Katarzia: Umelcov nezastaví nič, najviac makajú, keď sa ich pokúša niekto zrušiť

Tedy hned musíme úvodní formulaci upřesnit. S Katarzií jsme si psaly. A tak odpovědi ponecháváme v její rodné slovenštině. Dodejme ještě, že v sobotu 30. května měla Katarzia po dlouhých týdnech první relativně normální koncert před diváky, v pražském Lucerna Music Baru.

Jak vnímání alba Celibát podle vás ovlivnila pandemie koronaviru? Na jednu stranu byly zrušeny koncerty, na druhou stranu lidé možná našli víc času zastavit se a zkusit se skutečně zamyslet nad texty, nad zvukem, nad celkem.

Neviem, pretože som sa stretla len s primálo ľuďmi na to, aby som si urobila celkový obraz o tom, ako ho vnímajú. Jediné, čo vidím, je to, že ho na sociálnych sietiach zdieľajú často, to je zatiaľ všetko, čo viem. V mojej sociálnej bubline je aľbum obľúbený, čo ma teší. Zároveň sa mi už o koronaviru vôbec nechce hovoriť, vytesnila som ho a nikoho už nezaujíma, ako to my umelci vnímame. Všetci dobre viete, ako je na tom teraz kultúra…

Pro slovenský Denník N jste napsala komentář, který reflektuje pocity jak vaše, tak možná i dalších muzikantů v době nynější krize. Na Instagramu jste dělala živé rozhovory s dalšími hudebníky a mluvíte v nich o aktuální situaci. Jak bude podle vás vypadat hudební průmysl po ukončení bezpečnostních opatření?

Toto všetko sú veci, na ktoré som už dávno zabudla a snažím sa pracovať ďalej, akoby sa nič nedialo, inak by som bola len smutná, takže to nechcem už omieľať dokola. Dostali sme ako ľudia nejakú facku, s ktorou sa každý musí vyrovnať po svojom. Umelcov nezastaví nič, najviac makajú, keď sa ich pokúša niekto zrušiť, pretože majú v sebe veľký zmysel pre sebazáchovu.

Nedávno jste zveřejnila záznamy svých koncertů s orchestrem. Jaké máte pocity, když se na takhle velký koncert díváte v tomhle kontextu?

Nemám žiadne pocity, pozerám sa na tieto záznamy technicky, prežila som si to v momente koncertu, bolo to megalomanské a intenzívne. Ďalej to existuje ako pekná spomienka a materiál na náročnejšie technické spracovanie. Tento záznam by nemohol nikdy vyjsť na svetlo sveta, ak by ho nezmixoval najlepší zvukový maestro Petr Kaláb. Rovnako ďakujem aj Jakubu Zitkovi, dramaturgovi Jazz Docku, ktorý napísal aranžmány pre orchester a pomohol rozlúštiť komplikovaný zvukový záznam.

A hudebně: jak vystupování se symfoniky za zády vnímáte? Musíte se daleko víc hlídat, abyste byla na pódiu sladěná s celkem?

Je to obrovský stres, skúšok je málo a rizika, že sa niečo pokazí, tým pádom viac, zo všetkých strán rovnako, nie len z mojej. Úspech tkvie v pripravenosti: ak ste pripravený, nemáte sa čoho báť. Hlídat se nijak nemusím, naopak, čím menej sa hlídám, tým lepšie to dopadne. Myslím počas spievania na mnohé technické aspekty, základ je dobre si namiešať in-ear odposluch (odposluch v slúchadlách) a potom už len dúfať, že sa nikto z nás nesekne. Stačí, aby bubeník dal zlý nástup, a môže ma to na niekoľko sekúnd vyhodiť, keďže stojím pred dirigentom. Celkovo je to ale emočne veľmi intenzívne, počas toho prežívam aj krásne veci a myslím na to, o čom spievam, je to súhrn viacerých elementov, ktoré v tom momente tvoríme s každým členom orchestra, dirigentom a zvukárom. Najviac ma na tom baví ľudskosť všetkých prítomných, vrátane divákov.

V minulém týdnu jste měla naopak komornější, online koncert. Další vás čeká v Lucerně. Jak se vám zpívá, když nemáte přímý kontakt s publikem?

Koncert bez publika bol fajn, možno aj príjemnejší ako s publikom, pretože som sa mola venovať len zvuku a kamerám.

Od alb Generácia Y a Agnostika jste ušla, co se právě zvuku týče, poměrně dlouhou cestu. Zatímco tato zmiňovaná alba jsou spíše civilní a odpovídají představám o tom, jak běžně znějí písničkáři, poslední dvě alba mají blíž k raveu, jsou hudebně hutnější, progresivnější. Co stojí za tímto posunem? Do jaké míry k těmto změnám došlo vlivem producentů vašich alb?

Je to len o tom, čo ma práve baví a ako to chcem robiť a čo zložím ja. Väčšinu pesničiek najskôr rozpracujem ako producent v Abletone (nahrávací software – pozn. red.), až potom idú ďalej do počítačov Jonatána a ďalších kolegov. Preto majú jednotný rukopis. (Jonatán Pastirčák je slovenský producent a hudebník, s nímž Katarzia vytvořila i své předchozí album Antigona – pozn. red.)

Na albu Celibát poprvé zpíváte i česky a anglicky. Je za tím snaha oslovit širší publikum? Funguje pro vás angličtina stejně přirozeně jako slovenština?

