Komentář: Jan Cimický, jehož ocenil prezident republiky, je sexuálním predátorem desítky let

Herečka a zpěvačka Jana Fabiánová reagovala minulý týden na fakt udělení státního vyznamenání Janu Cimickému podivem na sociálních sítích. Popsala, jak ji tento lékař sexuálně napadl. „Podobnému obvinění je těžké se bránit, nejsem si však vědom žádného profesního ani osobního selhání. Není to pravda. Vzniklou situaci považuji za politováníhodnou snahu o zviditelnění se ve chvíli, kdy se prezident republiky rozhodl ocenit mou celoživotní práci,“ sdělil psychiatr Cimický ČTK.

Předposlední říjnový den zveřejnily Hospodářské noviny článek, že v reakci na poznámku Jany Fabiánové se redakci „ozvaly další ženy, které nezávisle na sobě popisují podobnou zkušenost s psychiatrem Janem Cimickým a tvrdí, že je sexuálně napadl“. Jména žen redakce, zná, ony si však přejí zůstat v anonymitě.

Uvolněte se, prosím!

K napsání tohoto textu mě vede dávná osobní zkušenost. Psal se školní rok 1980/1981. Moje tehdejší přítelkyně Barbora K. studovala střední zdravotnickou školu v Praze 8, nedaleko Libeňského zámečku (dnes už v té vile ona škola není). MUDr. Jan Cimický tam vyučoval, zároveň pracoval v nedaleké Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde se právě v roce 1981 stal primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. Cimický si zval studentky „zdrávky“ na takzvané konzultace k sobě do Bohnic a tam je osahával pod záminkou „praxe“. Nejsem si v tuto chvíli už jistý, zda si zval studentky k sobě do pokoje po jedné či po třech (myslím, že blíže pravdě je ta druhá varianta), a tam jim jezdil rukama po těle, zastavoval se například na bradavkách a celý se třásl. Pokud mě paměť neklame, studentky se musely svléknout do půli těla. Nevěřícně jsem to vyprávění tehdy poslouchal, vyptával jsem se, jak to provozuje, ale tím to také (bohužel) skončilo. Tehdy to nikdo „neřešil“. Jedna ze spolužaček mé přítelkyně s MUDr. Cimickým opakovaně spala. Minimálně ve třídě, která tam maturovala v roce 1981, tohle všechno bylo veřejným tajemstvím.

Proto mě nepřekvapil článek v časopise Týden, který byl zveřejněn 14. května 2001 a jehož autorkou byla Krystyna Wanatowiczová. Jmenoval se Zneužita lékařem. Jedna z jeho pasáží zní takto:

„Miláček médií, přední psychiatrický odborník, který získal mnohem větší popularitu u laické než u odborné veřejnosti, básník a znalec akupunktury a francouzské literatury. Jan Cimický, psychiatr, k němuž si chodí pro rady i utrápené české celebrity, má podle výpovědí některých pacientek a svých bývalých kolegů také svou skrytou tvář. Dlouhá léta byl primářem bohnické léčebny. Odešel na jaře 1996. Ředitel léčebny Zdeněk Bašný Cimického odchod zdůvodňuje slovy: ‚Některé terapeutické postupy jsme hodnotili odlišně, a pro to jsme se rozešli po rychlé dohodě.‘ Na otázku, jaké konkrétní postupy má na mysli, odvětil: ‚Vždyť vy víte, o čem mluvím.‘ Pacientky si podle jeho slov na Cimického chování stěžovaly a po dvou písemných stížnostech, obsahujících obvinění ze sexuálního zneužívání, Cimický léčebnu opustil. ‚Ačkoli jsem neměl v ruce přímý důkaz, vnitřně jsem ta obvinění nemohl vyloučit. Ve svém nynějším působišti (soukromá klinika Modrá laguna – pozn. red.) je už zodpovědný jen sám za sebe,‘ dodává Bašný.“

