Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Adam Borzič

Svět, který Borzič zachycuje, se změnil. Není explicitně řečeno, čím, ale environmentální krizi již není nutné vyvolávat zaříkáním o vymírajících druzích, aby byla přítomna. V centru pozornosti je antropocentrismus. Lidstvo dohlédlo svou velmi možnou blízkou smrt a tento zážitek je novým impulsem k tázání se jak po smyslu lidského života, tak nezávisle po smyslu všeho, bez člověka. Je jenom přirozené, že se Borzič v reakci na tuto kolektivně prožívanou existenciální krizi nezaměřuje pouze na pocit odpovědnosti za ničení přírody, nýbrž na lidskost obecně.

Vědění, víra i naděje ztrácejí kontury

Láska, nenávist, politika, náboženství, poezie sama, schopnost tázat se po světě a po sobě samém, schopnost básnického vidění, transcendence – to vše je třeba znovu potěžkat a nahlédnout. Když Borzič píše ústy pochybovače „tohle je zas jen jedno další prodloužení/ Tvého spánku, a tohle je den a ten má své zákonitosti,/ Své burzy a indexy, své spěchy a úprky do mateřských škol”, není to pouze výpověď o osobním vyhoření, ale také pochybnost o možné absurditě všeho lidského. Až papež, který „to myslí dobře (…) natáhne brka, bude to nakonec hlavně velkolepý pohřeb”. Dříve by Borzič na takovouto nihilistickou vizi odpověděl bez váhání ryzí transcendentálou, teď je však váhavější: „Pronesu svítání, a co z něj mezi šelmami v té dnešní džungli zbude/ To ví opravdu jen šílený Bůh”.

Vědění, víra i naděje ztrácejí jasné kontury, protože počítají s budoucností, nicméně stále tu zůstávají smysly, vědomí, soucit a sounáležitost, které náležejí přítomnosti. Nový rozměr dostává vše, třeba i báseň věnovaná Borzičově partnerce a partnerovi působí jaksi lakonicky, ne jako hrdá propagace volné lásky, nýbrž jako stvrzení jedné z posledních věcí, které něco znamenají, které jsou reálné. Láska a tělo především jsou.

Když v jiné básni „muslimské holky/ šprechtí o život a z jejich/ živosti i chodník se mladě směje” a básník se nakonec vyznává „(Nejsem než ten život)”, opět se zaměřuje na přítomnost navzdory tomu, že „Svět přehrává fašistické retro”. Nejde přitom o klasické objevování života teď a tady, nýbrž o zjištění, že možná nic jiného nemá skutečný obsah. Není-li život cyklem, ale něčím, co prostě může trapně a vlastní vinou skončit, ztrácí minulost i budoucnost své kouzlo.

V básni Muži ve španělském gay pornu Borzič odmýšlí veškerý kontext, který jediný z erotické scény dělá něco umělého a násilného, a vidí jenom dvě bytosti, skutečná těla: „Mají vlasy a jsou to vlasy”. Život tak je přistižen při své nezcizitelné autenticitě.

Zastavit čas před koncem dějin

„Mého něžného listopadového Boha trápí činže i revma,/ můj listopadový Bůh je na všechno strašně sám,/ ale občas ho někdo pofouká. To se pak zasní,/ a na okamžik si vzpomene na zlaté časy,/ kdy hory se před ním chvěly/ a vody ustupovaly v úžasu.” Toto je nový konec dějin, nikoli způsobený modernitou, ale uvědoměním konečnosti lidského pokolení. Borzičovy konejšivě přítomné verše nabízejí jisté útočiště v dosud živém lidství, které znamená především schopnost vnímat své okolí i sebe.

Také archetypální obraznost jako by se nás pokoušela z dějinnosti vyvázat. Cesty veršů jsou klikaté a důmyslné, ale symbolika, využívaná ke stavbě obrazů, se podobně jako v dřívějších sbírkách drží archetypů, základních barev, živlů, velkých slov a opakování. Světlo, pěna, oheň, sliny, krev, stín, pěna, bronz, noc, moře, pěna atd. Smyslem obrazu „řev sněžného lva něhy” není pouze představit si takové zvíře a zkusit odhadnout jeho povahu uvážením všeho dohromady, ale také nastolit symboly samotné – na scénu přibyl řev, lev, sníh a něha. K takovému čtení nás nabádají verše samy, a sice bezostyšnou lehkostí, s jakou jsou symboly často prostě navršeny na sebe, takže vzniká dojem prezence této symboliky v místě a čase.

Nejde o poezii k vykládání, ale k hlasitému přednesu, k realizaci moci pronášených slov a k propojení tohoto živlu s narativní rovinou, která je u Borziče až kontrastně civilní: „Představuji si dívku, která každé ráno chodí bosky k moři./ Lusk. Stín. Bronz.” Vzniká tak dojem, že se nás přirozeně týká iracionální a vznešené.

Borzičova poezie je rovněž poezií zosobnění. Různorodé motivy, které jsou pro autora podstatné, se vynořují z básnické řeči podle toho, jak se samy derou na povrch, aby se opět ztratily ve prospěch oslavy života, která pro ně musela být na chvíli přerušena. Takže když se objeví nějakým způsobem angažovaný, nebo za něčí práva se bijící verš, nejsme svědky jen jeho obsahu, ale i toho, jak se vynořil, jak pohltil a převzal básnickou řeč.

Borzičova poezie skrze smyslnou obraznost zachycuje bezčasí, přesto není poezií smrti nebo prázdnoty či nehybnosti, ale je spíše pokusem o pohled z perspektivy boha, pro nějž čas a vývoj věcí není ničím. Zajímá jej pouze plnost života, bytí jako takové. Borzič tento pohled částečně tematizuje a částečně se snaží být jeho ideálním předmětem.

Autor je básník a esejista, pracuje jako softwarový analytik

Adam Borzič: Šišky za úsvitu se lstivě smějí. Malvern, Praha 2020 (fakticky vyšlo 2021), doporučená cena 200 korun.

Adam Borzič, foto: Josef Chuchma

Adam Borzič (*1978), básník, publicista a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía (spolu s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem), s níž vydal společnou knihu Fantasía (2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (2011), Počasí v Evropě (2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, Orfické linie (2015) Západo-východní zrcadla (2018), Dějiny nitě – Proti démonům (2020). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do řady evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Spolu s Olgou Pavlovou a Ondřejem Slačálkem je spoluautorem monografie Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (2018). Borzič je chorvatského a českého původu, vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Obálka nejnovější Borzičovy básnické sbírky, repro: Malvern

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.