Když od Tater vane vichr moderního hororu

Pro hrdinu románu Smršť, jímž je bezejmenný zakřiknutý účetní, začala cesta do pekel na opuštěném odpočívadle, kde narazil na funkční autokameru. Když si pustil záznam v ní, zjistil, že sleduje cestu dvou rybářů, kteří křižovali krajem bez jakékoliv logiky. Jak se později ukáže, jejich čím dál nebezpečnější a šílenější jízda skončila daleko za hranicemi okresu smrtelnou nehodou.

Vypravěč Smršti se obrátí na svou známou, záchranářku Ninu, a jejího manžela Gaba. Společně zjistí, že pod Tatrami existuje silniční úsek, na němž dochází k absurdně vysokému počtu smrtelných nehod „z nezjištěných příčin“. Možná jde o vedlejší účinek takzvaného halného větru, fenoménu známého v sousedním Polsku. Ale možná je vysvětlení ještě temnější. Na záznamu je totiž zachycena i podivná stařena se šátkem, o níž mluví i zmrzačený bývalý herec Fajnor, který jako jeden z mála nehodu v dané oblasti přežil…

Lokální horor s globální kvalitou 

Jozef Karika (*1978) patří k nejpopulárnějším slovenským autorům, ovšem u nás se prosadil vlastně až napodruhé. České vydání thrilleru Ve stínu mafie zapadlo. Úspěch mu zde přinesl až Strach, vydaný pražským Argem v roce 2016. Jednalo se o ukázkový kingovský horor, v němž se hrdina musel po návratu do rodného města vypořádat s periodicky se vracejícím zlem a s vlastním selháním z dob dětství. Román byl pevně ukotven v žánrové tradici, čtenáři se v něm rovněž dočkali ironického odkazu na Kingův opus To, ale zároveň slovenský autor šikovně pracoval s lokálními motivy a tématy. Ostatně Karika se v nejrůznějších rozhovorech opakovaně odkazuje k problematice paměti společnosti i míst, k vytěsňování nepříjemných skutečností a k přehlížení temných etap a událostí národní historie. A současně do svých příběhů umně zakomponovává traumata současné slovenské společnosti.

Je přitom paradoxní, že mnohem působivější v tomto ohledu jsou nikoliv autorovy ambiciózní, obsáhlé thrillery (kromě zmíněného Ve stínu mafie například také česky vydaná Černá hra) o prorůstání zločinu, starých komunistických struktur a formujícího se kapitalismu devadesátých let, nýbrž obsahem uměřenější, o to však temnější a podvratnější, řečeno slovy nakladatelských marketérů, „mysteriózní thrillery“. V případě Karikových románů má přitom tato nálepka asi stejný smysl, jako kdybychom Draculu označili za mysteriózně romantický román.

Strach, Tma, Trhlina – s níž Karika ovládl největší slovenskou literární cenu Anasoft a komerční úspěch slavila i její filmová verze – plus v češtině ještě nevydaná Priepasť a právě Smršť jsou totiž zcela bez diskuse horory. A vesměs ukazují, že ani v nejmenším se nemusí jednat o odpočinkové spotřební čtivo.

Masově přístupnější nálepka „mysteriózních thrillerů“ však Karikovým hororům nejen otevírá cestu ke komerčnímu úspěchu, nýbrž také autora shazuje v očích pomalu se rozvíjejícího česko-slovenského hororového hnutí, jak třeba ukazují slova Marka E. Pochy o Karikově „zaprodání se“. Karika v očích v podstatě undergroundových autorů, jako je zmíněný Pocha, kteří se pohybují v extremističtějších polohách žánru, logicky vypadá až nechutně vypulírovaně. Ovšem nikde není řečeno, že dobrý horor nemůže mít styl a kvalitní formu.

A jak dokazuje i loni česky vydaný, původně dvojdílný román Na smrt, právě v hororu ze sebe dostává Karika to nejlepší. Realistické pasáže popisující Ružomberok před druhou světovou válkou nebo vzestup jednoho z hrdinů mezi gangsterskou elitu New Yorku sice jsou sotva průměrným melodramatem a prozaickou obdobou bulvárních soudniček či černé kroniky. Ovšem ve chvílích, kdy se děj přesune k líčení až metafyzicky pojaté nacistické mašinérie, v níž se ztrácí jakákoliv lidskost, stává se Na smrt nesmírně vtahující a doslova fyzicky nepříjemnou knihou.

