Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Marika Mariewicz

Sbírka Polynésie shrnuje autorčiny texty z let 2008–2017. Hned od prvních veršů se tu čtenář noří do vztahů a jejich ne/možnosti. Básnířka se nespokojuje s osvědčeným, stále znovu usiluje o novotu výrazu, o unikátnost metafor, pumpuje jejich sílu: „Rukou vetuješ zákon vlasu/ taženého přes moje ňadra“; „Sprchlo/ cíchy stékaly nám po lýtkách, zbyl večer“; „Smrt jako předpona pro jeho první krok“; „s pěstí lógru na dně“; „poddajné měkké stehno kouře“.

Čtenář je uveden do velmi sytého, ač podloudného, zrádného světa, jehož komnaty jsou opatřeny mnoha klíči. Lze do nich vlastně vstupovat? Má být neznámá dvojice, která tu spolu zkouší být, hostitelem? Vždyť už se mezi ně nikdo třetí nevejde. A tak je možná vidoucnější hledět do nich zvenčí a pokusit se strhnout „strup ze zadýchaného okna“, pod nímž to krvácí a pořád ještě tepe snahou se vzájemně poznat, srozumět se, milovat se. Nedaří-li se vytvořit pouto, nejsou-li tance kolem lidí tanci s lidmi, je ještě jedna možnost: vrátit se k „přímočarosti primitivních gest/ k prvotnímu tvaru“ – tedy kamsi na začátek. To je nadlidsky těžký úkol.

Namáhej se, možná budeš odměněn

Poetika Mariky Mariewicz je kryptická, je to hotová Polynésie; vyžaduje ochotu čtenáře prolámat se trním a střepy, hady zakouřených slov. Očekává i přesvědčení, že takové hledání bude odměněno: lákadlem na tuto nesnadnou cestu jsou její vysoce originální obrazy, její – jak už naznačeno výše – výrazně původní, neinspirovaná metaforika. Naděje na lásku, věrnost, porozumění a soudržnost. Ale také strach z nich: strach z osobních a přivlastňovacích zájmen, která existenci vztahu stvrzují. I jména jsou nasládlé přívlastky – v první třetině sbírky končí právě tam, kde se přiblíží konec konců („a já se musím spáchat sama na prochcaném slamníku/ ranou z deštníku/co vystřelí a nebudu“), protože kdosi, asi láska, odchází. Možná je to ten, z něhož vychází onen neodbytný hlas: „Musíš vědět, kam jdeš!“ Na scénu, ne snad jako náhradník, vchází Bůh, nebo spíš – je objeven, poznán, stál tam jistě celou dobu.

V této sbírce jedním je jedním z nejčastějších symbolů obraz okna (a zejména okna jakožto lodě): okna vytlučená, rozsvícená, zhasínaná, zadýchaná, dějeme se napříč okny našich domů; pohled z okna je příliš výstřední. Kontakt přes sklo – jeho nemožnost, současně však rušená průhledností okna – snad vystihuje sdělení knihy. Dotek přes chladný filtr, a tady je dlužno podotknout, že i sebe-dotek, je možná nebezpečnější než ten bezprostřední, je totiž falešný, popírá vlastní podstatu.

Okno obdobně jako loď bere hledícího do snových či vysněných krajin, odnáší ho na vlnách tam, kam ze svého domovského vězení nemůže uniknout. Okno v této sbírce je ovšem nasvěcováno také z úhlu zcela opačného: „Kde by se vzal les…/ je pouze okno, sklo zavěšené na niti“; v domech „s vyschlými ústy okna nejsou lodě, nýbrž/pupeční šňůra paměti“. Jsou výsměchem volnému pohybu a nekonečnou připomínkou nezdařeného – jsou imitací svobody a odfláknutou kulisou, divadelní rekvizitou možnosti zapomenout.

Druhým význačným symbolem této sbírky je světlo, jeden z vůbec nejzatíženějších básnických emblémů: tvrdé, umaštěné, utřené do kapesníku, půjčené, umělé, odlité z bolavých zápěstí, čerstvě podzimní, zřejmé pouze pohledem klíčovou dírkou – a pak konečně i světlo boží. Světlo, někdy převtělené ve Slunce či ve svítání, je tu obávané: „vidí“ do vnitrozemí, nahlíží na zapovězená místa: Světlo. Světlo, ach, ty porodní kleště vědomí. Ten syrový pocit vlastního jáství.

Jsem jaksi nepatřičná

Básnířka s netradiční lyrickou mluvčí, která sama sebe neoznačuje jako básnířku, nýbrž jako básníka, se nestydí za lyrické struky, které jí – nebo jemu, básníkovi, buřiči přezrálých hrušek – trčí z břicha. Své básně i samu sebe místy rozervává ještě složitěji komponovaným vrstvením veršů nebo jejich zprávu znejišťuje a košatí využíváním škrtů.

Její mluvčí, neustále (i sobě) cizí, a ne tak docela příčetná, „nikdy nebyla z tohoto světa“ – a svou nepatřičnost stále bolestně zakouší, přivolávajíc a zaklínajíc světlo, aby roztavilo všechny masky.

Atmosféru sbírky by bylo skutečně možné označit přinejmenším jako silně expresivní, jako rozervanou, kdyby mluvčí současně nevkládala do veršů určitý pozorovatelský klid či smíření. A navíc je tu rovněž prostor pro naději: „Jsem vrah, co kdyby dokázal přesně zamířit/ vzkřísí nejeden život“.

Marika Mariewicz: Polynésie. Dauphin, Praha – Podlesí 2020, 78 stran, náklad 200 výtisků, doporučená cena 248 korun.

Marika Anna Mariewicz, foto: archiv básnířky

Marika Mariewicz (*1976). Narodila se v Praze, vystudovala integrovanou střední školu, obor knihkupec. Věnovala se literární tvorbě, psaní hudebních textů a sólovému zpěvu v hudební skupině Malá Strana. Dále studovala na VOŠ kulturní publicistiku, ale v dokončení studia jí (roku 2002) zabránilo vážné onemocnění. Začala studovat na Pražské psychoterapeutické fakultě, získala osvědčení lektora jógy a kvalifikaci zdravotního pracovníka. Působila kupříkladu v pražské nemocnici Na Žižkově, v soukromém rehabilitačním zařízení Therap-tilia a v Centru pro pohybový systém. Od roku 2010 působí v Terapeutickém studiu My Life Studio. V současnosti se profesně věnuje soukromé praxi v oboru celostního zdraví. Její texty byly publikovány například v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov (2008). Byla autorkou a redaktorkou literárního serveru Písmák. Podílela se na organizaci literárních večerů kulturního magazínu Totem. Samostatně knižně debutovala vloni na podzim sbírkou Polynésie.

Obálka knihy s fotografií Jana Horáčka, repro: Dauphin

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.