Když těla trpí a úřady říkají, že vše je v pořádku

První sekundy bezmála dvouhodinového filmu zabírají bílé titulky na černém pozadí. Jejich text stojí za citaci, neboť ihned sdělí, co stálo na počátku tohoto díla. „30. října 2015 vypukl požár při koncertu v klubu Colectiv v Bukurešti. Na místě zemřelo 27 mladých lidí, dalších 180 bylo zraněno. Pobouřeni zjištěním, že oblíbený klub fungoval bez nouzových východů, vyšli lidé do ulic demonstrovat proti úřadům. Masivní protesty v celé zemi donutily sociálně-demokratickou vládu rezignovat. Pro uklidnění rozhněvaných lidí byla jmenována politicky nezávislá vláda odborníků. Její mandát měl trvat jeden rok, až do dalších parlamentních voleb. 37 dalších popálených obětí zemřelo v nemocnicích během čtyř měsíců od požáru.“

Podívejte se na trailer filmu Colectiv, zdroj: Cinephil

Režisér a kameraman v jednom Alexander Nanau (*1979) pomíjí, jak se mohlo stát, že bukurešťský klub fungoval bez nouzových východů. Odpovídá na to nepřímo. Jestliže péče o oběti požáru vypadala tak, jak vypadala, pak chybějící únikové východy jsou zcela v řádu vládnoucích politických a společenských poměrů. Nanau sledoval pátrání jednoho malého novinářského týmu z deníku Gazeta Sportulitor, který spadá do portfolia rumunské pobočky vydavatelství Ringier (působilo i v ČR, ale vycouvalo odtud, tuzemskou pobočku koupili v roce 2013 oligarchové Daniel Křetínský a Patrik Tkáč za necelých pět miliard Kč). Tým vedený Catalinem Toloutanem, (víceméně klidně, ale především skepticky působícím chlapíkem ve středních letech) se snažil přijít na kloub tomu, proč následně zemřelo ještě tolik popálených, když u řady z nich nešlo o fatální poškození organismu. Přitom nemocnice odpovídaly příbuzným, kteří se zajímali o stav zraněných, vždy stejně: „Máme vše, co potřebujeme. O vaše děti se staráme lépe než v Německu.“

Ve filmu se odkrývají nová a nová svinstva, obnažuje se systém tamního zdravotnictví, prožraný korupcí. Vyjevilo se, že mnozí postižení zemřeli na bakteriální nákazu, neboť firma Hexi Pharma, která se chlubila, že její produkty odebírá 350 rumunských nemocnic s celkovým počtem dvou tisíc operačních sálů, dodávala některé dezinfekční prostředky s až desetinásobně menším obsahem účinných látek, než byla na obalech deklarovaná koncentrace, a nadto se přípravky v nemocnicích dále ředily. (Ve filmu rovněž zazní, že infekce v rumunských nemocnicích tehdy podle odhadů zabíjely asi dvanáct tisíc lidí ročně, nejvíc ze zemí EU.) Když bylo s ředitelem značky Hexi Pharma, s kamenně se tvářícím Danem Condreaou, zahájeno vyšetřování, neuplynulo příliš času a podnikatelovo Porsche těžce havarovalo. Condrea na místě zemřel. Žurnalisté zjistí, že zpravodajská služba počínaje rokem 2008 dostávala od jednoho profesora listiny s alarmujícími fakty o zdravotnictví, navštívili jej agenti i experti na léky, ale zprávy, o nichž tvrdili, že je vypracovali, se prý někde zasekly. Za novináři se dostaví dvě účetní, které ukazují fiktivní faktury a tvrdí, že z nemocnice, v níž pracovaly, se vyvedly až desítky milionů eur, mimo jiné firmám bývalého bukurešťského primátora. Není divu, že ředitel jednoho z bukurešťských špitálů si postavil několikapatrový ohromný dům; ostatně i vizáž tohoto muže připomíná mnohem spíš gangstera než nemocničního šéfa.

