Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Janele z Liků
Sbírka Janele z Liků nazvaná Hryzla začíná zdánlivě zlehka, jako mikroglosy, postřehy, obrazy ranního města, pozorování konkrétních drobností, citace, chytání za slovo a zkoušení, co význam slov unese. Protože méně je více, ano. Protože „rozejít se v dobrém je jako umřít zcela zdravý”, což je možné, ale málo pravděpodobné.
Jenže vzápětí člověka napadne, jestli není všechno pozorováno zevnitř, možná z okna, jediný přímý kontakt s venkovním prostorem se odehrává v časných ranních hodinách a stejně není jasné, jestli pozorovatelka není ukrytá za záclonou, odkud taky může cítit vůni řízků, ale je v bezpečí svých čtyř stěn. Město a další místa jsou venku, jistě tam jsou, ale jsou vzdálené jako představa moře, vnímané jako jednotlivé ostrovy, kam se lze v případě potřeby uchýlit.
Bezpečí vnitřního prostoru má ovšem své limity. Dobře to ukazuje motiv svlékání, obnažování. Je možné se cítit volně, nahá se pohybovat bytem, dokonce takto stát v okně, zalévat květiny. Ale ve chvíli, kdy dojde na další možnosti svlékání a obnažování – holení krku, stříhání vlasů, odkládání masa a odkrývání se až na kost (doslova), pocit bezpečí okamžitě mizí. A jde to ještě dál: nestačí kosti obnažit, je třeba je rozebírat, prohlížet, roztloukat, rozfoukávat prach z nich, nebo je nechat ohryzávat, okusovat, ožírat. Kosti jsou všude, jsou základem i tím, co zůstává jako poslední, důkazem existence i neexistence, pevnou strukturou, na niž lze nabalit všechno, i křehkou konstrukcí, která se při jemném doteku rozpadá na prach.
Z touhy po bezpečí pramení také až zarputilé ulpívání na prodlužování přítomnosti blízkých, kteří nejsou přítomni, uchováváním vůní a předmětů, jichž se dotýkali. „Jsem párový člověk/ taková ponožka/ bojím se/ aby se druhý neztratil” a „spávám ve tvé posteli/ když jsi pryč/ spala bych v postelích/ i jiných blízkých/ na kterých mi záleží,” píše autorka. Spodní prádlo, pyžamo a peřiny jsou ostatně takové pokračování motivu bezpečí nahoty. Je to vytváření domova, intimního prostoru, kde lze prožívat nerušeně a opravdově smutek po minulém a mrtvém, domova, který zároveň respektuje vědomí nebezpečí jdoucí zvenčí, vědomí možné smrti své i svých blízkých a umožňuje přijímat soustrast.
Dalším výrazným motivem sbírky Hryzla jsou myši. Myši jako členové domácnosti, myši – děti, kterým jsou vyprávěny pohádky, které jsou láskyplně krmeny a opečovávány, ale jež jsou vlastně lhostejné, nevzrušeně přebíhají přes ležící těla a neustálým ohlodáváním, ožíráním a hryzáním se nejen drží naživu, ale přeměňují prostor k obrazu svému, mění jeho půdorys a hranice neustálou a vytrvalou destrukcí, rozdrolováním a rozmělňováním.
A když se onen prostor rozpadne, je nutné se stěhovat. Stěhování je jako „vyklízení po nebožtíkovi nanečisto”. Stěhování z města do města je v tomto případě jako výměna místa, které už přestalo být bezpečné, za místo, jež by mohlo bezpečí opět poskytnout. Je dobré měnit místa, azyly, které nabízejí klid, je dobré skládat nový nábytek jako nový začátek. Ovšem žádná velká naivní naděje v tom není, jen je to prostě dobré. „Jednou to doceníš.“
Autorka je básnířka (sama byla aktérkou Jedné básně v listopadu 2019).
Janele z Liků: Hryzla. Odeon, Praha 2020, 88 stran, doporučená cena 199 korun.
Janele z Liků umí hryznout…, foto: archiv básnířky
Janele z Liků (*1984), vlastním jménem Jana Hradilová. Narodila se v Přerově, nyní žije v Brně. Vystudovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci a speciální pedagogiku na UK v Praze. Pracuje v diagnostickém zařízení pro děti-cizince. Její básně vyšly na literárních serverech i časopisecky (Psí víno, H_aluze, Tvar, Dno, Voknoviny, Babylon). Získala několik literárních cen. Zaujala na Slam poetry v rámci festivalu Colours of Ostrava nebo na Noci básníků v olomoucké UG osvěžovně – Ponorce. Zformovala Poetickou hudební společnost Janele z Liků s proměnlivou sestavou, která se umístila mezi prvními pěti finalisty v hudební soutěži Unijazzu – Malá alternativa 2010 a v roce 2018 vydala CD Z nor úhoru. Jako básnířka samostatně knižně debutovala sbírkou Ze starých mýdel (2011), která byla nominována na Cenu Jiřího Ortena.
Obálku navrhla Nikola Janíčková ze studia Take Take Take, repro: Odeon
Postprodukce: Ondřej Mazura
POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