V okruhu svých novinářských známých, pokud tam už padlo jméno Cimický, jsem se totiž netajil výše popsanou zkušeností své přítelkyně z počátku osmdesátých let. Asi díky tomu se to doneslo i k reportérce Týdne Krystyně Wanatowiczové, která mi tehdy při přípravě zmíněného článku volala a já jí poskytl kontakt na svou někdejší přítelkyni Barboru K. Nakonec autorka textu zařadila do materiálu jiný, „výživnější“ případ:

„Pětadvacetiletá Alena se v bohnické léčebně ocitla kvůli těžkým depresím a závislosti na alkoholu. Nedokázala se totiž smířit s tím, že je lesbička. V léčebně se jí ujal Cimický. Jeho terapie spočívala podle Aleny nejprve v hlazení a skončila opakovanými sexuálními styky. Alena tvrdí, že jí Cimický ordinoval léky zkreslující vnímání, a když byla pod jejich vlivem, psychiatr se jí sexuálně zmocňoval. ‚Pokud by se to prokázalo, je to samozřejmě trestuhodné,‘ říká Bašný. Problém je ale v tom, že také Alena chce na svůj zážitek co nejdříve zapomenout a představa veřejného propírání intimností v ní vzbuzuje hrůzu. Z mediálně uznávaného odborníka má strach a argumentuje: ‚Kdo by uvěřil bývalé alkoholičce?‘“

Wanatowiczové jsem nyní pro změnu volal já. Na svůj článek si vzpomněla okamžitě. A také na to, že po jeho zveřejnění Jan Cimický vyhrožoval týdeníku žalobou. Nekonala se. Materiál Zneužita lékařem rovněž obsahuje informace, že o Cimického chování připravovala televize Nova v roce 1999 reportáž pro pořad Na vlastní oči. Nikdy se však nevysílala. Nicméně Wanatowiczová kontaktovala „volavku“, mladou ženu, která měla s mikrokamerou psychiatrovo jednání pro Novu dokumentovat. A nyní opět delší citace:

„‚Jako důvod své návštěvy jsem uvedla maniodepresi. Cimický se velmi brzo začal ptát na můj sexuální život a zadal mi domácí úkol: jak svést svého psychiatra,‘ vypráví dvacetiletá Tereza, která se k experimentu propůjčila. Při druhé návštěvě ji Cimický držel za ruce, otíral se jí o hrudník a posadil si ji na klín. ‚Říkal mi, že pokud má terapie správně probíhat, mám na něj před spaním myslet a poslouchat jeho básně, které prodává nahrané na audiokazetách spolu s relaxační hudbou.‘ Cimický se podle Terezy snaží působit tak, jako kdyby byl jediným na světě, komu může pacientka věřit. ‚Pokud je člověk opravdu na dně, je lehké tomu propadnout,‘ soudí bývalá ‚pacientka‘. Tereza navštívila Cimického ordinaci čtyřikrát. Při první návštěvě, zaznamenané na videu, se psychiatr choval korektně. Napodruhé a napotřetí ‚volavku‘ doprovázeli televizní technici, kteří před vstupem do ordinace kameru zapínali, ale zařízení nefungovalo a nic se natočit nepodařilo. Při poslední návštěvě Tereza zjistila, že se Cimický o celém pokusu dozvěděl. ‚Najednou se choval naprosto odměřeně a sdělil mi, že už nemá smysl, abych k němu chodila.‘“

Zásluhy za co?

Ve světle výše uvedených svědectví je bizarní ironií, či jak to vlastně označit, skutečnost, že Jan Cimický je dlouholetým předsedou poroty Zlatého Ámose, ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Co se týče jeho literární produkce, jde o autora, který vychrlil desítky titulů prozaického čtiva. Pravda, za tituly Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past získal Ceny Jiřího Marka pro nejlepší tuzemský detektivní román. Jako básník je naprosto pominutelný. Když se podíváte na relevantní odborné práce z oboru psychiatrie, například na stránkách České psychiatrické společnosti, kde je uvedena literatura k atestaci, práce Cimického mezi nimi nenajdete.

Otázka je nabíledni: toto tedy dnes stačí na Medaili Za zásluhy I. stupně?