Jiří Kajínek přijíždí na Svět knihy

Představme si příběh. Mladík, třeba jménem Kája, měl od mládí velké kázeňské problémy. Fetoval, kradl, občas se porval, loupil. Spirála zločinu se u něho roztočila natolik, že nakonec při jedné z loupeží zavraždil dva lidi. Byl vypátrán a odsouzen na dvacet pět let. Kriminál ho hodně změnil. Uvěřil v Boha, litoval svého činu, prosil o odpuštění. Dvacet let po odsouzení začal psát knihu o svém životě. Třiadvacet let po odsouzení kniha našla svého nakladatele. Jde o autobiografický román. Kritika ocenila upřímnost výpovědi a jeho autenticitu. Čtenáři poutavé psaní a silný příběh. Stal se z něj bestseler. Krátce po propuštění z vězení byl Kája jednou z hlavních hvězd největšího tuzemského knižního veletrhu. Možná někde v literatuře podobný příběh dokonce i existuje…

V čem je jiný příběh Jiřího Kajínka, Milošem Zemanem omilostněného vraha, kterého nechtějí na své letošní akci pořadatelé knižního veletrhu v Praze? Kajínek napsal autobiografickou knihu Můj svět bez mříží, kterou vydalo soukromé nakladatelství Naše vojsko. „Pan Kajínek je v mých očích recidivista a z tohoto důvodu nemohu připustit, aby se například dostal do kontaktu s nezletilými návštěvníky akce,“ napsal ve vyjádření ředitel společnosti Svět knihy Radovan Auer.

Šéf nakladatelství Naše vojsko Emerich Drtina na webu lidovky.cz tvrdí, že autogramiáda Kajínka nebude, ale vraha na veletrh stejně vezme. Minulý rok na pražském Výstavišti prodával Emerich „Vojsko“ Drtina hrnečky s různými historickými tvářemi – včetně komunistických diktátorů a nacistických vrahů. Když jsem to viděl na vlastní oči, musel jsem se dvakrát podívat, zda to je pravda. A vedle nich – jako kdyby se nechumelilo a byly to srovnatelné osobnosti – třeba Franz Kafka. To letos také nemůže a rozčiluje se, že příště si už na veletrhu prostor nepronajme a nepřijede. Což si všichni nakonec asi oddychnou. Ale letos je letos.

Svět není černobílý, píše na svých billboardech po celé republice největší tuzemský dezinformační web. Udělat zmatek v tom, co je lež a pravda, je jeho hlavním záměrem. Tedy kromě toho vydělávat svým majitelům peníze z reklamy, kterou svůj programově vyráběný zmatek obklopují. Ale svět někdy černobílý je. Například někdo byl válečný zločinec, i když jeho ksicht teď někdo jiný prodává na hrnečcích. Za nacistického zločince si můžete dosadit klidně současného agresivního diktátora. Udržet si v sobě hranice mezi pravdou a lží nejen ve smyslu sdělení a výroků, ale i ve smyslu hodnot, to bude nejtěžší „úkol“ pro novou dobu, jejíž nástup teď prožíváme.

Společná pózující fotka ostravských policistů a dvojnásobného vraha omilostněného prezidentem, který naplňuje svojí činností stejné zadání jako dezinformační weby (nejspíše proto, že má stejné ideové či finanční zdroje), potírá hranici mezi zákonem a zločinem. Proč to ti policisté – jak vyplývá z jejich činu i výrazu – nevnímali a vnímali jen to, že se fotí s celebritou? V jejich hlavách už nejspíše proběhla relativizace všeho nebo skoro všeho.

Teď se vraťme na knižní veletrh. Autogramiáda vraha Kajínka, který se svojí „show“ objíždí český a moravský venkov, by pro takovou akci byla srovnatelná právě s výše uvedenou fotografií. Je to stejné, jako kdyby si pozvali například na mediální dny na fakultu žurnalistiky kromě běžných vydavatelství a redakcí i coby zcela rovnocenné hosty zástupce dezinformačních webů. Takové Parlamentní listy by si nemohly víc přát. Je to jejich „poslání“: relativizovat vše a tvářit se, že vše je možné. Pohybovat se ve společnosti novinářů, kteří úzkostlivě dodržují základní standardy této profese, a dělat, že všichni jsme jedna obec. Další hranice by padla.

Všichni si dneska musí – stejně jako pořadatelé Světa knihy a nakladatelství Naše vojsko – vybrat. Chcete vydávat hrnky s fašisty, knihy vrahům, uveřejňovat slinty kdekoho na kdekoho bez základních pravidel žurnalistiky a hrát si v TV Barrandov na televizní publicistiku? Chcete, aby byl dodržován zákon, základní hodnoty humanismu a lidských práv, právo na vyjádření obou stran a pravidlo ověřování zdrojů: Chcete, aby pořady, ve kterých třeba jako politici vystupujete, měly úroveň? Těžko ony dvě polohy smíchat, aniž by ta (nová) první nezničila (starší) druhou. Politici, kteří nebudou chtít pomáhat a legitimizovat neofašisty či rasisty, s nimi nesmí (jako například v Německu) vůbec jednat. Čím více je totiž budou legitimizovat, tím více je nakonec tito lidé bez pravidel požerou. A to stejné platí i o pořadatelích třeba knižního veletrhu.

Vraťme se k vymyšlenému příběhu vraha Káji, který napsal o sobě román. V čem se tedy liší od Jiřího Kajínka? Právě v tom, že nerozbíjí hranice a nerelativizuje pravdu a lež, zločin a zákon, pravidla a chaos. Příběhy sympatických zločinců nejsou ve filmu a literatuře samozřejmě ničím novým. Ale Jiří Kajínek není žádný ňouma třeba z bijáku Quentina Tarantina. Je to u části veřejnosti populární muž, který zavraždil dva lidi a milost mu dala hlava státu, aby jí to pomohlo v přímé volbě pro druhé funkční období. K tomu by se v Pulp Fiction nikdo nesnížil.