Završená bestsellerová trilogie, pýcha intelektuálů, tragédie v Rusku

Knižní sedma je sérií tipů/anotací pro lepší orientaci na trhu. Některé tituly jsou „venku“ docela krátce, některé už delší dobu. Postupujeme tak úmyslně, neboť nemalá část loňského i letošního roku nebyla vinou pandemie provozně normální a leccos vydaného bohužel jen tak prošumělo.

Německé dvacáté století

Předloni na podzim vydal Prostor první díl románové trilogie německé novinářky a spisovatelky Carmen Kornové (* 1952) Sága jednoho století. Tím „jedním stoletím“ je míněno století dvacáté a hlavními postavami trilogie jsou čtyři přítelkyně žijící v Hamburku: Henny, Käthe, Ida a Lina; vyrostly v tamní čtvrti Uhlenhorst. Než před pěti lety Kornová se Ságou jednoho století přišla na německý trh, byla vcelku úspěšnou autorkou detektivek a knih pro děti, ale mezinárodně se prosadila právě až souborem tří docela rozsáhlých románů, díky nimž získala přízvisko „německá Ferrante“ – s odkazem na proslavenou italskou autorku Neapolské tetralogie, která je však přece jen, co do věhlasu, jiný kalibr. Ale konkrétněji k Sáze jednoho století: po prvním díle, nazvaném Dcery nové doby, následoval vloni překlad druhého dílu Konec starých časů a nedávno byla česká edice završena Začátkem nové éry. V něm se ocitáme v (západním) Německu poslední třetiny minulého století: mimo jiné s jejím terorismem Frakce Rudé armády v sedmdesátých letech nebo se sjednocením obou německých států. Poslední kapitola se jmenuje Prosinec 1999; ostatně názvy jednotlivých kapitol vždy tvoří právě konkrétní datace. V této závěrečné třetině Ságy jednoho století se pochopitelně dostávají výrazně na scénu potomci onoho ústředního ženského kvarteta.

Grafický úpravce knihy Aleš Lederer sice nepoužil pro obálku tutéž fotku jako německý nakladatel Rowohlt, nicméně použitý motiv čtyř žen je velmi podobný, repro: Prostor

Carmen Kornová: Začátek nové éry. Přeložila Zlata Kufnerová. Prostor, Praha 2021, 432 stran, doporučená cena 497 korun.

Ze života surrealistky

Filmař, výtvarník a spisovatel Jan Švankmajer připravil z pozůstalosti své manželky, (surrealistické) výtvarnice a spisovatelky Evy Švankmajerové (1940–2005) soubor textů doprovázený jejími ilustracemi. Jde o texty z různých desetiletí (od sedmdesátých let do počátku 21. století), a především různého charakteru: o hry a scénáře, (básnické) prózy, zápisy snů, odpovědi na anketní otázky, eseje. Pořád je to však táž autorka, v níž se imaginace a žitá realita – a stejně tak žánry – organicky prolínají. A pořád je to ostrá, neuhýbající, „bezohledná“ umělkyně. Zde nahlédněme do textu Portrét: „Teď, když už mám druhé dítě, vypadám lépe. Tváře mi plandají pravidelně. Nebylo velmi pěkné, když visela jedna tvář. Měkká, plihlá a prázdná. Obličej má být pravidelný, bledý, zazelenalý a má mít prasklé póry, kterými mohou pak volně prouditi slzy vedra. (…) K podzimu ale ustřihnu nad čelem pramen vlasů, abych zakryla čelo orosené letními vedry. Ukryji snad postupně jednotlivé součásti svého obličeje. Je hnusné chodit s nahou tváří. Copak můj obličej. Lhostejný a surový. Ale všechny ty zbabělé úslužné ksichty, co jich je všude plno.“

Grafickou úpravy knihy měla na starosti Eva-Marie Engström, repro: Dybbuk

Eva Švankmajerová: Zvuk dýní v zákulisí. K vydání připravil Jan Švankmajer. Dybbuk, Praha 2021, 352 stran, doporučená cena 389 korun.

