Podmanivé vyprávění Simony Bohaté podruhé: Klikaři Benymu budete držet palce

Předloni Simona Bohatá (* 1965) zaujala novelou Všichni sou trapný. Vyprávění o mladistvých vyrůstajících v osmdesátých letech na pražském Žižkově posbíralo několik pozitivních, ba nadšených recenzí a leckdo byl nejspíš překvapen, že se kniha neobjevila mezi nominovanými na cenu Magnesia Litera. Letos spisovatelka na úspěšnou novelu navázala románem Klikař Beny.

Potkáváme se v něm s některými figurami z předchozí knihy. A není to jediné pojítko s předloňskou novelou. I v románu nacházíme takzvanou pražštinu v „nejryzejší“ podobě stejně jako řadu několikastránkových kapitol, mezi nimiž autorka přepíná pozornost z jedné postavy na druhou. Tou nejdůležitější z nich je nicméně Beny. Poté, co se úspěšně vyhne vojně, odejde z domova a začne pracovat jako manipulant – to proto, aby se mohl co nejvíce flákat. Je jasné, že násilnický otec mu chybět nebude, ani po matce nebude po večerech ronit slzy. Zato kvůli mladšímu bratru Víťanovi má Beny špatné svědomí – jen s těžkým srdcem ho nechává napospas domácnosti, která má k idyle asi podobně daleko jako Benyho fotografie k pracím „famáků“.

Benyho největší vášní je totiž fotografování. S fotoaparátem obchází po fabrice, a kdyby měl dostatek prostředků na filmy a další vybavení, asi by nic jiného nedělal. Jeho vzorem se stane Jindřich Štreit (jemuž autorka knihu dedikovala) a šťastná shoda okolností přihraje Benymu několik zakázek. Nejprve jej najme šéf, když se vdává jeho neteř, poté jej hospodský z podniku, v němž se koná oslava, požádá, aby nafotil zanikající vysočanskou kolonii Čínu, kde hospodský jako jeden z posledních žije. A nakonec si Benyho fotografií při návštěvě tohoto hospodského všimne režisér Ševčík a nabídne mu místo „asáka“ ve výpravě, jež má zanedlouho zamířit do Banátu – místo sice není nijak skvěle placené, ale skýtá příležitost, jak se dostatečně naučit s technikou.

Jak je z názvu knihy patrné, Benyho potkává jedna „klika“ za druhou. Román nenabízí pouze bídu a bídu ještě větší, což je schéma, na něž jsme u románů zasazených do období normalizace zvyklí. Jistě, osud titulnímu protagonistovi nerozdal zrovna nejlepší karty, ale příběh jako by zachycoval až tu přívětivější Benyho životní etapu. Týká se to i ostatních postav – nesou si šrámy na duši i na těle, což autorka nezakrývá, když se noří do minulosti jednotlivých aktérů, ale s brutálními scénami sledovanými takříkajíc v přímém přenosu, s nimiž jsme byli konfrontováni v předchozí knize, se tentokrát spíše šetří.

Celkově je tón vyprávění relativně klidný, smířlivý. Zachycuje drobné každodenní dění kolem Benyho a jeho přátel – zaměstnance sběrny přezdívaného Fabrikant, invalidy Hanyho (jehož si čtenáři dobře pamatují z předchozí autorčiny knihy), Víťana a několika dalších. Vztahy mezi jmenovanou čtveřicí jsou příkladem čehosi, co je pro román typické a co bychom mohli označit jako špinavou idylu – muži a chlapec toho sice moc nemají, jejich výhledy nejsou bůhvíjaké, ale je jim spolu dobře, a tak si těžkou hlavu po většinu času nedělají.

Právě tato specifická idyla, kterou autorka nalézá v nelehké době a v ne zrovna vlídném prostředí, je jednou z klíčových předností románu a důvodem, proč se čtenář do textu ponoří. Ještě více než v předchozí novele v případě Klikaře Benyho platí, že více než o souvislý příběh zde běží o sled chronologicky řazených situací, scén, epizod, v rámci nichž se sice hrdinové vyvíjejí a proměňují, ale účinek románu na otázce „jak to dopadne?“ příliš nezávisí. Po dočtení si lze snadno představit, že by měla kniha ještě o sto stran více, že by autorka zapracovala do dění ještě další příběhové peripetie, více se zaměřila ještě na jiné postavy. Jako by román skutečně zachycoval, co se v určitém čase na určitém místě a určitým postavám děje, a méně přitom záleželo na tom, zda se to složí v celek, u něhož si jednu kapitolu nebudeme schopni představit bez druhé. Důkazem budiž příběhové vlákno o Růženě a jejím násilnickém otci (domácí násilí je ostatně v knize opakujícím se motivem). Tomuto příběhu je sice věnováno několik kapitol, ale ještě před polovinou knihy se uzavře.

Dá se namítat, že více než tři sta padesát stran je pro tuto metodu trochu moc. Jistě, pro některé čtenáře tomu tak asi bude. Na druhou stranu je snadné vyprávění Simony Bohaté podlehnout – díky zemitému stylu i díky tomu, jak dění přirozeně meandruje. Kdo se tomuto proudu poddá, bude ke konci dost možná litovat, ta kniha se opouští nesnadno. A opakované šťastné shody okolností, které Benymu přihrávají do cesty vlastní bydlení, lepší práci a čím dál lepší příležitosti věnovat se fotografování, budeme nakonec hrdinovi přát.

Obálka třetí knihy Simony Bohaté. Debutovala roku 2017 prózou Máňa a my druzí, o dva roky později přišel titul Všichni sou trapný a nyní tedy Klikař Beny, repro: Host

Simona Bohatá: Klikař Beny. Host, Brno 2021, 368 stran, doporučená cena 389 korun.