Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Pavel Rajchman

Nabídka v Rajchmanově Zboží je nepřeberná, chuť podobná. Podobná kolomazi z jakéhosi stroje. Lidské zboží jako by se tu nabízelo ne-lidským obyvatelům univerza, mimozemšťanům, bytostem z Marsu, neznámým božstvům: to ti nás pozorují, „krouží nám nad hlavami/ vnucují svou svatozář“ (tak autor cituje sám sebe v mottu ze své sbírky Apeiron z roku 1993).

Obyvatelé vesmíru – ve skutečnosti ovšemže lidé – jsou v každé básni malinko jiní, přesto titíž: jednou ženy se zelenými tykadly a obřími bradavkami; podruhé upír sedící se zkříženýma nohama na dně rybníka; tajemní „mužové v kuklách“, před nimiž je potřeba mít se na pozoru; „málomluvný stroj“, jenž přehazuje něčí lidské tělo přes kobercové klepadlo a „vrací mu vnitřnosti“. Nebo je to vesmír sám: dutá tma, na jejíchž obou koncích pukají „ohromné bílé talíře“ – jako když se jede posledním tunelem, na jehož konci by to mělo svítit.

V Rajchmanových básních se opakuje motiv supermarketu, v němž jsou lidé z klecových chovů prodáváni jiným lidem, hygienicky zabaleni v průhledných obalech („jsou k nenahmatání/ náhradní příležitost/ něžně se dotýkat/ studených věcí“). Svět je nedotykový, oč více máme dotykových displejů. Je rozdělen na přehledné mřížky regálů a řízen mašinami. Abych neopomněla: sbírka je rozdělena do oddílů pojmenovaných lakonicky: klimatizováno, monitorováno, neaktualizovat a nepřeposílat.

Co zbylo z naší lidskosti…

Náš svět je tedy rozdělený na čtverce, rozrastrovaný, sestavený z krychlí, k nimž mluvčí-nákupčí „připochoduje ve stroji“. Je „obložen bílými kosočtverci“. Nezbavíme se toho, ani když porcujeme králíka: „rozčtverečkuji i ptačí zpěv“, píše se v básni Před odletem, ale krve by se nedořezal, všechno je to neživé. O to živoucnější jsou v básních Pavla Rajchmana pud, atavismus, sexualita, tělesnost – zřejmě to jediné, co zbylo z naší lidskosti – ovšem té zvířecí, té, která je ještě blízko přírodě jakožto přirozenosti; totiž té, která ještě nepodlehla čtverečkování nebo se mu aspoň z posledních sil úporně brání. A možná se ubrání ještě něco: láska, vlastní třeba mladému páru nad pivní pěnou v chřadnoucím létě, které „míchá dnešek“ a celí rány. Opravdu? Ale kdeže!: „život vzniká i bez lásky/ to víme“ – i po smrti jsou spermie ještě chvíli hbité. Z těla je nutné vydobýt užitek.

Tělo plné užitkových funkcí je také jedním z mnoha dostupných zboží – „lze s ním založit rodinu,/ použít ho na výměnu pneumatik/ nebo jím zabíjet“ – na to vše je ženě dobré mužské tělo. Však také ženy nakupují mužská těla, například v regále mezi konzervami s anděly leží Ježíš: „Bože můj, kudy vede/cesta k pokladnám?“ ptá se nakupující, která jej nekonečně dlouho osahávala. Stárnoucí muž má bříško tolik podobné těhotenskému, jeho partnerka se nechává pomužsku rozněžnit úderkem drobné pěsti tam zvnitřku.

Jak dlouho se vydržíte dívat do slunce?

Čtverce, motory, zásuvky, dobíječky, „obrovitý stroj / poskládaný z rezivějících plechů“, auta, letadla, vlaky – elektronické, elektrické a jiné zdroje a spotřebiče ne-lidské energie stojí proti „kouřícím pyjům“, spíše „zoufale“ vypadlým z krevního oběhu. A také proti kalhotám ušitým „z poklopců“ (a z ničeho jiného), proti sakům ušitým „z chlupaté hrudi“, proti podpažím, „nebo spíš rozkrokům“, jimiž to voní v jakémsi hypermarketu, kde se prodávají horským sluncem lákavě opálení lidé za velké prachy. Můžete je vyšopovat z klecí, v nichž jsou nabízeni jiným lidem nebo mimozemským bytostem. Mluvčí se je s nákupním košem pokouší „zachránit budoucnosti“, nejspíše onomu čtvercovému slunci (viz báseň Hypermarket). Třeba je lze vykoupit. Plechy proti údům.

Kdo totiž překoná oslepnutí a vydrží se dívat patnáct minut do slunce, zjistí, že je rovněž čtvercové, samá hrana, nikoli mile kulaté, jak jsme se původně přepočítali: a o něco takového možná Pavel Rajchman ve své sbírce Zboží usiluje obecně. Vydrží se čtenář tak dlouho dívat do palčivého slunce jeho básní, aby zahlédl skutečné tvary, které měl básník na mysli? Zkusí se posadit ke „stolu s Měsícem“, z něhož je jen „tenká,/ ostrá mačeta“? Vnímá nás vůbec někdo? Je to vesmířan označený čísly nouzových linek záchranného systému 150, 155 a 158, upíří bytost s krví oběti ulpělou na plnovousu? Nebo jalovice s titanovou protézou a kusy lidského masa vsazenými do boků? Z řady básní se zdá, že pozorováni jsme jen a pouze sluncem, zatímco upíry, sajícími jiné, jsme my sami.

