Jedna báseň. Autorky čtou: Zofia Bałdyga
Když se nyní mluví o tom, že „u nás“ žijí zahraniční autorky a autoři, kteří si „troufají“ psát v češtině, většinou je jako první zmíněna Zofia Bałdyga – tato básnířka a překladatelka však svou znalost našeho jazyka nevyužívá jako ozvláštnění, na to jsou její metafory zcela bezchybné i ve své inovativnosti.
Nedávno jsme v rubrice Jedna báseň představovali ukrajinskou básnířku Irynu Zahladko s básnickou sbírkou napsanou v českém jazyce – k její originalitě a účinu přispívalo to, že jazyková stránka věci byla dvakrát podtržena, a to, co by bylo možné vnímat jako formulační přešlap, stálo v základu estetického zážitku z četby. U Bałdygy ovšem postačuje znalost češtiny konstatovat a dále nezdůrazňovat, natolik suverénně Zofia vládne českým jazykem. Například verš „A kdyby ses ztratila, zůstaň stát uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní,“ bude stačit pro orientaci. Cizí řeč může být domovem, lze v ní bytovat, když z domova nic jiného nezbylo. Podívejme se blíže na jeho někdejší souřadnice a obloukem skončíme zase u jazyka a řeči – ovšem ve zcela jiných souvislostech.
Netvárné materiály
Ústředním tématem básnické sbírky Poslední cestopisy je ne tolik cesta, jak by mohl naznačovat fatální titul, ale ani její cíl. Je to věčné těkání s kořeny vytaženými z půdy, které nastane, když z domova odjet musíte, protože jste k tomu nuceni okolnostmi, na něž nemáte vliv, a usadit se také musíte, jelikož vám nic jiného nezbývá. Bytostně to však možné není: na cestě zůstáváte navždy. Tento věčný paradox, ve kterém se často ocitají migranti, imigranti a emigranti – a v němž setrvají – je autorce svým způsobem vlastní. Sama žije mezi domovy.
Žít mezi domovy znamená mimo jiné to, že žádný nemáte. Jako kdyby půjčování prostoru / od těch, kdo sem přišli před námi, / bylo to nejkrásnější, co nás tady čeká stojí v básni Výchozí bod (a je stejně smutně vtipná jako ostatní). Kromě toho tu lze očekávat už jen …nemilosrdné podnebí / kterému říkáme mírné, / aby se k nám nechovalo ještě hůř.
Zofia Bałdyga, zdroj: Facebook umělkyně
Cíl není totéž co útočiště, k němuž se ostatně ani upínat nechcete. Také trasa a průběh cestování jsou irelevantní: nevyrazili jste, abyste cokoli poznávali a radovali se ze souvisejících zážitků; cesta je spíše strastiplnou drahou k dalšímu strastiplnému hledání. Ten, kdo byl nucen opustit domov, je záhy redukován na netvárný materiál, který je záhodno zpracovat a vřadit do systému. Ovšem materiál i systém se různým způsobem brání, vzpěčuje a protiví. Jazyková bariéra je při tom tím nejmenším – a současně tím největším, protože podmiňuje všechny ostatní překážky. (Je příznačné, že systém ze všech variet nového jazyka požaduje osvojit si tu nejméně srozumitelnou a nejméně osobní: řeč úřadů, zákonů, vyhlášek a opatření. Následuje pragmatická řeč proseb a dožadování se. Jazyk překážek.)
Zmíněné motivy Zofia Bałdyga pojmenovává nepřímo, přesto vrcholně plasticky, a tedy sugestivně. Dokáže se coby jedna z nich vtělit do světa příchozích, kteří zůstávají navždy odchozími, doslova s nimi cítit a dýchat, obývat jejich svět definovaný dveřmi, které přece vždy vedou oběma směry.
