Když rodiče a Bůh měli slovo a ženy narýsované role. Svět neznámé prózy Simone de Beauvoir

Prózu nazvanou Nerozlučné zařadil Odeon do své záslužné edice Knihovna klasiků, v níž přináší klasická díla světového písemnictví v nových překladech. Nerozlučné se však z edice vymykají tím, že Simone de Beauvoir (1908–1986) sice může být považována za klasičku, ale uvedená novela byla z její pozůstalosti ve Francii publikována vloni a jde tudíž o něco jiného, než když v Knihovně klasiků nově vyjde Jakub fatalista, Idiot nebo Baskervillský pes. Nadto jsou Nerozlučné samy o sobě, jako kniha, již ze strany francouzské edice, ne úplně standardním titulem.

Z obrazové přílohy českého vydání Nerozlučných, repro: Odeon

Totiž: samotné próze předchází osvětlující předmluva adoptivní autorčiny dcery Sylvie Le Bon de Beauvoir (* 1941). V ní pisatelka osvětluje genezi a osud rukopisu a rozklíčovává její pozadí. Nerozlučné sice jsou silně autobiografickým textem, nicméně jde o fikci – a autorčina dcera uvádí, kdo je předobrazem hlavních postav. Dokumentační a „odfiktivňující“ charakter svazku kromě toho podtrhuje obrazová příloha s fotografiemi reálných lidí a míst, kteří a která se v próze vyskytují, a také s faksimiliemi a překlady několika dopisů, jež si psaly mladičké Simone de Beauvoir a Élisabeth Lacoinová, řečená Zaza. (Mimochodem: příjmení de Beauvoir se v české edici nepřechyluje, ačkoliv minulosti tomu tak u autorčiných knih vydaných v Československu bývalo, kdežto příjmení její přítelkyně ano. A my to respektujeme.) Svazek jako celek je tedy koncipován coby svého druhu dokument. Ostatně Sylvie Le Bon de Beauvoir v úvodu poznamenává, že spisovatelka se „čtyřikrát v různých transpozicích marně pokusí Zazu vzkřísit“, přičemž jedním z těch pokusů, který ji neuspokojil, je právě přítomná próza, která vznikla v roce 1954 a již Simone de Beauvoir zanechala bez názvu. Pro ni adekvátního zobrazení dávného vztahu s Élisabeth Lacoinovou nakonec dosáhla v autobiografii Paměti spořádané dívky (česky vyšly v roce 1969 v překladu A. J. Liehma).

Všechny tyto okolnosti vzhledem k charakteru svazku Nerozlučné lze těžko pominout – tím spíše, že přebal tuzemského vydání, jak již bylo řečeno, o nich mlčí. Ovšem to nemůže odsunout stranou otázku, zda próza, kterou autorka sama nepublikovala a jež byla na světlo vynesena desítky let po jejím vzniku (a po autorčině smrti) obstojí. A na to lze odpovědět kladně, jakkoliv je z textu přece jen cítit, že od něho de Beauvoir „odpadla“, neboť v jeho závěru, kdy přítelkyně Andrée Gallardová, jak se v próze jmenuje, náhle a poněkud záhadně umírá, je vyprávění Sylvie Lepageové, jež na Andrée vzpomíná, velmi rychle skončeno, useknuto.

Siegfried Herz: Simone de Beauvoir; 2019, káva, tuš a akryl na papíře. Z autorovy nedávné výstavy v pražském DOXu, repro: ČT art

Nerozlučné jsou příběhem dívčího přátelství v době první světové války a v letech po ní. Andrée a Sylvie jsou nadány nemalým intelektem a obě jsou plně lapeny v osidlech společenských zvyklostí a konvencí, a obě se s nimi potýkají. (Ve volné asociaci se díky motivu dívčího přátelství mohou ve čtenářově mysli vznášet první dva díly tetralogie Eleny Ferrante…) Andrée je vystavena obrovskému tlaku ze strany matky, aby se spořádaně vdala a neupínala se na studium coby cestu k příští samostatnosti. A k tomu se přidává neméně výživný tlak víry a nároků, které z jejího praktikování vyvěrají. Sylvie sice u sebe doma nepociťuje takovou soudržnost, která vládne u Gallardových, z domova se snaží mizet, ale budoucnost si může, uvědomí si, budovat více po svém, vzdělání jí k tomu otevírá cestu. Simone de Beauvoir líčí vztah Andrée a Sylvie s elegancí klasické literatury; je to psaní, které jde „po obsahu“, velmi osobní, ne však sebestředné. Text jako takový má tedy estetickou kvalitu a hodnotu, a příběh je zase svědectvím o tom, s jakými nástrahami a dilematy se ženy, ale koneckonců i muži francouzské střední třídy tenkrát potýkali, jak nebylo snadné být svůj. Dneska se to má téměř naopak: být jen a pouze svůj, ničemu nepodléhat a nikomu se nezavazovat je v podstatě stádním znakem, přičemž tato stejnost společnost nedrží pohromadě, nýbrž ji fragmentarizuje na jednotky uhranuté sebou samými.

V šedesátých letech byla Simone de Beauvoir v Československu překládanou autorkou. Pak nastala normalizace, v níž tady ani ona, ani její partner Jean Paul Sartre neměli nárok, neboť se postavili proti okupaci ČSSR vojsky pěti států Varšavské smlouvy a nadto na jejich existencialistické „výplody“ tady přece nemohl být nikdo zvědavý. Sartrova díla, zejména filozofická, se do českého kontextu po roce 1989 částečně vrátila, avšak nová přítomnost de Beauvoir se omezila na jediný titul – před třiceti roky publikoval Melantrich její román Pozvaná. Ani na reedici autorčina „pre-feministického“ spisu Druhé pohlaví nedošlo, ačkoliv se zdejším nástupem feminismu byla tato kniha mnohokrát vzpomínána (nehledě na to, že její česká edice ze šedesátých let nepřinesla překlad kompletního díla – na rozdíl od slovenštiny). Nerozlučné jsou tedy připomínkou tvůrkyně, která dost znamenala a jejíž dílo je kultivovaným svědectvím své doby.

Skoupá obálka českého vydání, repro: Odeon

Simone de Beauvoir: Nerozlučné. Předmluvu napsala Sylvie Le Bon de Beauvoir. Přeložil Alan Beguivin. Euromedia Group – Odeon, Praha 2021, 120 stran + 24 stran obrazové přílohy, doporučená cena 259 korun.