepíšete smlouvu o spoluúčasti, tři čtvrtě hodiny se budete dívat, co my tady děláme, a pak přijde řada na vás. Pro některé diváky dost na to, aby následující minuty strávili v nervozitě. Příprava na ono „něco“ (performance? zapojení diváků? happening?), na to, co přijde po vystoupení hereček, ostatně probíhá během představení soustavně: s diváky se hromadně trénuje střídání cvičebních pozic superhrdina a performer či kolektivní vytleskávání, to vše za důsledného připomínání, že „se to bude hodit“. Odporovat si nedovolí nikdo, především proto, že je v tom tolik nadsázky a sdíleného vědomí trapnosti podobných situací, až to trapné není.
Čtyři přítomné dámy tedy jako by diváky pozvaly do svého obývacího pokoje a herecké šatny zároveň. Během představení se neustále líčí, odličují, přeličují, upravují a převlékají s cílem udělat ze sebe sexy dračice, naplnit představu oslnivé a atraktivní ženy a herečky. Efekt je vcelku očekávatelně opačný: vrstvy make-upu, rtěnky i řasenky, které si nanášejí před některým z řady zrcadel i zrcadélek, mění performerky spíše v klauny. To, co by ty dámy chtěly zakrýt – že už jim není dvacet – se tím jen zdůrazní. S kostýmy je to stejné: tu se nevejdou do šatů, tu nejde zapnout halenka, leccos leze ven, co by ideálně nemělo. Výsledný dojem není grácie, elegance ani neodolatelná přitažlivost.
Boření stereotypního pohledu na ženské role tu stojí a padá s velkým charismatem všech představitelek a s jejich schopností improvizovat, shodit sama sebe a skutečně se nebát být směšná, pustit veškerou kontrolu nad svým „image“. V polonahém stavu se tu ukazují různé tělesné nedokonalosti, herečky se menopauzálně zalykají horkem, neustále některou něco bolí a na něco si stěžuje. V jednu chvíli si dvě z oněch žen nalíčí ústa až tak, že jimi nemohou hýbat ani artikulovat (jedna druhou neustále škodolibě „podporuje“, aby si přidávala). Na stěně občas červeně zabliká reflektor – signál k přípravě na vystoupení. Jedna z performerek se pak vždy vydává v povzneseně herecké póze na chodbu, kde odehraje svou roli – vyčpělé operní divy, direktivní ekologické aktivistky à la „Superwoman“, rockové hvězdy za zenitem ve svítivé paruce a tak dále; daný výstup si divák může domýšlet pouze ze zvukového záznamu. Hlasité projevy, křik, potlesk, dunící hudba „zpoza dveří“ se tak mísí se stále probíhajícím děním v šatně-obýváku, kde zbytek hereček své kolegyni tiše fandí, připravuje se na svou chvilku slávy, případně klábosí o všem a o ničem, volně přecházejíc z češtiny do (nepříliš složité) angličtiny.
Tak, milí zlatí, a všichni společně! Inter-mission, foto: Markéta M. Černá
Právě tohle „žvanění“, kontrastující s prefabrikovanými rolemi a frázemi typu „Change the economic system!“, které zaznívají venku, tvoří (nikterak pevnou) páteř inscenace. Právě v téhle „autenticitě“ narážek, vtípků, mimochodem troušených frází (I went to the doctor… I don’t remember what he said), nedorozumění, (sebe)ironických gest i pohledů, jsou performerky doma. Tam je představení nejsilnější. Takové povídání o zkušenostech od ženského doktora, kde si jedna z performerek bere na pomoc diváka-muže coby pacienta, etuda na téma „ó, jaká jsem byla skvělá herečka“, kdy se Lustigová snaží v předsmrtných křečích stále působit ladně a krásně, nebo historka o transformativním nočním setkání s „ožralou bábou“ vypovídají o tragikomice prožívaného období a o hledání smysluplného místa ve světě daleko lépe než snaha o závažnější sdělení či pointování divadelních situací (jako je třeba refrén v podobě popisování různých přítelkyň-superhrdinek anebo vyjmenovávání známých, kteří už zemřeli, v odrazech zmnožených zrcadel).
Pro většinu žen bude pravděpodobně Inter-mission zážitkem osvobozujícím, respektive nabízejícím zkušenost, s níž se není těžké ztotožnit. „Ve dvaceti chcete romantickou lásku, ve třiceti rodinu… v padesáti už máte ‚new power‘, můžete všechno… jenže co vlastně?“ zazní od performerek. Jak na takovou míru „upřímnosti“ reagují muži, těžko říct – převáží spíš porozumění a obdiv, anebo úlek a odstup? Základní pocit, který se v divácích performerky snaží vzbudit, je ovšem na genderu nezávislý: jaké to je, takříkajíc se obnažit a vylézt se vším, co v člověku je, před lidi? Jejich profese jim slouží jako metafora procesu, který všichni absolvujeme dnes a denně…
Před avizovanou poslední performancí si ženy obléknou pánská pyžama a evidentně se jim do toho, co popisují jako starý a trapný kus, nechce. Hekticky se „promýšlejí“ varianty, jak z toho ven. A divák už tuší, že asi přišla jeho chvíle sebrat odvahu a ukázat světu, „co si připravil“… Víc zde již neřekneme, pouze poznamenáme: Nebojte se, stojí to za to.
Secondhand Women v pyžamkách na zkoušku kusu Inter-mission, foto: http://ctyridny.cz
Secondhand Women: Inter-mission
Autorky a performerky: Petra Lustigová, Halka Třešňáková, Daniela Voráčková, Stefania Thors, Helene Kvint. Režie: Rebekka A. Ingimundardóttir, hudba: Lada Plachá (Jan Burian ml.), light design: Jan Dörner, scénografie, kostýmy–supervize: Rebekka A. Ingimundardóttir, produkce: Milena Dörnerová.
Premiéra 11. 10. 2018 v Praze, v Desfourském paláci, v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.