Pro vás psát vážně nechceme

Britský literní vědec, kritik a publicista John Carey (* 1934), emeritní profesor anglické literatury na oxfordské univerzitě, se v knize z roku 1992 Intelektuálové a masy zaměřil na specifický výsek svého profesního zájmu a určení: totiž na to, jak přední autoři ostrovní literatury nahlíželi na masy zplozené moderní civilizací, přesněji na „prosté lidi“, jakkoliv je to pojem vágní, v podstatě neuchopitelný a nespravedlivý, jak také Carey zdůrazňuje. To však nebránilo výkvětu britského písemnictví konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století nahlížet na masového člověka povýšeně. A protože v této elitě jasně převažovali muži, byly často mezi ty „jednolité“ a „neviditelné“ lidi řazeny i ženy. Carey knihu rozdělil na dvě části: v té první nahlíží na problematiku obecněji, v druhé části předkládá případové studie, v nichž si detailně všímá vytyčené problematiky v dílech Georga Gissinga či H. G. Wellse; naopak Arnold Bennet, píše Carey, je pro něho hrdinou, protože „ve svých dílech potírá argumenty, které intelektuálové používali proti masám“. Zbývá dodat, že masy zrodila rostoucí populace (od roku 1800 do roku 1914 stoupl počet Evropanů ze 180 na 460 milionů) a zvyšoval se počet gramotných lidí, u nichž se logicky diferencovaly kromě jiného i čtenářské potřeby. A právě tato „nová hmota“ iritovala či děsila některé tvůrce zacílené na vzdělanou a hmotně zajištěnou vrstvu.

Obálku navrhl a zpracoval Jiří Franc, repro: Academia

John Carey: Intelektuálové a masy. Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939. Přeložila Zuzana Šťastná. Academia, Praha 2021, 246 stran, doporučená cena 395 korun.

Židé mezi „námi“

Jak se v tiskovinách a jiných materiálech publikovaných ve střední Evropě vizuálně zpodobňovali Židé? Jak se posiloval dojem jejich jinakosti, nepatřičnosti či nebezpečnosti? Na to poskytuje částečnou odpověď kolektivní monografie, jejíž autorky a autoři se rekrutují jak z tuzemských vysokých škol nebo muzejních institucí, tak ze zahraničí (Iwona Kurz působí na Varšavské univerzitě, Daniel Uziel v jeruzalémském muzeu Jad Vašem, Deniel Véri v maďarském Ferenczyho muzeu). Jedenáct studií je bohatě protkáno reprodukcemi různých dobových ilustrací, mnohdy „humorných“, které si ze Židů utahují, ve skutečnosti ilustrací odporných či otřesných, domyslíme-li jejich pozdější důsledky. Například Michal Frankl se zaměřil na obraz Židů v české antisemitské karikatuře, Petr Karlíček zacílil na autory antisemitských karikatur v protektorátním tisku, Blanka Soukupová si všímá antisemitismu v českých zemích po druhé světové válce a jeho vizualizace. Ale nejde výhradně o historii: příspěvek Zbyňka Taranta se jmenuje Současný vizuální antisemitismus v České republice a autor upozorňuje na polistopadové příklady pracující se stereotypem chamtivého a intrikánského Žida.

Grafické studio Belavenir, jež mělo na starosti úpravu knihy, použilo pro obálku lázeňskou pohlednici z Karlových Varů, datovanou kolem roku 1900, repro: ČT art

Jakub Hauser a Eva Janáčová (eds.): Obrazy nenávisti. Vizuální projevy antisemitismu ve střední Evropě. Artefactum – Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Praha 2020, 272 stran, doporučená cena 450 korun.

Katastrofa, která se nás pořádně dotkla

Ruský historik Andrej Borisovič Zubov (* 1952) byl editorem objemných dvousvazkových Dějin Ruska, které v letech 2014–2015 vydalo pražské Argo; kolektivně vytvořené svazky zahrnovaly období 1894–2007. Letošní publikace, pod níž je Zubov podepsán, je rozsahově skromnější, jde o autorovu sólovou práci a v originále vyšla předloni. Kniha Rusko 1917. Katastrofa. Přednášky o ruské revoluci vznikla na základě přednášek, které Zubov pronesl v roce stého výročí ruské revoluce čili, jak se tu říkávalo, Velké říjnové socialistické revoluce. Posléze autor text přednášek přepracoval a vznikla přítomná publikace. „Dnešní ruská nezákonná autoritářská moc už zcela nezastřeně demonstruje svou kontinuitu s leninsko-stalinským režimem. My, občané Ruska, bychom si měli připomenout, co je zdrojem tohoto následnictví, jaký byl počátek režimu, který dnešní vládci chtějí přeměnit na objekt nostalgických reflexí a – obávám se– i jako vzor pro nápodobu,“ podotýká Zubov v úvodu, když líčí vznik a účel oněch přednášek. A v poslední z nich, nazvané Duch Října, autor mimo jiné píše: „Ani Lenin, ani Trockij, ani Stalin se nikdy nesnažili učinit život jiných lidí lepším, svobodnějším, bezpečnějším, bohatším. Naopak, jejich jediným cílem bylo zajistit bezpečí, svobodu, moc a bohatství sobě samým. Byl to po všech stránkách život za cenu obětí jiných, nikoliv život obětovaný pro druhé. Tento princip pak podle vzoru shora pronikl vědomím a životní praxí ruského lidu.“

