Komentář: Lubomír Zaorálek ministrem kultury? Zachovejme chladnou hlavu

Ve srovnání se svým předchůdcem Antonínem Staňkem je Lubomír Zaorálek personálně i politicky jiná liga. O tom nemůže být sporu. Že se Staněk na ministerský post vůbec dostal, ukazuje na složitou vnitřní situaci sociální demokracie a také na váhu, která je, respektive byla tomu úřadu ze strany ČSSD přikládána. Zaorálek se tak nyní jeví být volbou po způsobu nasazení krizového manažera; v tomto případě manažera, který do vlády ani tak nejde „dělat kulturu“ jako mnohem spíše „dělat politiku“, pokusit se něco provést se zoufalou situací své partaje, posílit její postavení v rámci koalice a pokusit se, aby sociální demokracie byla pro veřejnost víc slyšet. Ostatně rétorické schopnosti na to Zaorálek má, jen by v dikci mohl ubrat na permanentní naléhavosti a neunášet se tolik vlastní výřečností.

Lubomír Zaorálek před nástupem do ministerské funkce načrtl priority: peníze, platy v kultuře. Zní to hezky, hůř se to bude provádět. Letošní výdaje ministerstva kultury činí 14,78 miliardy korun, v příštím roce by to – po dosavadních jednáních – mělo být v zásadě stejně, konkrétně 14,8 miliardy. Vybojuje-li Zaorálek narychlo nějaké další navýšení, tak téměř jistě na úkor jiného ministerstva vedeného ČSSD. ANO mu nic „od sebe“ dávat nebude, protože každý přece potřebuje veřejnosti prodat „to svoje“.  Kromě toho je rozpočet na rok 2020 v zásadě fiktivní, ty peníze musejí do státní kasy teprve přitéct a ekonomická realita posledních měsíců a předpokládaný ekonomický vývoj vysílají znepokojivé signály, že v dohledné době si budeme říkat „ano, bylo líp“. Pokud ČSSD a Zaorálek dovládnou do konce řádného volebního období, což je do roku 2021, nelze ve zbývajícím čase očekávat hojnější finanční podporu kultury. Daleko pravděpodobnější je, že všichni budou rádi, když tomu bude tak, jako je tomu teď.

Zaorálkova podivná mise. Počátkem září 2017 volební lídr ČSSD s doprovodem vstoupil do budovy pražského Národního divadla, narušil zkoušku Verdiho opery a pronesl předvolební řeč s obranou odborářských požadavků, zdroj: Facebook Lubomíra Zaorálka

Lubomírovi Zaorálkovi pravděpodobně nezbude, než aby příspěvkové organizace ministerstva kultury, širší kulturní veřejnost i koneckonců tu část národa či lépe občanstva, která na kulturu a umění nějak slyší, mnohem spíše než penězi uspokojil konkrétními organizačními kroky a idejemi. A to nemusí být vůbec málo!

Konkrétně: Jsou slyšet hlasy, že nový ministr kultury by měl anulovat odvolání generálních ředitelů Národní galerie Praha a Muzea umění Olomouc. Nevím, zda to lze právně, ale i kdyby to bylo možné, nebylo by to dobré. Budoucí ředitelé by měli vyjít z řádných konkursů, přičemž podmínky oněch konkursů by měly být znovu definovány. Jiřího Fajta a Michala Soukupa ministr Staněk nejen odvolal, ale podal na ně trestní oznámení. Míru provinění těchto mužů by měl zvážit soud, dojde-li k němu vůbec; zatím jim nebylo věcně nic prokázáno, pokud za to nepovažujeme vyplacení honorářů Jiřímu Fajtovi za kurátorství výstav uskutečněných v jím řízené NGP.

Pak tu jsou Staňkova rozhodnutí z posledních dnů jeho ministerského úřadování, která vyšla najevo až po jeho odstoupení. Staněk odvolal šéfa knihovníků Víta Richtera, přičemž argumentoval systémovými změnami. Ty by ovšem měly projít odbornou diskusí. Odvolal sedm z devíti členů rady, která ministerstvu doporučuje dotovat festivaly vážné hudby. Zrušil památkovou ochranu Hadích lázní v Teplicích. V obou těchto případech existují důvodná podezření, že ministrova rozhodnutí byla službou v zájmu té instituce, jíž Antonín Staněk posloužil coby užitečný idiot – a netřeba snad jmenovat, kdo tou institucí je. Zaorálek by tedy měl nechat případ Hadích lázní promptně prověřit a stejně rychle by se měl zabývat návrhem památkového zákona, který Staňkovo ministerstvo předložilo a který otevřeným dopisem ostře kritizují odborné autority.

Aktuální agendy tedy nový ministr kultury má – nebo by měl mít – ne zrovna málo. Pak jsou tu ovšem také systémové úkoly, v první řadě dotažení a prosazení zákona o veřejnoprávních institucích v kulturní oblasti. Takové instituce by měly mít zřízeny správní rady, které by – po způsobu třeba Rady České televize – byly kontrolním orgánem. A rady by zároveň odstiňovaly šéfa či šéfku daného muzea, divadla, galerie či orchestru od momentálních „hnutí mysli“ právě úřadujícího ministra kultury.

A v neposlední řadě jsou tu ty ideje! Ministr kultury by měl na veřejnosti vystupovat kulturně, v dobrém slova smyslu suverénně, neslužebně. To se, pravda, rozumí jaksi samosebou. Ale nejen to: ministr kultury by měl s laskavým sebevědomím veřejnosti říkat, apelovat na ni, že dobré je číst knihy, chodit na výstavy, do divadel, muzeí, sledovat filmy. Měl by připomínat, že kultura je prostředek, jímž český národ může dát o sobě ve světě vědět stejně dobře jako kvalitním autem nebo sportovním výkonem. Že je to aktivita, která člověka činí vnímavějším a snad i citlivějším. Za vše, co je ve mně dobré, vděčím knize, říkával ruský/sovětský spisovatel Maxim Gorkij. Tomu by levicový Zaorálek mohl rozumět a poselství tohoto typu by měl kolem sebe šířit.

Lubomír Zaorálek toho tedy na práci, chce-li svůj nynější ministerský post brát vážně a s posláním, má dost a dost.