Jen Kratochvil: Západní umělecký svět, jak jsme ho znali, se rozpadá

Jen Kratochvil působil*a mimo jiné jako nezávislá kurátor*ka na pražské umělecké scéně a vedl*a Kunsthalle Bratislava, kterou slovenské ministerstvo kultury na začátku roku 2024 zrušilo. Vloni ve Vídni inicioval*a projekt 17(Joy). A od letošního roku vede společně s Laurou Amann Marín curyšskou Shedhalle.

Když dnes vstoupíte do Shedhalle, co je první věc, u níž si uvědomíte: Takhle by to v Bratislavě nebo Praze nešlo?

Švýcarsko je svou decentralizací specifické, ale do určité míry se dá srovnávat s německým modelem kulturních institucí. Prakticky každý kanton a regionální město má kvalitní kunsthaus s reprezentativním programem, často i s dlouhodobě budovanou sbírkou. Vedle toho existuje řada nesbírkotvorných kunsthalle. V polistopadové Praze vždy byla jedinou srovnatelně vyprofilovanou veřejnou institucí Galerie Rudolfinum. Ve Švýcarsku je kontinuita podobných institucí mnohem delší, v zásadě sahá do poválečného období. Jejich role jsou proto přesněji vymezené.

Curyšská Shedhalle je však zvláštní případ. Má docela blízko k našemu „východoevropskému chaosu“. Vznikla v polovině osmdesátých let v návaznosti na místní hnutí za posílení nezávislé kultury a od začátku má ve své DNA nutnost neustálé obnovy. Podle stanov se každých pět let vybírá nový kurátorský tým. Od letošního roku ji vedeme společně s Laurou Amann Marín.

Co takový časově omezený mandát vedení instituci přináší?

Snaha udržovat instituci neustále „fresh“ má na program instituce extrémně pozitivní vliv. Zároveň pochopitelně existuje riziko, že se ztrácí kontinuita a hůře se buduje stabilní infrastruktura, s níž by pak mohlo nově nastoupivší kurátorstvo počítat. Shedhalle se tím dostává do zvláštního meziprostoru. I po čtyřiceti letech existence se v něčem chová jako artist-run space, přestože tomu její velikost a způsob financování úplně neodpovídají.

Takže jednoduchá představa, že čím dále na západ, tím kulturní instituce lépe fungují, úplně neplatí?

Moje mileniálská generace věřila, že se poměry mezi Východem a Západem budou v Evropě postupně vyrovnávat a instituce nakonec budou fungovat podobně. To se nestalo.

Zároveň dnes i na takzvaném Západě prožíváme intenzivní rozpad tradičního uměleckého světa, který se budoval po druhé světové válce. Od pandemie přichází krácení rozpočtů, inflace a do diskuze vstupují politické konflikty, například situace v Palestině. Instituce, které bývaly – v německy mluvícím prostředí – vnímány jako místa svobodného vyjadřování, jsou dnes schopné vůči uměleckému projevu postupovat velmi represivně.

Najednou se v jiné geografii objevují zkušenosti, které jsme znali ze Slovenska nebo které kolegové osm let intenzivně prožívali v Polsku. Naivní představa, že Západ je prostorem téměř absolutní svobody, je pryč.

Jen Kratochvil v Kunsthalle Bratislava před „sporným“ sloganem: „No Pride In Genocide – Will You Free My Palestine?“, foto: archiv Jen Kratochvil

Zmínil*a jste politické konflikty kolem války v Gaze. Jak se propisují do fungování uměleckých institucí?

Když jsme končili v Bratislavě, objevila se při jedné z posledních akcí v Kunsthalle projekce se sloganem: „No Pride In Genocide – Will You Free My Palestine?“, který nějak spojoval svátek svatého Valentýna s genocidou v Gaze. Tehdy mi řada lidí psala, že si musím dávat velký pozor, protože po něčem takovém už nikdy nedostanu práci. Od té doby se podle mě globální veřejné mínění výrazně posunulo. Odpovědnost za lidská práva a nutnost reagovat na probíhající genocidu v Gaze se staly tématem, o němž se ve veřejném prostoru mluví podstatně otevřeněji.