Přesto svou senzuálnost, která pracuje se synestezií, je to poezie vysoce intelektuální, těžící ze specifické syrové, a přesto silně obrazné racionality, v niž se citlivost nutně, tváří v tvář nepřijatelné a neovlivnitelné nespravedlnosti a cizotě, přeměnila. Provázející jsou obětí systému stejně jako ti, kteří jsou provázeni, – musejí se podvolit oběma stranám a nevyhovět vlastně žádné z nich. Stojí tedy v týchž dveřích, na stejné hranici jako příchozí. Oba se musejí naučit při zaopatřování obcházet opatření, učit se při pomoci a pomocí rozumět moci. Slyšet a pozorovat, jak se „jejich laboratorně pěstovaný stát“ inkluzivně usmívá a píská si hymnu.
Žádné small talky o počasí
Vše až dosud popsané je ovšem jakýsi svrchní proud Posledních cestopisů, přítomný spíše mezi komplexně metaforickými řádky, mezi básnickými objevy, které se v této sbírce blyští takřka nepřetržitě a působí, jako by snad autorce nedaly žádnou námahu, vzhledem k jejich množství a neutuchající kvalitě a síle. Ale pokud čtenář zůstane skutečně s nimi, se všemi těmi hustě spletenými metaforami a obrazy, a nebude se snažit nadinterpretovávat to, co o autorce ví ze životopisných faktů, procítí zřejmě ještě jiné významové souvislosti: Co že tedy definuje domov – kromě časoprostoru, rituálu a opakování, stability, hranic, příbuznosti a původu, vazby či sounáležitosti a jazyka? Všechny jmenované prvky či složky či podmínky „domova“ Bałdyga v Posledních cestopisech ohledává, a to ze všech stran. Podívejme se na ně jednotlivě a pokusme se dojít k domovu podle Zofiina skloňovacího vzoru.
Zofia Bałdyga podepisuje na jaře 2022 jednu ze svých sbírek v polském Těšíně, zdroj: Facebook umělkyně
Symetrie je systému vlastní, proto v autorčiných básních často figuruje osa, rovná čára, střed, kruh, seznam a výčet. Divoce o sebe narážejí, protože divokost je zbytkem lidství a lidskosti (nezkrotnost plnou života symbolizují v této sbírce rostliny, bujné zahrady, překračující hranice směrem k lesu). Mnoho jí už nezbylo, sdělují tyto básně, a uvnitř nás se vrší prudký, ale nespatřený chaos a diskomfort, nespavost a odstřižené zbytky, ve zkratce život – tolik protivný právě symetriím.
Všechno ve světě Zofie Bałdygy je živé: má potenciál mluvit, šeptat, křičet nebo mlčet, pointovat, učit se vašemu jazyku, prohazovat koncovky. Lyrický subjekt se pokouší naslouchat, seč mu síly stačí. Je irelevantní, jak moc cizím jazykem věci a jevy promlouvají, nikdy to neskončí u small talku o počasí. I o prostoru se jedná v jazyce, znakovém. Také noc je rozepsaná a mluví (o spánku, který nepřichází) a píší dokonce i Bohové. Je možné jít ještě dál, na metarovinu: i jazyk hovoří nějakou řečí, je potřeba jej rozmluvit, což není možné ve vymezeném prostoru uzavřeném hranicemi. Hranice jsou ovšem plynulé, pohyblivé, nikdy nebudou schopny definovat periferii a jejich překročení je trestné.
Obálka autorčiny sbírky, grafickou úpravu navrhla značka Nusle, repro: Fra
Zofia Bałdyga: Poslední cestopisy
Fra, Praha 2023, 64 stran, doporučená cena
Lidé spolu tráví noc v závorkách: písmena a hlásky o nás pečují a zrazují nás, neustále volají o pozornost – všichni jsou vypravěči a cosi sepisují, neustále je slyšet něčí nadpisy, všichni patlají svá slohová cvičení, přejímají cizí slova, něco načínají pomlčkou, všechno se to pokouší o generační výpověď, mluví a čte i tento text. Otázky po nás natahují ruce. Každý člověk je primárně čtenář, lidé přicházejí prostřednictvím příběhů. Jediní, kteří spolu nemluví, jsou lovec a kořist, jinak se z řeči nevyvinete ani na okamžik, ticho je zbožné přání. Básnický subjekt průběžně kontroluje text, kterým protéká: čteme o básni v básni, o jejím vzniku, o podmínkách a okolnostech, o situaci papíru, na němž je zaznamenána, o dění v pokoji básně (V horní části stránky se sbírá bouře. / Čteš mi nahlas zdřevěnělé čárky a pomlčky / rozhozené v nekonečném bílém prostoru za zdí – začíná báseň Hnízdění). Slova jsou totiž možná jediným platidlem, které lze ještě směnit.
