Komentář: Putinova mobilizace. Těžká zima na obzoru. I pro kulturu

Londýnská umělecká instalace Defiant Dancer.
Christine Sevčenko, ukrajinsko-americká tanečnice z Oděsy, na vrcholu umělecké instalace Defiant Dancer. Symbolizuje podporu ukrajinské umělecké a kulturní scéně. Covent Garden, Londýn, 8. září 2022; foto: Profimedia.cz / PA Images – Kieran Cleeves

Dnes ráno Vladimír Putin vyhlásil v Rusku částečnou mobilizaci. Tím pádem nastal pro Rusy konec pohádky o speciální vojenské operaci, která pro většinu tamních občanů byla „čímsi“ a jíž se zúčastnili vojáci „odkudsi“. Na tamní veřejnost nyní dolehne, že země je reálně ve válce, která si právě i z jejich domácností – a to včetně těch prominentních, tedy moskevských nebo petrohradských – může do bojů vytáhnout svého člena. Kromě toho Kreml opět hrozí použitím jaderných zbraní. Tahle smrtelně nebezpečná hra jen tak neskončí. Její důsledky budou dlouhodobé. Evropané od čtyřiceti padesáti výš už do konce svých životů velmi pravděpodobně nezažijí klidné časy.

Po těchto úvahách, které se mi honily hlavou po přečtení aktuálních zpráv, jsem si otevřel pracovní e-mailovou schránku a první dnešní mail obsahoval PR materiál zevrubně informující o tom, jak „režisérka Alice Nellis do nového filmu Buko obsadila vlastního koně Láďu“. Hm. Jistě, žít se musí, nacházet si důvody k radosti a potěšení je nutností, nicméně ve světle aktuální situace se leckteré interesantnosti (typu do filmu obsazený kůň) jeví jako zcela zbytné. Pod tlakem nynějších událostí totiž člověk svoji pozornost, respektive nastavenost vůči různým detailům redukuje a nutně přehodnocuje svá kritéria a své priority.

Ten tlak se projevuje nejen ve stavu mysli, v přemítání o souvislostech a o tom, čemu má nyní cenu věnovat mentální energii. Nastalá globální situace má své konkrétní ekonomické důsledky, které jsou už dost patrné i v naší v kulturní každodennosti. Takové skokové zdražení knih, jež nastalo v posledních týdnech, nepamatuji od časů liberalizace počátkem devadesátých let, kdy republika přešla na tržní hospodářství a svobodnou tvorbu cen. Tři sta až čtyři sta korun za knihu běžného rozsahu (okolo dvou set stran) a na obyčejném papíře se teď stalo novou normalitou. Nakladatelé vám mimo mikrofon vypráví, jak obtížné je knihu, která nemá, protože ze své podstaty nemůže mít bestsellerové ambice, prodat byť jen v několika málo stech výtiscích. Zdražují lístky do divadel, koncertních sálů, galerií, kin. A například některé pražské stánky, v nichž se provozuje divadlo alternativního typu, mají na programu o poznání méně představení. To vše se děje tiše, bokem, ale zřetelně. Čím dál víc lidí si čím dál víc rozmýšlí, na co z kultury zajít. A zda vůbec.

Pohřeb ukrajinského tanečníka.
První náměstek ministra kultury a informační politiky Ukrajiny Rostyslav Karandijev hovoří 17. září 2022 v kyjevské Národní opeře nad rakví sedmačtyřicetiletého baletního mistra Olexandra Šapovalova, který se 25. února připojil ke kyjevské územní obraně, později narukoval do ukrajinských ozbrojených sil a zemřel 12. září v Doněcké oblasti v boji s ruskými útočníky; foto: Profimedia.cz/ UkrInform – Ruslan Kanijuka

Když již jsme u zpráv z dnešního rána. Na Novinkách.cz se objevila zpráva o šetření, které si nechal provést obchodní řetězec IKEA před nastávající topnou sezonou. Vyplývá z toho, že většina Čechů si radši než citelně snížit teplotu v bytě „odpustí nákup věcí, které zrovna tolik nepotřebuje. 68,5 procenta účastníků průzkumu se vyjádřilo, že budou raději šetřit na koupi nového oblečení nebo elektroniky, 61 procent respondentů chce ušetřit na zábavě, konkrétně omezí kulturní a sportovní akce či dovolenou.“ Novinky.cz k článku připojily svoji vlastní anketu. V čase psaní tohoto textu v ní hlasovaly více než dva a půl tisíce respondentů. K otázce „Budete v domácnosti v nadcházející topné sezóně kvůli šetření snižovat teplotu (pokud její výši můžete ovlivnit)?“ připojila redakce čtyři možné odpovědi. Nejvíc hlasujících (33%) se přiklonilo k této odpovědi: „Nebudu teplotu měnit, uskrovním se jinde.“ Že to není dobrý signál pro kulturní instituce je nabíledni. Skoro určitě si lidé budou kulturní potřeby častěji saturovat ve svém domácím prostředí. Obvyklý argument o nezastupitelnosti sdílení kulturních zážitků bude vystaven nové zkoušce. Následky covidu vystřídaly následky války. A prakticky každý, kdo se v „kultuře“ pohybuje, vám řekne, že provoz se do předcovidových časů už nevrátil.

Následující zimní sezóna bude pro českou kulturu možná znamenat nevyhlášený boj kdo s koho – kdo přežije, kdo odpadne. Projeví se také to, co státní správa bude mít vůli a vlastně i odvahu podržet. Stát, kraje a obce samozřejmě mají kulturu podporovat, ale to by nemělo znamenat vyloučení diskuse, v jaké míře ta podpora má probíhat a za jakou cenu. Například lidé z divadelní obce se ani veřejně netají tím, že divadelní nabídka v hlavním městě je stižena těžkou nadprodukcí. Na řadu představení poslední dobou chodí zanedbatelné hrstky lidí. Má tato nadprodukce být vystavena „válečnému prosevu“ ve vší drsnosti, anebo má být nadprodukce nadále udržována grantovým systémem, kdy se – s nadsázkou řečeno – každému přisype trochu, a tak všichni pak plus minus živoří, nicméně existují? A nemělo by se třeba víc peněz z veřejných prostředků poskytovat knihovnám, když ceny knih strmě rostou a základní gramotnost je možná přece jen víc než alternativní divadelní úlety? Pochopitelně to schválně vyhrocuji, ale to jen proto, aby bylo zřejmé, že je o čem diskutovat. Neboť (z dnešního pohledu) rajský čas uplynulé dekády se v dohledné době určitě nevrátí.

Související