Ve Švýcarsku se všechno odehrává na pozadí specifické představy neutrality. Jenže ta se může projevovat velmi různě. Když někdo řekne „ne válce“, může tím také myslet: Nebudeme podporovat Ukrajinu, nebudeme posílat humanitární pomoc, nebudeme se o nikoho starat a zůstaneme uzavření ve vlastní bublině. Podobnou představu politické neutrality někdy zastávají i velké kulturní nebo vzdělávací instituce. Shedhalle je v tomto směru jiná. Jedním z důvodů, proč jsme o ni s Laurou měly zájem, bylo právě to, že jsme předpokládaly, že tu nebude docházet k politické cenzuře toho, co chceme výstavami říkat nebo jakým pozicím chceme dát prostor. Zatím se ukazuje, že jsme se nemýlily.

Je tedy Shedhalle v tomto ohledu výjimkou?

Máme zatím relativně krátkou zkušenost, takže uvidíme. Ale momentálně se zdá, že právě tohle je jedna ze silných stránek instituce. Je zajímavé, že právě v Curychu vzniklo hnutí dada a dodnes tu funguje Cabaret Voltaire, s nímž připravujeme společný program. Cabaret Voltaire i Shedhalle samozřejmě vznikly ve zcela odlišných historických situacích, ale obě instituce představovaly protitlak vůči dominantním uměleckým pozicím své doby a kritiku dobového politického zřízení.

Shedhalle je známá radikálním programem už desítky let. Není paradoxně těžší přijít v Curychu s něčím skutečně radikálním než třeba v Bratislavě?

Samozřejmě. Pokud je místo historicky spojené s radikálnějším programem, publikum už některé věci nepřekvapí. Ale souvisí to s mnohem širší otázkou: Co dnes vůbec může být radikální umělecká forma?

Během posledních patnácti let se postupně etabloval velmi přesný typ kritického, postkoloniálního, antikapitalistického a inkluzivního uměleckého projevu. To, co by na konci osmdesátých nebo v devadesátých letech působilo naprosto radikálně, se stalo mainstreamem. Dnes i soukromá muzea představují projekty, které by ještě před deseti lety byly těžko představitelné. Otázka proto zní: Má smysl pokračovat v téměř didaktickém typu umění? Forensic Architecture pro mě představují určitý vrchol toho, kam se tento způsob práce mohl dostat. Přesněji a lépe už to snad ani dělat nejde.

Co má tedy přijít potom? Jaký typ uměleckého projevu nebude znovu jen ukazovat statistiky mrtvých nebo utrpení lidí na různých místech globálního Jihu? Jak může umění překonat obrovskou únavu, kterou dnes z podobného způsobu komunikace cítíme? Statistiky si můžeme otevřít na Instagramu nebo TikToku. Nemusíme kvůli nim chodit na velkou výstavu a sledovat nekonečné hodiny videí o marginalizovaných komunitách. Potřebujeme znovu přesvědčit publikum, že umění dokáže nabídnout perspektivu a citlivost, kterou jiné komunikační kanály nesvedou pojmout. Jednou z cest jak pokračovat ukázalo letošní benátské bienále, kde na sebe Florentina Holzinger svým obrovitánským spektáklem strhla velkou část mediální pozornosti, protože si už nikdo fakt nechtěl sednout na další čtení Kapitálu nebo sledovat další a další záběry z Gazy. Jestli je to skutečně ten správný směr si osobně vůbec nejsem jistá, ale je dobré zkoušet různá řešení.

Žena jako srdce zvonu varuje před klimatickou apokalypsou. Pro rakouský pavilon na letošním benátském bienále vytvořila umělkyně Florentina Holzinger rozsáhlou instalaci Seaworld Venice, foto: Profimedia / AFP – Marco Bertorello

V Bratislavě bylo hledání takového programu jednodušší?

V něčem mnohem jednodušší. Náš program se postupně výrazně zaměřil na queer podporu a komunitní práci. Na bohužel stále výrazně homofobním Slovensku, kde podobná témata reálně formují politický a společenský konflikt, to mělo velmi jasný smysl.