Tu katastrofu už žijeme

V druhé polovině sbírky Zboží se objeví snad i rodina: syn či vnuk Jonáš, dále desetiměsíční miminko (asi vnuk) Matyáš, také dcera hrající si s tátou na piráty, rovněž maminka ve vzpomínce, dále třeba vysněná milenka s univerzálním ženským jménem Marie, která mateřsky plní každé přání, a konečně i sám básnící muž, jenž tolik obcuje s vlaky a železnicí a poslouchá s erekcí lascivní telefonní hovor spolucestujícího… Je zde ovšem rovněž pyšný děd poponášející svého vnuka s pobryndaným talárem, také básník, který si v hlavě otevřel hospodu, v níž je jedním ze štamgastů slza, a který krájí svůj mozek srdcem a jeden orgán servíruje druhému; básník, jenž vaří si mozek, aby byl „akorát“, a vztyčuje básnický dům z písmen. Nikdo z nich, žádná z těchto evokací citů, emocí, duše nedokáže odvrátit dojem klidně pozorované katastrofy. Onu katastrofu už žijeme, i se svými rodinami a imaginárními milkami a vztyčenými penisy.

V básni Síť, a v poslední třetině sbírky vůbec, se Rajchman obrací přímo k poezii. V síti se prohánějí v „nespočetných hejnech/ Dvojsmyslné i jen smyslné, obtloustlé i beztvaré“ básně. Básník rybky tahá na hladinu monitoru a úlovek netřídí. Tyto syrové a zavirované básně si cpe do jícnu – jako by snad naznačoval, že svou poezii krade na internetu, kopíruje a variuje, žere ji syrovou. Tomu bychom ovšemže nevěřili, takové prefabrikáty se v Rajchmanových sbírkách nenajdou.

Velký vůz, obrovitý stroj, jak Rajchman píše, totiž poezie, je poskládán z toho všeho dohromady, palivo neubývá, tento stroj čerpá z mysli, nikoli ze sítě. „Veškeré záporné použiju,“ říká básník. Všechno to znepokojující bude zužitkováno jako palivo básně.

Básník sugeruje svou surovost a necitelnost při nakládání s básní, ale my čteme jeho něhu a obavy. Rajchmanovy básně jsou drsně romantické, podmanivě hrubě a jemně erotické, v jádru velmi kritické, velmi „angažované“ a sbírky jsou velmi promyšleně a důkladně komponované, žádné náhodné shluky. Jedna z básní se jmenuje Vraždy, něha. A to je přesně ono – toto je poetika Pavla Rajchmana: něha a vraždy, vražedná něha, něha vražd.

Prý není básník. Nevěřte mu…

Srdce, mozek, orgány, pohyb uvnitř těla a vášeň pro tělo a důvěra v rodinu velmi připomíná trilogii Pavla Kolmačky, chybí ale jeho oddanost přírodě, jeho nezdolná víra i pocit ohrožení zvnějšku a přebývá šílenství vlastního tělesného interiéru a pudovost, nezkrotnost atavismů.  O to je básnická sbírka Pavla Rajchmana děsivější. Mimozemské, vesmírné a ufounské prvky v této poezii nejsou žádným sci-fi antiutopickým prvkem, naopak upozorňují zpět na člověka, na smrt a slast, tužkou „podškrtnutá / dvě slova“.

„Já poezii nepíšu, nejsem spisovatel – spisovatelem a básníkem byl třeba nedávno zesnulý Petr Král nebo Jaroslav Seifert, Emil Juliš a mnozí jiní. Verše si ‚jen‘ zapisuju, ale jsou mojí existenciální nutností.“ To jsou Rajchmanova slova z rozhovoru, který s ním nedávno vedla Simona Racková pro časopis Tvar. „Verše netvořím, jen je/ zaznamenávám:/ pozemské i mimozemské,“ cituje Pavel Rajchman v mottu své nové sbírky kteréhosi Jonáše Ajányho, rozuměj sebe sama. Řadí se tak k proudu „služebníků“ jakéhosi hlasu, jemuž naslouchají, ale který sami nevydávají. Jenže kdepak: hlas Pavla Rajchmana je slyšet silně!

Pavel Rajchman: Zboží. Čtyřmi fotografiemi doprovodil Radek Kalhous. Triáda, Praha 2020, 92 stran, doporučená cena 159 korun.

Pavel Rajchman, foto: Radek Kalhous

Pavel Rajchman (*1958), básník narozený v Mostě. Téměř celý produktivní život pracuje na železnici. V současnosti je technikem a strojvůdcem měřící drezíny, s níž vyhodnocuje technický stav lokálních tratí. Jeho texty jsou zastoupeny v almanaších Sametová čítanka (1990), Kroky ze tmy (1996), Cesty šírání (1996), v Belgii vydaném sborníku Česká poezie na konci století (1999), ve Francii připravené Antologii současné české poezie 1945–2000 (2002), v tuzemské Antologie české poezie II. díl (2007). Publikoval básnické sbírky Apeiron (1993), Androgyn (1996), Padlome Lome (1998), Průzor do vymyšlené bytosti (2001), Neanone (2004), Nebo (2007), Jinak, a jinam (2015), Dny ze dna (2017), Zboží (2020). Byl editorem sborníků 7edm (2005–2011). Své básně vystavuje s obrazy a kresbami Jaroslava Jebavého (např. Galerie AMB, Hradec Králové, 2004; Galerie FONS, Pardubice, 2004; Galerie města Pardubic GAMPA, 2017).

Obálka Rajchmanovy knihy Zboží v edici Delfín byla zhotovena dle typografické osnovy Vladimíra Nárožníka, repro: ČT art

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.