Novináři Mirela Neag a Catalin Toloutan, kteří rozkrývají souvislosti rumunského zdravotnictví. Záběr z filmu Colectiv, zdroj: Cinephil

Kromě tříčlenného investigativního týmu (vedle Toloutana jej tvoří Mirela Neag a Razvan Lutac) se před kamerou začne postupně systematicky objevovat ministr zdravotnictví úřednické vlády Vlad Voiculescu, v minulosti aktivista zastupující práva nemocných. Usiluje o nápravu aspoň nejakutnějších konkrétních problémů a v míře, kterou mu dovoluje omezený mandát, o zavedení základních systémových opatření. Chce například aspoň částečně odpolitizovat správní rady nemocnic a volby ředitelů těchto zařízení. Voiculescu je za své kroky okamžitě veřejně napadán, instituce, jejichž součinnost k zavedení reforem potřebuje, spolupráci sabotují. Když odmítá schválit akreditaci nemocnici, v níž by se měly transplantovat plíce, protože její pooperační oddělení nedosahuje příslušných parametrů, bukurešťská primátorka vytáhne nacionalistickou kartu: Voiculescu akreditaci přece odmítá proto, že v minulosti pracoval v Rakousku a Vídni chce přihrávat pacienty. Věcné argumenty téměř nic neváží ani v tomto sporu, ani v následných parlamentních volbách: sociální demokracie v nich získává rekordních 46,2 % hlasů. Zavedené klientelistické sítě, povzbuzené volebním triumfem „osvědčené“ partaje, se ihned otřepají. A investigativní novináři dostávají varování, aby si dali pozor na rodiny… „Raději z této země odjeď. Co tady ještě děláš?!“ nabádá dosluhujícího ministra jeho otec v reakci na výsledky voleb. „Systém je shnilý,“ říká v osobním rozhovoru Voiculescu jedné z přeživších, popáleninami silně poznamenané architektce.

Ani nejtvrdší kritik českého polistopadového zdravotnictví nemůže říct, že by se tuzemská situace v letech 2015/2016, či kdykoliv jindy, byť jen přibližovala rumunskému marasmu. Zejména když potom spatří záběry z bukurešťské nemocnice specializující se na popáleniny, kde byl tajně natočen pacient, po němž lezli červi. (Záběry pořídila lékařka, která na příšernosti ve špitále marně upozorňovala.) Filmový fanda si možná právě nad dokumentem Colectiv uvědomí, z čeho také nejspíš vyšla, odkud vzala energii nedávná nová vlna hrané rumunské kinematografie se svými drásavými, mezinárodně srozumitelnými příběhy – totiž z frustrace reálnými poměry v tamní společnosti.

„My jsme úřadům slepě důvěřovali. Včetně mě, jako novináře. Řekl jsem to mnohokrát: Když se tisk klaní před úřady, pak úřady zacházejí špatně s občany. Děje se to tak vždycky, na celém světě, a stalo se to tak i u nás,“ říká v jedné televizní diskusi již zmiňovaný reportér Catalin Toloutan. Jeho slova vskutku platí obecně. Stačí se podívat třeba na Čínu. Jestli někomu novináři připadají – ve vztahu k úřadům a institucím – nemístně dotěrní, a platí to i za současného mimořádného pandemického stavu v ČR, pak by měl vést v patrnosti, že ta neodbytnost sice někdy působí otravně i pro lidi zvenčí, ale v zásadě se děje v zájmu všech, dokonce i těch, kteří jsou dotěrnými novináři atakováni. Média musí být svobodná a kritická.

Colectiv (Rumunsko / Lucembursko, 2019, stopáž 109 minut)
Scénář, režie, kamera, produkce: Alexander Nanau, hudba: Kyan Bayani, střih: Alexander Nanau, Dana Bunescu, George Cragg.