V hudbe ani v textoch nie som marketingový stratég, ani nikdy dúfam nebudem, len som napísala niečo v iných jazykoch, ktorými hovorím, z lingvistickej zábavy. Jediný jazyk, ktorý ovládam naozaj podrobne, je slovenčina a venujem sa mu intenzívne od narodenia, tým pádom – ako je evidentné – mi asociačné myslenie a spisovateľská obrazotvornosť funguje hlavne v slovenčine.

Ve svých předešlých textech jste často vtipně i vážně popisovala problémy vaší generace. Z alba Celibát je cítit poněkud osobnější přístup. Rozhodla jste se zaměřit více na své pocity bez ohledu na generační nebo jiný kontext? Nebo jsou i nové písně podle vás charakteristické i pro vaše vrstevníky?

Moje pesničky vždy mali osobný prístup, nevidím v nich rozdiel od tých predošlých. Je to ako rozhovory s ľuďmi – neosobné ma nezaujímajú, otravujú a vyčerpávajú.

Celibát jako album má propracovaný vizuál a vůbec je znát, že na oblečení, fotky a prezentaci jako takovou dbáte. Konzultujete tyhle věci s někým, nebo spoléháte jen na svůj vkus?

Grafiky tento rok robilo Anymade studio a styling fotky od Ladislava Kyllara robila Silvia Arsenie. Konzultujem grafiky a cover s Jonatánom. Som z divadelnej rodiny, tak vždy som mala vzťah ku kostýmom, plus ľudia, ktorí si neveria, potrebujú na seba strhávať pozornosť výrazným make-upom a oblečením. Ja som sa vždy venovala strhávaniu pozornosti oblečením, no dnes mi je pozornosť mimoriadne nepříjemná. Takže v realite sa obliekam len do čiernych vriec a na pódiu si nechávam kostýmy, pretože tam patria.

V Antigoně byl také jasný apel na změnu, Celibát působí klidněji, kontemplativněji. Zrcadlí to váš osobní vývoj?

Antigona bola zložená pre gymnazistov a mala hovoriť jazykom 16 ročného dievčaťa, ktoré sa postaví za pravdu a za to zomrie.

A jak se vám psalo z pohledu šestnáctileté dívky? Vycházela jste z vlastních zkušeností v tomto věku?

Každý, kto píše, vie hovoriť jazykmi akejkoľvek sociálnej a vekovej skupiny, alebo si to minimálne namýšľa. Výrazy ako „tvoj čávo je citový mrzák“ v rozhovoroch s kamarátkami nepoužívam.

Jaký je podle vás úděl ženy-písničkářky. Jsou vám podsouvána určitá témata, kterými byste se měla zabývat? Máte pocit, že vás publikum vnímá jinak než muže-písničkáře?

Nepovažujem sa za mesiáša ani spasiteľa národa, neviem, kto by mi témata podsúval, nie som pod žiadnym komerčným labelom a nikdy by som nedovolila nikomu zasahovať do mojej vízie. Publikum ma asi vníma inak ako muža, pretože nie som muž, zatiaľ.

Když vás můj kolega viděl a slyšel vloni na koncertě v Boskovicích, pozoroval, jak máte kapelu na povel, že jste na pódiu skutečná šéfka. Je vám tohle vlastní, nebo se to musíte učit, protože prostě není zbytí, nelze jinak docílit svého?

Nie je to úplne pravda, žiadne na povel tam neexistuje, sme rovnocenní ľudia a muzikanti. Navzájom sa rešpektujeme, občas niekto musí organizovať praktické záležitosti, ale moja kapela je zložená z úžasných profesionálnych  muzikantov a schopných ľudí. Samozrejme, som šéfka, keď treba, ale to niekto v akomkoľvek tíme viacerých ľudí byť musí. Ak niekoho o niečo poprosím, je to vždy s vedomím jeho poznania a skúsenosti. Pred koncertom je stres, treba rýchlo konať a mať veci pod kontrolou, trochu na to dohliadam.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz jste na otázku, co byste dělala, kdyby se nešlo uživit hudbou, odpověděla toto: „Jedna z mála věcí, které ještě umím, je psaní. V českých médiích by mě ale asi zaměstnat nemohli, protože dovedu pracovat jen se slovenským textem, a na Slovensko se vracet nechci.”  Proč byste se případně nechtěla vrátit na Slovensko?

Keď niekde žijete, tak tam žijete preto, lebo chcete. Ak vás to už nebaví a chcete žiť niekde inde, idete tam. Prečo by som sa mala alebo nemala niekam vracať?

V jaké fázi nynějšího pandemického ne-času se psychicky nacházíte? Jak se během těch dvou měsíců měnil váš postoj ke světu?

Mám sa dobre a nič sa nezmenilo. Len som trochu pribrala a zase chudnem.

Obal alba Celibát, zdroj: slnkorecords.cz

Katarzia (*1989), vlastním jménem Katarína Kubošiová. Zpěvačka,  skladatelka, textařka, producentka. Narodila se v Nitře. V dětství hrála na příčnou flétnu a housle. Chtěla studovat herectví, je dcerou herečky Evy Pavlíkové (ta roku 1983 nastoupila do hereckého souboru Divadla Andreja Bagara v Nitře). Katarína se na hereckou školu nedostala. Vystudovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. První písničku složila ve svých šestnácti, první koncert odehrála v roce 2012. Následující rok vydala akustické album Generácia Y. Postupně si vybudovala repertoár s kapelou. Nahrála s ní album Agnostika (2016). Následující desku Antigona (2018) natočila s elektronickým producentem Jonatánem Pastirčákem, základem pro ni byly písně ke stejnojmenné inscenaci Slovenského národního divadla. Album Celibát vydala letos v dubnu a hudebně na něm mísí elektroniku a živé nástroje.