Kniha Kdo chytá v síti není pouhým merchem diskutovaného filmu

Příbuzný název a typografie filmu a knihy pochopitelně pokládají na stůl otázku, nakolik Kdo chytá v síti je samonosným, a nakolik od dokumentu V síti odvozeným podnikem. Má se to tak, že kniha je zde sekundární, odvolává se na reálie ze snímku Barbory Chalupové a Víta Klusáka (a Klusák je v tiráži publikace uveden jako její dramaturg, což u knižní produkce není zrovna frekventovaná funkce). Ale i při oné sekundárnosti není nutnou podmínkou pro četbu Kdo chytá v síti zhlédnutí snímku, byť samozřejmě čtenář, který jej viděl, má orientaci v paperbacku snazší.

Paperback stojí na kolážovité kompozici různých materiálů, mezi nimiž dominují rozhovory a jako hlavní autorka je uvedena publicistka a dokumentaristka Marika Pecháčková, která svoji motivaci pro vznik knihy formuluje v mailu přetištěném na začátku svazku. Vloni v červnu napsala režisérské dvojici, že by ráda připravila knihu rozhovorů s „predátory“, kteří na internetu oslovují nezletilé dívky a vedou s nimi explicitně sexuální komunikaci, že by ji zajímala motivace těchto mužů a že by ráda přispěla k „uklidnění možného lynče“, který může po nasazení filmu podle ní nastat, přičemž věci, píše Marika, nikdy nejsou černobílé. Čtenář vzápětí sezná, že obsah knihy se od původního záměru dost liší, neboť většina oslovených predátorů na výzvu k takovému dialogu, byť nabízenému v anonymní rovině, nepřistoupila, respektive vůbec nereagovala. Nicméně sorta těchto lidí je v knize zastoupena díky Jaroslavovi, který vešel v kontakt s jednou ze tří hereček, jež V síti vystupují jako dvanáctileté dívenky, a svolil k veřejné sebereflexi. V druhé části publikace je pak rozveden s filmem nesouvisející případ skautských vedoucích Piškota a Meluzína, kdy se zneužívání dětí, přesněji chlapců, nedělo po síti, nýbrž in natura. A to je čtení poměrně husté, dokonce – ba právě – pro každého rodiče…

Interview s Terezou Těžkou, Anežkou Pithartovou a Sabinou Dlouhou, které představovaly V síti dvanáctiletá děvčata, vstupují čtenářsky do konkurence s rozhovory, které s těmito mladými ženami už mezitím publikovala média a v knize ta interview patří k jakési povinné dávce vázané k filmu, což není myšleno pejorativně. Avšak nadstavba publikace Kdo chytá v síti leží jinde: v záznamu přímé osobní konfrontace, z očí do očí, zmíněné Terezy Těžké s Jaroslavem, který ji na internetu obtěžoval; dále v náčrtu příběhů dvou z dívek, Moniky a Michaely, které se konkursu na „dvanáctky“ pro film V síti rovněž zúčastnily, nebyly sice vybrány, ale k tématu mají co sdělit – na základě svých osobních zkušeností. Velmi funkčními stavebními kameny knihy jsou dialogy se sexuologem Antonínem Brzkem a s psycholožkou, ředitelkou Dětského krizového centra Zorou Duškovou, neboť oni své poznatky vřazují mimo jiné do sociálních souvislostí. Zajímavou tečkou publikace je interview se spisovatelkou Petrou Hůlovou, která se rozhodla na internetu prostě nebýt, vést svůj život bez něj – zatím na rok. Popisuje své praktické poznatky a stavy. Nepřehlédnutelnou a výtečnou součást svazku tvoří fotografie Milana Jaroše, jinak fotoreportéra Respektu, který pro snímky zvolil barevnou, ale artově/lifestylově redukovanou škálu vytvářející dojem jisté přízračnosti či umělosti (takto ostatně snímá ve svém domovském týdeníku některé kulturní osobnosti).

Osobně za nejdůležitější považuji z paperbacku Kdo chytá v síti to, co se v něm objevuje spíše na okraji, jako pobočný poznatek při propátrávání ústředního tématu, jímž je ono internetové predátorství mužů vůči dětem. A tím „pobočným“ tématem, tím nálezem je zkušenost školou povinných dětí s pornografií, která je jim na internetu dostupná. To, co psycholožka Zora Dušková sděluje, by stálo za samostatnou knihu, za samostatný dokument. „Děti se ze všeho nejvíc učí napodobováním a pak experimentováním. To znamená, že ti, kdo sledovali pornografii, to chtějí zkusit a vyzývají děti v okolí – iniciují sexuální experimentování. Není to už ale ‚budeme si hrát na doktora‘ nebo vizuální explorování pohlavních orgánů druhého pohlaví. Vůbec. Jsou to skutečné, dokonané pohlavní styky, jako je to v pornografii. Mluvím o pohlavním styku análním, orálním a vaginálním,“ říká Dušková a Pecháčková se ptá, zda skutečně míní u jedenáctiletých dětí. „Jedenáctiletých, dvanáctiletých. Aby tyto děti měly v sexuálním experimentování převahu, vybírají si k tomu děti výrazně mladší, třeba školkového věku,“ odpovídá Dušková a pokračuje: „Dalším dopadem je pak předčasné probouzení jejich sexuální potřeby: děti začínají už v tomto věku masturbovat. A zase leckdy mnohem dříve, než by je k tomu jejich přirozený vývoj dovedl. Už jsme řešili i případy, že děti masturbují tak masivně, že tak činí i ve škole o přestávce. Stává se z toho nutkavé chování, které neumějí ovládnout.“

Kdo chytá v síti nepřímo demonstruje nezastupitelnost knihy či textu jako média. Na tak souvisle formulované poznatky, jaké sděluje třeba právě psycholožka Zora Dušková, není totiž ve filmu takzvaně čas.

Obálka knihy je dílem Zuzany Lednické ze Studia Najbrt, repro: Albatros Media

Marika Pecháčková: Kdo chytá v síti. Fotografie: Milan Jaroš, spoluautorka textů a editorka: Marcela Pecháčková, editorka: Jana Klusáková, dramaturg: Vít Klusák, rešerše: Hana Čápová, obálka a grafická úprava: Zuzana Lednická / Studio Najbrt. Vydalo nakladatelství BizBooks ve společnosti Albatros Media, Brno a Praha 2020, 280 stran, doporučená cena 349 korun.