Jak se k tomu postavit v Curychu, to teprve zkoušíme. Nemáme odpověď a nejsme samy, kdo ji hledá. Je ale čím dál jasnější, že určitý typ politického umění vyvolává takovou únavu, až se pro část publika stává nepřijatelným. Proto jsme náš pětiletý program pojaly jako otevřenou divadelní hru, která se píše postupně. Budeme dál vystavovat díla, která reagují na aktuální geopolitické a sociální i kulturní dění. Důležité je však hledat jiné způsoby, jak je zprostředkovat. Message zůstává podobná, forma podle mě potřebuje výraznou obnovu.

Kunsthalle Bratislava byla nakonec rozhodnutím slovenského ministerstva kultury zrušena. Jak tu zkušenost hodnotíte s odstupem?

Jako extrémně formativní – a také extrémně traumatickou. Troufám si říct, že s velkým T. Vidět, jak vám mezi prsty mizí instituce, která vznikala dlouhé roky díky práci velkého množství lidí, je bolestivé. Stejně jako skutečnost, že tým v návaznosti na můj odchod přišel o práci.

Nechci z toho dělat další terapii, té jsem se v ohledu k tomuto zážitku věnoval*a dlouho. Zajímavější pro mě bylo přemýšlet, co z té zkušenosti lze vytěžit pro budoucí institucionální praxi. Jak pracovat ve chvíli, kdy lidé nemají k dispozici funkční státní institucionální rámec a stát se naopak začíná stávat protikulturním nástrojem?

Jednou z vašich odpovědí byl vídeňský projekt 17(Joy)?

Ano. Šlo o malý prostor ve Vídni, který mi vizuálně pomáhalo definovat Martins Kohout. Od začátku měl roční dramaturgii a zvali jsme do něj kurátorstvo s velkou institucionální zkušeností. Chtěl*a jsem, aby si lidé, kteří působí ve velkých institucích, znovu vyzkoušeli práci v místě, kde není prakticky žádný tým, finance jsou minimální a všechno se musí dělat na koleně. Přišlo mi důležité, abychom se to znovu naučili. Institucionální pohodlí totiž nemusí trvat věčně. Šlo nám tedy o vytvoření určitého slovníku možností: co se dá dělat ve chvíli, kdy se vám instituce začínají hroutit pod nohama.

Na projektu se podílela například Stella Rollig, dlouholetá ředitelka vídeňského Belvederu, nebo Sebastian Cichocki, který má dlouhou zkušenost z Muzea moderního umění ve Varšavě. Právě polská zkušenost je neocenitelná: tamní instituce se během let pravicově populistické vlády musely naučit velmi konkrétní strategie přežití.

Co si z této zkušenosti přinášíte do Švýcarska?

Tradiční východoevropskou schopnost udělat s minimem prostředků velkou věc. Ve Švýcarsku jsou lidé zvyklí na výrazně větší institucionální pohodlí, které vytváří množství vrstev soukromého, městského a regionálního financování. Mohlo by se zdát, že více peněz automaticky znamená lepší výsledek. Jenže od studentstva uměleckých škol až po velké instituce je tady dobře vidět, že peníze nejsou odpovědí na všechno a rozhodně je nelze jednoduše postavit do rovnítka s kvalitou programu nebo umělecké práce.

Studentstvo místních škol si někdy stěžuje, že nemá dost možností, přestože prostředky, které má k dispozici, jsou ve srovnání s pražskými UMPRUM a AVU nebo s bratislavskou VŠVU skoro sci-fi. Neříkám, že peníze umění korumpují. Ale pokud si člověk svou privilegovanou pozici neuvědomuje a bere ji jako samozřejmost, nemusí možnosti, které mu nabízí, vůbec umět využít.

Lidé teď chodí na naše výstavy a ptají se, jak jsme je dokázaly udělat s tak malým rozpočtem. Samozřejmě také externě fundraisujeme. Ale část odpovědi skutečně spočívá ve východoevropské kreativitě: člověk hledá levnější řešení a věci dělá jinak, než jsou zvyklí lidé s většími prostředky. Rozhodně tím ovšem nechci chudobu romantizovat. Spíš mluvím o nutnosti kritické reflexe toho, co se s danými prostředky dá udělat a jak takzvaně „neusnout na vavřínech“.

České a slovenské instituce jsou tedy proti švýcarským pořád chudé?

