Komentář: Božský Karel aneb Český slavík 21. Je to mazec

Stál jsem v hale nádraží v Olomouci. Nás, čekající na své spoje, „masírovala“ velká reklamní obrazovka. Ve smyčce na ní běžela mimo jiné dynamická reklama na Českého slavíka 21. Figuroval v ní Karel Janeček, prezident tohoto podniku. Jeho tvář se také objevila na billboardech rozvěšených k akci. Navenek jde o anketu popularity hudebních interpretů, ale Český slavík 21, jehož výsledky budou vyhlášeny zítra, je především nástrojem pro pumpování popularity „pana prezidenta“ a jeho hlasovacího systému D21. Aby národ věděl.

Nedá se říct, že by Karla Janečka kultura nezajímala. Naopak. Namátkou: Opakovaně jsem ho potkal na koncertech vážné hudby v pražském Rudolfinu – jednou přišel oblečen společensky, jindy navlečen v jakémsi světlém svetru. Na nedávné premiéře inscenace Terapie v Dejvickém divadle zasedl do první řady a herci během představení pronesli repliku, která na miliardářovu přítomnost reagovala. (To se má tak: K podporovatelům dejvické scény náleží Neuron, nadační fond na podporu vědy, mezi jehož mecenáše patří i Janeček.) Ve světle toho je Český slavík 21 tím spíš pro osmačtyřicetiletého matematika, podnikatele a sociálního reformátora (tak se označuje) prostředkem, jenž je posvěcen účelem.

Český slavík se naposledy konal v roce 2017 a v závěrečných letech své existence, jež započala roku 1996 (když tehdy navázal na Zlatého slavíka, který skončil pět let předtím), měl mizernou pověst. Před čtyřmi roky pořádající agentura Musica Bohemica označila – s poukazem na porušení pravidel fair play – za vítěze skupinu Kabát, zatímco skupině Ortel připsala body z předchozího ročníku a uvedla ji na druhém místě. Jinak by totiž Ortel vyhrál. Agentura spatřovala porušení fair play především v obsahu facebookového profilu Tomáš Ortel Českým slavíkem 2017, který vyzýval k zapojení do organizované akce, aby Ortel vyhrál. Komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček ke kauze Slavíkgate tenkrát napsal: „Soutěž neschopná zajistit férové podmínky nemá nárok na přežití. Je lepší zaříznout ji z těchto důvodů než z obavy, že by mohl vyhrát ten prokletý Ortel.“

Takže nyní nastoupil Karel Janeček a chce svým systémem hlasováním D21 vrátit anketě férovost. Ale je dnes férovost vůbec možná, tedy alespoň v tradičním slova smyslu, pokud takovou tradici připustíme? Může matematická metoda anulovat průběžnou masírku, jíž jsou hlasující právě na sociálních sítích vystaveni? „Slavík“ byl, a to už i v osmdesátých letech, tedy za analogového „totáče“, především zprávou o tom, nakolik jsou týmy kolem zpěváků, zpěvaček a skupin schopny aktivovat své příznivce, aby se ankety zúčastnili, protože dobré umístění zvyšovalo daným interpretům cenu na trhu. Tím spíš je takovým podnikem v digitální době, kdy se míchají hlasy jedinců, kteří prostě ze sympatií k interpretovi pošlou hlas, se sofistikovanými i nátlakovými marketingovými mechanismy ovlivňování. Výsledkem takové přetahované nemůže být nic než bizár. A celý ten podnik je v konečném důsledku prostě kšeft, nic víc.

Stačí se podívat na galerie dvanácti interpretů v každé kategorii (Zpěvačka, Zpěvák, Skupina, Hip Hop & Rap), kteří letos získali nejvíc hlasů. Jaromír Nohavica, jenž je skoro bez propagace schopen vyprodat halu a jehož tvorba je (ať si o něm jako o člověku myslíme cokoliv) humanistická, se tu potkává třeba právě s Tomášem Ortelem (potažmo skupinou Ortel), jehož popularita je plodem širšího společenského proudu nacionalistického aktivismu a roztápění pod kotlem s nenávistnými emocemi. Vojtěch Dyk se tu nachází vedle Daniela Landy a tak dále…

Obrazem těžké ironie a zmatenosti je poster, jímž organizátoři Českého slavíka 21 průběžně oznamovali, že už byl rozdán milion hlasů a „již hlasovalo 130 000 lidí“. Je sestaven ze čtrnácti fotografií odvázaných tváří, které jako že milují hudbu: Devět portrétů náleží mužské tváři, tři sotva školou povinné dívence a dvě teenagerce. Přičemž tři z těch mužských portrétů ukazují člověka výrazně tmavé pleti. Pozoruhodné, vzhledem k „bělosti“ českého mainstreamu – mezi osmačtyřiceti finalisty je „jiný“ pouze česko-angolský míšenec Ben Cristovao. Že by snad multikulti sešlost na posteru byla nenápadnou převýchovou Ortela či Landy?

Hlavní tváří Zlatých i Českých slavíků téměř po celou dobu jejich existence fakticky byl Karel Gott. Šlo buď o to, po kolikáté „slavíkem“ je, nebo o to, komu se Gotta v daném roce podařilo předstihnout. Prostě „Slavík“ rovnal se „božský Karel“. Gott je po smrti, akce se probudila k životu a chopil se jí jiný Karel, který je svým způsobem také boží. A hraje svoji hru, o niž jde rozhodně o víc než o prezidenství v anketě pop music.