Sedmero výstav v západní Evropě, na něž stojí za to se vypravit do konce roku

Ellsworth Kelly: Na okraji vody

Americký umělec Ellsworth Kelly (1923–2015) byl celoživotně fascinován vodou. Sledoval její proměnlivou barvu, světlo, odlesky, neustále se měnící povrch. Ačkoliv jsou jeho díla stroze abstraktní, odráží se v nich autorovo smyslové prožívání – je to jeho pozorování světa, a vody především. Do Evropy poprvé přijel během druhé světové války, kdy sloužil v armádě. Po válce odjel do Paříže, kde studoval umění na École nationale supérieure des Beaux-Arts. Do ateliéru však příliš nechodil a spíše nasával atmosféru města, což mu později pomohlo najít jeho autorský styl. Sám totiž tvrdil, že si v obrazech nic nevymýšlí, jeho nápady vycházely z neustálého zkoumání okolí.

Ellsworth Kelly: Pláž Long Bay (studie k dílu Bílé a tmavě šedé panely I), 1977, koláž z pohlednic, foto: Ellsworth Kelly Studio

Maurizio Cattelan: NOC

Co se stane, když jeden z nejprovokativnějších umělců současnosti dostane k dispozici jednu z nejikoničtějších modernistických staveb? Italský umělec Maurizio Cattelan (* 1960), známý například svým banánem přilepeným na zeď, který se na veletrhu Art Basel v Miami Beach prodával za 120 tisíc dolarů, připravil pro berlínskou Neue Nationalgalerie svou první velkou samostatnou výstavu v Německu. K vidění jsou jeho zásadní díla z různých období tvorby – včetně slavných Him, Novecento a La Rivoluzione Siamo Noi – stejně jako nové práce vytvořené přímo pro budovu, kterou v šedesátých letech navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe a nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Maurizio Cattelan tu znovu otevře téma paměti, viny, identity a toho, jak obrazy utvářejí naše představy o minulosti.

Maurizio Cattelan, NIGHT, pohled do výstavy, Neue Nationalgalerie, 2026, foto: Neue Nationalgalerie – Stiftung Preußischer Kulturbesitz / David von Becker

Remedios Varo

Její obrazy obývají podivní vědci, alchymisté, hudebníci a poutníci. Vypadají, jako kdyby vystoupili ze zapomenutého středověkého rukopisu nebo snad z vědeckofantastického románu. Španělsko-mexická malířka Remedios Varo (1908–1963) inspiraci hledala v obrazech Leonarda da Vinciho, v knihách Julese Verna, v teoriích kvantové fyziky i v okultismu.

Narodila se ve Španělsku a už v patnácti nastoupila na Akademii výtvarných umění v Madridu. Když ve Španělsku ve třicátých letech vypukla občanská válka, odešla do Paříže, kde se přimkla ke kruhu surrealistů kolem André Bretona. Ve chvíli, kdy nacisté začali okupovat Paříž, s pomocí Peggy Guggenheim a Heleny Rubinstein uprchla do Mexika. Než se tam mohla začít naplno věnovat umění, vytvářela ilustrace do reklam nebo dekorovala nábytek. Sblížila se s britskou surrealistkou Leonorou Carrington a fotografkou Kati Hornou. Všechny tři spojoval zájem o magii, okultismus a fantastické světy. A tak se jim začalo přezdívat „tři čarodějky“. V padesátých letech se uměním bez problémů uživila, zájemci se dokonce zapisovali na čekací listinu. V roce 1963 však náhle zemřela na infarkt. Bylo jí čtyřiapadesát let.

Remedios Varo: Krajina, 1943, foto: Colección Pérez Simón, Arturo Piera

PICASSO – BACON: Jaké to je být člověkem

Pablo Picasso (1881–1973) a Francis Bacon (1909–1992) – co mají společného kromě proslulosti? Pro oba byla lidská postava středobodem tvorby. Zatímco Picasso proměnil podobu moderního umění v první polovině 20. století, o generaci mladší Bacon se jím inspiroval a později se s ním pustil do pomyslného souboje. Chtěl být pro druhou polovinu století tím, čím byl Picasso pro první – malířem, který dokáže zachytit člověka v celé jeho rozervanosti. Výstava ve vídeňské Albertině poprvé staví jejich díla do přímého dialogu a ukazuje, jak oba umělci lidské tělo dekonstruovali, deformovali a znovu skládali. Jeho prostřednictvím mluvili o bolesti, touze, zranitelnosti i samotné podstatě lidské existence.

Pablo Picasso: Dora Maar, 1940, foto: bpk/Nationalgalerie, SMB, Museum Berggruen / Jens Ziehe

Willem de Kooning při práci

Z malíře pokojů, ilustrátora a designéra obchodních výloh se vypracoval ve výtvarnou hvězdu první velikosti. Letos je to sto let, kdy Willem de Kooning (1904–1997) opustil Nizozemsko a vydal se bez dokladů, coby strojník na parníku, hledat nový život v New Yorku. Výstava v Rijksmuseu v Amsterdamu představí více než 120 kreseb, které doplní výběr obrazů a soch. De Kooning kresbu nevnímal jen jako přípravu na obraz. Byla pro něj způsobem, jak objevovat, zkoušet a znovu začínat. Právě v kresbách je tak možná nejlépe vidět jeho neustálá potřeba proměny – ostatně jeho oblíbené heslo znělo: „Musím se měnit, abych zůstal stejný.“

Willem de Kooning v ateliéru, foto: Antony di Gesu

Maria Lassnig and Edvard Munch. Flow of Paint = Flow of Life

Oba se zabývali tělem, emocemi, smrtí i lidskou zranitelností. Edvard Munch (1863–1944) ve svých obrazech sledoval především koloběh života. Maria Lassnig (1919–2014) obracela pozornost spíše k vlastnímu tělesnému prožitku. Munch byl ovšem jedním z umělců, na jejichž tvorbu Lassnig vědomě navazovala; říkala, že „pronikl do nejhlubších vrstev duše a jejího ohrožení“. Svůj vztah k dějinám umění ostatně otevřeně vyjádřila i v obraze Chain of Tradition (Řetězec tradice) – vytvořila v něm pomyslný umělecký rodokmen, do něhož zasadila Diega Velázqueze, Edvarda Muncha a Vincenta van Gogha. I tento obraz bude na výstavě v curyšském Kunsthausu k vidění, společně s díly Edvarda Muncha.

Edvard Munch: Dívky na molu, 1901, Hamburger Kunsthalle, foto: Elke Walford – ARTOTHEK

Dan Flavin

V šedesátých letech minulého století proměnil obyčejné průmyslové svítidlo v jeden z charakteristických prostředků moderního umění. Americký umělec Dan Flavin (1933–1996) vytvářel instalace z běžně dostupných fluorescenčních trubic a postupně z nich sestavil vlastní jazyk světla. Patří k nejvýznamnějším představitelům minimalismu, pracoval s jednoduchými tvary a průmyslovými materiály. V listopadu 1996 dokončil návrh svého nejambicióznějšího díla: osvětlení kompletního interiéru kostela v Miláně. O dva dny později zemřel. Guggenheimovo muzeum v Bilbau představí zejména jeho raná díla z let 1960–1980.

Dan Flavin a jeho osvětlení interiéru kostela v Miláně, foto: Fondazione Prada