Karika prostě disponuje propracovaným hororovým jazykem, jímž dokáže skvěle zachytit bizarní mezní zážitky svých postav. Exceluje v popisech zdánlivě obyčejných míst, v nichž se ohýbá realita a lidské vnímání se stává bezmocnou obětí sil, které není s to pochopit.

Jeho knihy tak nejsou závislé na „správném čase a místě“, v nichž by byly čteny za těch správných okolností, aby vyzněly jejich strašidelné kvality (v podobném duchu referoval kdysi Josef Škvorecký o H. P. Lovecraftovi). Tyto schopnosti jsou Karikovy prózy v podstatě schopné generovat samy o sobě. Samozřejmě, pokud jsou čteny například v prázdném kupé nočního vlaku nebo hluboko po půlnoci na libovolném odlehlém místě, jejich působivost se ještě zesílí, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Ovšem i přes den nebo třeba na slunné pláži se umí dostat hluboko pod kůži a je třeba ocenit, s jakými minimalistickými prostředky autor tvoří. A Smršť je toho dalším dokladem.

Cesta, z níž není návratu

Karika v hororech v podstatě pokaždé pracuje s dvěma základními stavebními kameny. Jednak je to nespolehlivý vypravěč, který je navzdory všem svým sebeklamům slaboch; jednak je to genius loci konkrétního místa, jež působí coby katalyzátor všeho špatného, aniž by v něm nutně existovalo personifikované zlo. Vrcholem v tomto ohledu byla Trhlina a po stránce formálního experimentu Tma.

Smršť se naopak vrací ke Strachu, který přece jen jakési „zlo“ nabízel a také se nejvíce blížil přiznaným zahraničním vzorům. Karika tentokrát na začátku románu využívá motivů found footage (jako by byly objeveny filmové nebo videozáznamy – pozn. red.) známé hlavně ze Záhady Blair Witch. Postupně přechází k folklornímu hororu a přízraku, který je neustále blíž a blíž, takže se jeho oběti nemohou nikdy zastavit – jen jej převádí na okresky kolem rodného Ružomberoku a ve slovensko-polském pohraničí.

Oproti starším autorovým knihám je tak Smršť enormně dynamická. A zatímco dříve Karika těžil z hluboce zakořeněného strachu civilizovaného člověka, co číhá za hranicemi města a bezpečné moderní infrastruktury, tentokrát ukazuje, jak právě zdánlivě bezpečná civilizace metamorfuje v cosi nepřátelského a smrtícího. Působivě popsané scenérie, kdy hrdinové projíždí konkrétní krajinou nejprve ve sladké nevědomosti, jsou v kontrastu s tím, kdy toutéž krajinou projíždějí už s vědomím, co by jim přineslo zastavení. Zpustlá odpočivadla, poetické vyhlídky, malebné silničky a scenérie Tater… vše se stává temným prostorem, kde je děs vyvolán nejen blížícím se přízrakem, ale i pocitem zrady. Tady přeci, pokud máte auto v dobrém stavu a v sobě dost Red Bullů, nic nehrozí ani v hodině duchů! Hrdinové Smršti však zjistí, že se mohou stát kořistí i v pravé poledne. A stačí jen nevinná, prostá věta, aby čtenáři přeběhl mráz po zádech a ze zdánlivě nevinné poznámky se stala předzvěst tragédie.

Karika postupně přitvrzuje a posouvá vypravěče a jeho blízké za bod zlomu. Únava a stres rozmazávají hranici mezi realitou a noční můrou. Úvahy o přízracích se plynule prolínají s výcucy z kvantové fyziky i s moderními eseji o magii. A do toho, jak povolují všem zúčastněným nervy, se dostávají působivé narážky na stav Slovenska – korupce, vraždy na objednávku, neustálé počítání každého eura. Z mimoděk utroušených poznámek v rámci duchařské historky vyvstává děsivý obraz společnosti v krizi – mnohem děsivější a víc šokující než zmíněné autorovy epické zločinecké kroniky.

Horor byl vždy především žánrem krize, nikoliv šoku. To stále ještě spousta domácích autorů nepochopila a dál se babrá v podstatě zábavných, byť krvavých a brutálních historkách. Oproti tomu Jozef Karika vyrostl v autorskou osobnost, který skrze nejopovrhovanější z fantastických žánrů dokáže nejen mrazivě bavit, ale také vystihnout temnou stránku života ve střední Evropě.

Podoba nejnověji přeložené Karikovy knihy, repro: Argo

Jozef Karika: Smršť. Přeložil překlad Jiří Popiolek, Argo, Praha 2021, 192 stran, stran, doporučená cena 268 korun.