Spoleh je k ničemu
Kromě řeči jako projevu života všeho, co existuje, je v Posledních cestopisech věnován rozlehlý a rozpínavý prostor prostoru a čas času, jevům, které jakoukoli existenci rámují a ukotvují. Obojí je tu definováno otevřeností, neukončeností, a současně přechodovostí: soumrak, stmívání, rozbřesk, okamžiky a místa střídání dne a noci i ročních období; rohy, kouty, místa, kde se sbíhají zdi. Pokoj, prostora či místnost jsou stále ohledávány – bývají chladné a podloudné, lze se tu dožít pastelové nudy až do nekonečného konce. Jsou stejně tak živé jako cokoli jiného v této knize. Oči pozorují příběhy z hlediska kompozice. / Praskliny značí směr prohlídky. Verše jsou úsečnými větami, jejichž vzájemnou provázanost drží v hrsti mysl mluvčího – jejich prostor vyplňují a tvoří tyto tlusté veršové úsečky. Z celku díky nim čiší úzkost a neklid, jimž dominantní rozum neprospívá zdaleka tolik, abychom se na něj mohli spolehnout. Spoleh není na nic.
Zofia Bałdyga čte v pandemickém listopadu 2020 na akci pražské (A)VOID Floating Gallery, zdroj: Facebook (A)VOID Floating Gallery
Veškerý čas je zde zapomenutou vzpomínkou a veškerý prostor se spolu s ním rozpíná jako vesmír. … Jen samé / vzpomínky, jako kdyby nám někdo ukradl budoucí čas. Okno polyká krajinu. Často tu promlouvají roční doby: na ty bychom se přece mohli spolehnout, na jejich systémové střídání, které domov simuluje rytmem. Cizí vzpomínky na moji přítomnost. Budoucnost je v ohrožení. V dětství jsem o minulosti věděla více, potom jsem se odmlčela pro nedostatek důkazů. Jediným způsobem, jak čas zachránit, je opakování. Odchází-li se, pak: Venčit slovesa pohybu. To je onen smutný vtip, o kterém už byla řeč.
V těchto verších jako by bylo až jakési zenové moudro, mají možná aforistický ráz, kdyby ovšem nebyly ironické, jelikož ironický aforismus přestává být mudřectvím a stává se zoufalstvím. Mohli bychom v této souvislosti zmínit několik drobných míst, kde se stručně, ale silou hovoří o věcech pohlaví, konzumenství nebo ničení přírody.
Přežít vyžaduje pohyb
V básních Posledních cestopisů často probíhá svár prázdnoty a zaplněnosti v neimaginárních, hmotných prostorech básně: současně vzduch přebývá, jako by měl roztrhnout plíce, a současně je ho dusivý nedostatek. Přežít lze pouze ustavičným pohybem, přesunováním, těkáním, k němuž jsme tlačeni. Neusadit se, nemít časoprostorové hranice, se tak paradoxně stává jedinou podmínkou pro to, abychom kdy mohli zažít skutečný „domov“. Větev je prázdná, i když na ní sedím. – V lese natahujeme kořeny, odhazujeme uniformy. / Uvnitř uniforem nikdo není. Prostor se přelévá do jiného, podstatně menšího prostoru, je jím pohlcován.
