Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Milan Ohnisko

Starej pop, to je poezie malých prostorů a velkých přechodů. Malé prostory jsou prostory jednotlivých básní: pár veršů, málokdy víc než půl stránky. Velké přechody se odehrávají na jejich půdorysu a je obdivuhodné, kolik světů se na tak malé ploše vystřídá: poučka, pornografický motiv, útržek rozhovoru, drobný obrázek z expozice prostředí, gnóma, záblesk fantazie. Někdy jsou to přechody téměř nepozorované, modelované uměním autorské zkratky, někdy ostré, kontrastně konfrontační střihy.

Samozřejmě se tu kladou vedle sebe a kříží motivy, které spolu nemají nic společného; surrealistické obrazy, blížící se místy až automatickému textu, vyvstávají z alogicky, místy dokonce agramaticky volených slov. Snadnost, s níž subjekt, respektive jeho pozorující ohnisko proplouvá mezi jednotlivými obrazy, vyžaduje, aby si čtenář chvilku zvykal, ale jakmile se mu to povede, otevře se mu zvláštní básnický svět, připomínající zdánlivě bez ladu a skladu navršenou scénickou dekoraci k nějakému avantgardnímu kusu. Milan Ohnisko si prostě čtenáře „dává“, tím, jak si ho vodí po cestičkách, na kterých je chce mít. A proč to dělá? Inu prostě proto, že může.

Básnický subjekt zde vyslovuje životní pocit, že ho už na světě nic nepřekvapí, že nemá cenu se za ničím hnát, a tedy to s ulehčením a jistou dávkou škodolibosti ponechává ostatním: „Ženský okukujou chlapy / chlapi okukujou ženský/ nekouká z toho nic moc / ale i tak“, píše se v básni Podvečer v Litomyšli. „Dnes končí starý svět: Derniéra!“ vyvolává ústy cirkusáka, který jako by vypadl z nějaké poetistické sbírky (Nejspíš to zní ochraptěle.) I dialogy mezi muži a ženami jsou tu tak nějak ohrané, filmové, předvídatelné, jako by už nebylo, čím překvapit: „I vy jeden! / zasmála se dáma // A jakoby mimochodem / obnažila kotníček“ (Ve sluji). „Musel jste být, pane / pěkný divočák! / říká mi dáma loni prý ovdověvší“ (Divočák). Cynismus a melancholie se vzájemně vyvažují a setkávají se nejnápadněji ve výrocích, v nichž se lehký smutek po pomíjejícím času mísí s ironií, která představuje jediný způsob, jak tomu čelit. A taková ironie není jen neustálé sebeparodování, v němž dává Milan Ohnisko prostřednictvím svého subjektu najevo, že mu není svaté vůbec nic ani vlastní básnění (vlastě básnění vůbec), ale je jí také sklon k oněm kýčovitě krvákovým pointám, protože, koneckonců, proč ne.

A tahle absurdně heroická suverenita nehodlá čtenáři ani nic usnadňovat. Drobné útržky světa, které básník spojuje dohromady, jsou místy tak titěrné, že nevykazují žádné vztahy ke světu, jenž by byl autorovi a jeho čtenáři společný. Báseň někde začne a zpravidla skončí úplně jinde, a to i báseň velmi krátká, takříkajíc na dřeň osekaná; nabídne absurdní, na první dobrou nesmyslnou pointu, anebo ji oddaluje tak dlouho, až nezbude nic jiného, než ji nevyslovit.

Stopy, které jsou v textech rozeseté, se tváří jako směrovky, ale je to celé klam, i když si autor sáhne po nástroji tak fajnovém, jako je žalmový paralelismus membrorum (stylistický prostředek v biblické poezii, kdy se část verše s určitou obměnou opakuje – pozn. red.) Kdo by se chtěl ptát po tropice, najde ji, ale nebude to mít lehké. Nesourodosti a nekonzistence téhle lyriky se obtížně překonávají. Ale dá se s nimi smířit. Stejně jako se životem, když dojde na onu chvíli empirického ověření, „co jsme tušili: / nic tam není“.

Autor je editor, kritik, překladatel, ředitel NAMU (Nakladatelství Akademie múzických umění)

Milan Ohnisko: Starej pop. Ilustrace Viktor Pivovarov. Druhé město, Brno 2021, 92 stran, doporučená cena 239 korun.

Milan Ohnisko se narodil roku 1965 v Brně; žije v Prze. Pracuje jako knižní redaktor na volné noze. Knižně debutoval roku 2001 sbírkou Obejmi démona! Kromě jiného mu roku 2012 vyšel výbor poezie z let 1985–2012 pod názvem Oh!, foto: Veronika Husů 

Milan Ohnisko (*1965), básník, redaktor, publicista. Narodil se v Brně, kde také žil až do roku 2012, kdy se přestěhoval do Prahy. V roce 1981 předčasně opustil gymnázium, o rok později také střední knihovnickou školu. Živil se jako stavební dělník, kulisák, odečítač vody, skladník, hlídač staveniště apod. V lednu 1987 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval pod vedením Petra Uhla jako zpravodaj české pobočky Východoevropské informační agentury (VIA). V letech 1991–1992 provozoval nakladatelství G, v roce 1993 je přejmenoval na Ohnisko. V devadesátých letech jeden čas provozoval knihkupectví. Začátkem nového tisíciletí nastoupil jako redaktor do nakladatelství Petrov, po jeho zániku (2005) působil jako nakladatelský redaktor na volné noze. Nyní je zástupcem šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar. Svoji ranou tvorbu publikoval v samizdatu. Samostatně knižně debutoval roku 2001 svazkem Obejmi démona! Letošní Starej pop je jeho devátou samostatnou básnickou sbírkou. Připravil také knihy rozhovorů s hudebníkem Davidem Kollerem (2017) a s moderátorkou Danielou Drtinovou (2020).

Kompletní obálka Ohniskova Starého popu, graficky upravená Barborou Klimszovou, s ilustrací Viktora Pivovarova, repro: Druhé město

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.