Grafické úpravy se ujalo Studio Marvil, repro: ČT art

Andrej Zubov: Rusko 1917. Katastrofa. Přednášky o ruské revoluci. Přeložila Jitka Komendová. Argo, Praha 2021, 228 stran, doporučená cena 288 korun.

Trocha utopie nikoho nezabije?

Židovský filozof náboženství, spisovatel a překladatel Martin Buber (1878–1965) je českému publiku znám především jako autor Chasidských vyprávění a spisku Já a Ty, i když po listopadu knih od něho zde celkově vyšlo více než deset. Nejnovější z přeložených titulů, Cesty do utopie, možná bude pro leckoho překvapením. Cesty do utopie Buber sepsal v době druhé světové války, přesněji: dokončil je na jaře 1945, následujícího roku vyšly hebrejsky, v roce 1950 poprvé německy. „Tato kniha vznikla s úmyslem geneticky vylíčit myšlenky, které Marx a marxisté nazývali ‚utopickým socialismem‘, a zvláště jeho postulát obnovy společnosti obnovou jejího tkaniva,“ formuluje Buber. Autor, sám socialista, měl v době psaní knihy za to, že socialismus se dostal do slepé uličky a musí se znovu promyslet pojmy utopie a utopisté. Takže samostatné kapitoly věnuje francouzskému utopistovi Pierru-Josephu Proudhonovi, ruskému revolucionáři Petru Kropotkinovi a německému anarchistovi Gustavu Landauerovi. Pak si všímá dílčích pokusů o reálné vytvoření utopických společností. A následují „velcí“ praktici: Marx, a zejména Lenin a jeho následovník Stalin. Buber se u Ruska, potažmo SSSR, soustředí především na ideu družstevnictví, která po uchopení moci bolševiky degradovala v zájmu centralizace, státního vlastnictví a dozoru. Podle něj byla tato tendence výrazem přeludu, „jenž ve skutečnosti zobrazuje definitivní naprostou destrukci společnosti. Navíc zobrazuje stát, který pohltil společnost.“

Minimalistická obálka je dílem Dominika Bláhy, repro: ČT art

Martin Buber: Cesty do utopie. Přeložil Petr Bláha. Vydal Jakub Skalák – Přestupní stanice, Mělník 2021, 180 stran, doporučená cena 240 korun.

Něco o pohledu na kbelík

Autoři této tenké knihy, oba psychologové, jsou spojeni s americkou analytickou a poradenskou společností Gallup. Jejich kniha poprvé vyšla v roce 2004 a v žebříčku listu The New York Times patřila ve svém oboru k těm nejžádanějším. „Americky“ přehledně, stručně, prakticky a apelativně rozvíjí teorii naběračky a kbelíku. Ta spočívá v následujícím: „Každý z nás má neviditelný kbelík. Ten se neustále vyprazdňuje nebo naplňuje v závislosti na tom, co nám říkají či dělají ostatní. Když je kbelík plný, cítíme se skvěle, když je prázdný, je nám hrozně. (…) A tak každou chvíli, den co den, stojíme před volbou: Můžeme si kbelíky navzájem plnit, nebo z nich můžeme odebírat. Je to důležitá volba, která zásadně působí na naše vztahy, výkonnost, zdraví a štěstí.“ Text kombinuje subjektivnost a výzkumy, předkládá kazuistiky, výčty, definuje strategie, můžete si udělat předložený „test pozitivního vlivu“. Dá se to říct i takhle: pokud byste si za sebou čtenářsky „dali“ těch předešlých šest titulů, tak se vám kniha o kbelíku asi bude docela hodit…:)

Obálku vytvořila Kateřina Tvrdá, repro: Portál

Tom Rath, Donald O. Clifton: Jak plný je tvůj kbelík? Pozitivita tvého života. Přeložil Ondřej Fafejta. Portál, Praha 2021, 104 stran, doporučená cena 249 korun.