Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Marek Jan Vilímek

Vilímek se v knize Via purgativa vrací k určujícím prožitkům, znovu je poctivě ohmatává, i když se o ně tím pádem musí ještě jednou řezat – aby je pak, možná, odložil pro sebe a v básních do klidu přijetí, jak velí očistný proces, jenž dal sbírce jméno. Lze se ale vyrovnat s vlastním básnickým neklidem?

Už z předchozího napsaného doufejme vysvítá, že by bylo chybou omezit se na zvolání: aha, katolická poezie!, a snad dokonce tímto označením s knihou zúčtovat. Zapomeňme na dogmata i vlastní omezující názory, opusťme zvykové významy a očekávání za slovy „mnich“, „katolický“ a podobně. Je tu před námi poezie osobní lidské zkušenosti, intimní a odvážná, dokonce i přiměřeně drzá. K tomu, s čím blízce zacházíme a co milujeme, můžeme být přece tu a tam drzí. Je to dokonce nutné, aby vztah byl ryzí – aby stál v pravdě.

Básník se do toho vkládá vším, čím je. Svou bolest nezamlčuje, své zápasy neomlouvá. Nebojí se rozepsat vteřinu trápení do básně, lyricky zesiluje obraz tím, že mu dává nesčetně kvalit – všimněme si, že Vilímek je také extatický pozorovatel, a jestliže je uchvácen, dbá o to, aby v závěsu uchvacoval svého čtenáře. V těch chvílích se jinak poměrně střídmý jazyk sbírky rozkošatí. I na „svahu“ textu záleží: ve sbírce najdeme texty velmi rozmanité rychlosti a prudkosti. Zejména v závěru se sklon stupňuje, tempo je nervní a marně je každá druhá báseň uvnitř sebe sama ještě zčásti vyložena: výklad jen rozkmitává významy jako sklíčka v krasohledu a my kloužeme bez šance text přesně uchopit. Nakonec musí tu přece zůstat prostor tajemství…

Básníkovy popisy krajiny jsou portrétem oduševnělého světa. Příroda je vždy zčásti podobenstvím, duše prostupuje vším – a to vědomí je dechberoucí. A tak se Vilímkovi lesem prochází anděl s deštníkem, les sám se raduje z růžence, rostliny prskavě dští jed a nic divného na tom není. Stejně tak přirozeně básník líčí své návraty ke štěstí smyslů (ze stejnojmenné básně záměrně nevyzraďme už nic víc). Je zřetelné, že je vroucný v prožitku – a k tomu už ví, že některé věci v životě lze pouze pozorovat, zoufat si, ano, ale všechno nakonec přijmout. Třeba i SMS, která nikdy nepřišla. Třeba i odepřený dotek, který zůstal jen v představě. Duše se nebojí lásky, lásce rozumí. Ale člověk ve svém smrtelném osudu… Ještěže máme výpustky!

„Oblíbil sis Slovo / už tě ani poezie neopustí,“ čteme pak v jiné básni. Básník Marek Jan Vilímek a bratr Marek Jan Vilímek podávají si ve sbírce ruce. Smíření.

Podstatný je tu i motiv času, který po křesťanském způsobu končí ve věčnosti a nelze ho tedy skutečně obsáhnout: „někde na pokraji nenávratna / mít tu na tom podíl..“ píše básník a končí-nekončí další výpustkou. Nelze-li to pojmout, nelze se dost dobře ani v upřímnosti dotknout osobního vlivu na přítomnost. Znovu jsme v nejistotě. Cesta je trnitá a člověka to co chvíli vrací o dveře zpět: „Už byl po prvním proměnění / už se mu otevřela stavidla prosby. / A on se někdy v bludných kruzích / jako znovuzrozený pohan / vracel až do přesličkových pater / i se vším, co k tomu náleží.“

Tak tedy: očista poezií byla dokonána. Zpověď-cesta křesťana k souladu činů a jejich motivací, k návratu do ryzosti bez hříchu a k souladu s Bohem. Možná. A jistě sbírka, ve které jde o duši člověka, nahou jako prst.

Autorka je básnířka a textařka

Marek Jan Vilímek: Via purgativa. Odeon, Praha, 2020, stran, 64 stran, doporučená cena 199 korun.

Marek Jan Vilímek, foto: archiv básníka

Marek Jan Vilímek (*1979), básník, františkán. Narodil ve Zlíně, kde absolvoval Gymnázium na Lesní čtvrti. Prošel různými zaměstnáními – byl ošetřovatelem i pomocným dělníkem. Studoval religionistiku, filozofii a teologii na Univerzitě Karlově. 15. srpna 2015, o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, se v pražském kostele Panny Marie Sněžné slibem zasvětil Pánu – je členem Řádu menších bratrů, františkánů (OFM). Momentálně působí v Plzni. Před loňskou sbírkou Via purgativa publikoval pod jménem Jan Vilímek básnické svazky Kardiopalmus (2005) a Povinnost snu (2010).

Obálka knihy je dílem Nikoly Janíčkové ze studia Take Take Take, repro: Odeon

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.