Zofia Bałdyga, foto: ČT – Ondřej Mazura
Je to děsivé, jelikož je tím zpochybněna existence sama. Domovy, definované věcmi na svých místech, se přece mají seskupovat ve vesnice a města, jsou zachyceny na mapách, a tudíž musí existovat. Mapy přece nelžou. Kde tedy domovy, které nejsou než sbírkou přechodných bydlišť, navršením tranzitů, přebývají ve světě plném vypravěčů, stojícím si na jazyku? Domov se půjčuje „s významy“, všechno je převeditelné na slovo, je potřeba mít vždy po ruce tužku a papír. Hledá se to, co by bylo aspoň trochu skutečné, co by bylo dozajista jisté: kámen, semínko… Jak bylo řečeno, spolu s prostorem, časem, hranicemi a jazykem se relativizuje existence jsoucen samotná, sama bytnost je rovněž hraniční, pohybuje se, těká mezi „je“ a „není“.
Láska a něha jsou drobnosti, které lze sevřít v dlani na krátké nejisté okamžiky, kdy jsou vlastně rozpoznány, srdce lze adoptovat a i ony jsou komodita, za niž se platí řečí. Milostný příběh této poezie je také svinut do řeči. Spatřit skutečnost druhého lze jen v okamžiku mezi – tam za víčky, v momentu, kdy se oči právě zavírají, v meziprostoru, kam se marně toužíme dostat, kterého bychom se rádi dobrali pro poznání. Jenže meziprostor je „na konci světa“ – mezi oním „je“ a „není“. Když se řekne domov, skloňuje se kromě výše zmíněných ještě slovo rodina, jména, které jsme dali příbuzným, na jejichž seznamu také figurujeme. Takto tedy vypadá další měřítko domova, vazba.
Neohraničená bytost
Všechny jevy a předměty si tedy, jak jsme pochopili, mohou vzít domov do úst. My všichni těkáme kdesi na konci světa, s vytrženými kořeny v rukách, zjistíme, když sbírku dočteme. A ona „vrchní významová linka“ se ováže kolem všech ostatních na systémovou mašli.
Všechna naše snažení a pokusy povedou k jiným výsledkům, než pro které byly podniknuty s vypůjčeným místním vzduchem. Bude to vyžadovat pekelné soustředění, stejně jako čtení veršů této nesmírně náročné, velmi plné a syté sbírky, která tepe ztajeným, očím skrytým bujením každé zdánlivě neživé věci a události a která zajisté nebyla napsána proto, abychom si na některém verši odpočali.
Ty nové výsledky, ty výdobytky nenáhodných náhod, mohou mít jakési unavené čaro, spodní druhý život, který může nastat opět jedině v jazyce. Zofia Bałdyga vytváří z universa jedinou, celistvou, živoucí amébovitou a neohraničenou bytost vybavenou řečí, jíž jsme součástí a která je v neustálém pohybu. To ona snad může být naším jazykem, jemuž ale nemusíme rozumět prostřednictvím hlásek, písmen a významů. Můžeme to zkusit smysly, které nesou vjemy přirozeně synestetické, jako jsou metafory v této sbírce, můžeme se pokusit splynutím tělních tekutin, tělem. Můžeme to zkusit jedině příběhem, protože „Tělo je příběh“ a může být i domov.
Zofia Bałdyga, foto: ČT – Ondřej Mazura
Zofia Bałdyga (* 1987), básnířka, bohemistka, překladatelka. Narodila se ve Varšavě, kde nejprve absolvovala střední školu pojmenovanou po spisovateli Stanisławu Ignacym Witkiewiczovi, poté vystudovala slavistiku na Varšavské univerzitě. Čtyři roky žila na Kavkaze a v arménském Jerevanu, v Nizozemsku pracovala s dětmi žadatelů o azyl. Nyní žije a také studuje v Praze (sociální a pastorační práci na Evangelické teologické fakultě UK), živí se jako interkulturní pracovnice. Překládá současnou českou a slovenskou poezii do polštiny. Ve svém rodném jazyce publikovala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010), Kto kupi tak małe kraje (2017), Klimat kontynentalny (2021). Vloni na podzim jí vyšla sbírka, kterou napsala v češtině – Poslední cestopisy.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