Absolutně. Ale rozdíl se zmenšuje, protože kulturní rozpočty se krátí všude. Rozpočet Shedhalle je například zhruba srovnatelný s rozpočtem, který měla po našem intenzivním fundraisingu Kunsthalle Bratislava. Máme o něco menší tým a menší výstavní prostor, i když produkčně je podobně náročný. Vzhledem ke švýcarské cenové hladině je to vlastně šílené. A pokud se rozpočty jednou opravdu přiblíží, budou mít lidé v Česku a na Slovensku jednu zvláštní výhodu: pořád budou vědět, jak dělat věci za málo, protože to dělali vždycky. Tady se nedostatek prostředků někdy projeví tím, že město zaplní konvenční, konzervativní výstavy – plátna pověšená na stěně ve výšce sto padesáti centimetrů, a tím to končí. Protože panuje pocit, že nic jiného už se zaplatit nedá.

Související článek

Spisovatel Michal Hvorecký: Sledujte Bratislavu, možná se díváte i do vlastní budoucnosti

• Erika Zlamalová

Po slovenské zkušenosti si v Česku pořád často říkáme, že „u nás se to stát nemůže“. Je Slovensko excesem, nebo jsme jen o pár let pozadu?

Neznám přesně nejnovější detaily české situace. Ovšem zajímavé je, do jaké míry se pravicově populistické vlády dokážou učit jedna od druhé a jak rychle přebírají své modely. Když začala velmi rychlá kulturní devastace na Slovensku, spousta lidí v Česku říkala: U nás se to stát nemůže. Je to skoro sebezáchovný reflex. Nejvíc mě děsí, kolik lidí je stále překvapených. Pořád slyšíme: Jak se tohle mohlo stát?

Realita je taková, že některé neblahé společenské procesy prostě už probíhají, otázka proto nezní, zda se budou dít, anebo ne. Neměli bychom pochybovat o tom, že se podobné modely mohou replikovat napříč Evropou. Mám pocit, že s námi tahle politická vlna ještě nějakou dobu bude, než přijde další zlom a jiné politické směřování.

Na závěr tedy něco optimističtějšího. Máte velký kurátorský sen? Documentu, benátské bienále? Kam byste se chtěl*a posunout po pěti letech v Shedhalle?

Odpovím oklikou. Posledních sedm let jsem učil*a s Hynkem Altem na FAMU. Když jsem tam začínal*a a zeptali jsme se studentstva, kde by jednou chtělo vystavovat, jmenovalo většinou velké zahraniční instituce. Třeba New Museum v New Yorku. V posledním roce mého působení jsem položil*a stejnou otázku a odpověď zněla přibližně takto: Kamarád si ve Vršovicích otevřel ve sklepě nový prostor, vznikla kolem něj skvělá komunita a tam bych chtěl jednou vystavovat. – Na názvy velkých institucí prakticky nulová reakce.

Přijde mi to velmi symptomatické pro proměnu, kterou umělecký svět prochází. Nemyslím si, že dnes můžeme uvažovat o lineárním kariérním postupu. Ani o něm uvažovat nechci. Nechci přemýšlet, jestli pozítří začne další válka, jestli se zavřou další instituce nebo jestli bude umění stále konformnější a normalizovanější. Přijde mi důležité být tady v tuhle chvíli a dělat dobře práci, kterou právě děláme. Uvidíme, co bude za čtyři a půl roku. A potom se to zase posune někam dál.

Jen Kratochvil a Laura Aman Marín, foto: Fritz Enzo

Jen Kratochvil (* 1986)

Kurátor*ka a pedagog působící v Curychu. Od roku 2026 společně s Laurou Amann Marín umělecky vede curyšskou Shedhalle. V letech 2021–2024 řídil*a Kunsthalle Bratislava, předtím působil*a mimo jiné v Národní galerii Praha a Galerii Rudolfinum. Ve Vídni spoluzaložil*a kurátorskou platformu Significant Other a v letech 2019–2026 vyučoval*a na FAMU. Ve své kurátorské práci se zabývá zejména současným uměním, pohyblivým obrazem, architekturou, mediální historií a otázkami identity a queer kultury.

Pro pražskou galerii Hunt Kastner nyní připravuje výstavu A Whole Different Animal, která startuje 26. září 2026.