Komentář: Zmizí ředitelé s vizí? O vedení kulturních institucí jinak
V posledních týdnech se strhlo velké haló kolem Knihovny Václava Havla. Bezprecedentní publicitu si získala díky „výkonu“ ředitele Tomáše Sedláčka, na který zareagovali odchodem všichni zaměstnanci i většina správní rady. Spustila se tím vlna rozhovorů a analýz, která svou mohutností zastínila dokonce vpadnutí slávistů na trávník.
V této úvaze nemíním přikládat další polínko na pomyslnou vatru makrofilozofa (jeho slova) Sedláčka. Rád bych nahlédl problém z většího odstupu. Jde obecně o ředitele kulturních a paměťových institucí. O to, co od nich čeká veřejnost i média a jak se na základě toho chovají, nebo alespoň prezentují. Nacházíme se totiž v mezidobí, kdy probíhá výběrové řízení na pozici ředitele/ředitelky Národní galerie Praha. A dlouhodobě platí, že řešení všech problémů „národky“ – od těch ekonomických a personálních po ty akviziční a výstavní – bývá spatřováno právě v nové hlavě této instituce. Jak toho všeho docílí? Odpověď je snadná: Vizí!
Viz vize
To, že „mít vizi“ je při vedení instituce užitečné, nelze popřít. Podobně jako konstatování, že při chůzi se vyplatí střídat pravou a levou nohu. Ruku na srdce, těžko najít více vyprázdněné slovo v kulturně-manažerském slovníku, než je právě vize. Snad ještě tak výraz koncepční. Přesto „vize“ funguje jako zaklínadlo, kterým lze odčarovávat problémy do neurčita. Vize s velkým V. Rádi se jím zaříkávají nejen sami vedoucí, ale i zřizovatelé či novináři. Po březnovém odvolání Alicje Knast vyjádřil ministr kultury své očekávání, „že nové vedení přinese silnou odbornou vizi“. Následně se na internetových stránkách Českého rozhlasu objevily titulky jako „Národní galerie potřebuje šéfa s jasnou organizační a koncepční vizí, říká výtvarný publicista“.
Muž bez vize čeká na někoho s vizí. Ministr kultury Oto Klempíř, foto: MFDNES + LN / Profimedia – Petr Topič
Z pohledu nového ředitele jakékoli kulturní instituce je výhodné svou vizi deklamovat nejen při výběrovém řízení, ale i následně do médií. Není přitom třeba zabíhat do detailů. Vize je jako diskokoule – může být prázdná, jen když se leskne a bliká. Postačí rétorické evergreeny, například že danou instituci „chceme otevřít mladé generaci“, „přivést do 21. století“, „přizpůsobit digitálnímu věku“ a podobně. Zásadní je tvářit se tak, jako by se před nástupem nového vedení v instituci nic z toho nedělo, anebo se dělo zcela nedostatečně.
Zaprášené mentální vitríny
Populární je metafora „zaprášenosti“, kterou Sedláček v rozhovoru pro iRozhlas zmínil hned dvakrát. Chtěl z Knihovny Václava Havla „udělat čerstvou, moderní, na AI založenou instituci, která by se zabývala současnými otázkami a nejen oprašovala vzpomínky na Václava Havla“. Někdejší prezident prý „nechtěl, aby to byla mrtvá instituce, která oprašuje jenom jeho odkaz“. Odtrženost tohoto zvěstování od reality kontroval například dramaturg knihovny Jáchym Topol, když upozornil, že kromě stovek diskuzí knihovna pravidelně dělá i programy pro školy. Na mladou generaci je tedy myšleno už dávno.
Tomáš Sedláček v tom ovšem není sám. Ředitel Muzea hlavního města Prahy Ivo Macek se loni v rozhovoru pro Forbes nechal slyšet, že „muzejnictví samo o sobě vzbuzuje u většiny lidí v Česku něco vážného, trošku zaprášeného“, a proto mimo jiné museli omladit tým, aby se „myšlením trošku přiblížili jednadvacátému století“. Na novinářovu otázku, jak nalákat „mladé lidi do oné trošku zaprášené“ instituce, nepřekvapivě odpověděl: „Většina přišla právě za vizí.“
Vymetač zaprášených představ – Ivo Macek, ředitel Muzea Prahy, foto: ČTK – Michaela Říhová
Je příznačné, že ředitel Macek mluví o nové vizuální identitě, o lidech, které za poloviční platy nalákal z korporátu, nebo o tom, že jeho muzeum „se teď chová jako startup, jen se stočtyřicetiletou historií“. O významu historiků či kurátorů v instituci nepadne ani slovo. Ti by lesku vize nijak nepřispěli. Důležité je podle něj „udělat tu prezentační, interpretační show, jakou umějí dělat Američané. Ta většinou úplně stačí. Není třeba zbytečných podružností.“ Jak taková show s jediným sbírkovým exponátem vypadá, to jsme viděli při otevření hlavní budovy muzea. U odborné veřejnosti se setkala s jednoznačnou kritikou – to si asi vzalo slovo ono zaprášené myšlení.
Stačí prachy a klid na práci…
Laika možná překvapí, že do českých muzeí a galerií není nutné programově lákat mladé zaměstnance, ti už tam totiž reálně jsou. Každý rok absolvují vysoké školy a snaží se v takovýchto institucích uplatnit. Výstavy nedělají vousatí pánové s cvikrem, kteří píšou švabachem, nýbrž třicátníci a čtyřicátníci odrostlí na internetu. Mají dobrou představu o svých návštěvnících a světové trendy v muzejnictví uplatňují sami od sebe. Zaprášenou vitrínu jsem osobně neviděl už dlouho. Zato je to všude samý projektor a interaktivní prvek. Muzea u nás zkrátka nejsou zkostnatělá ani umírající, a tudíž nepotřebují ředitele-vizionáře, kteří by je polili živou vodou svých nápadů.
Obecně však platí, že média – i na úrovni krajských či okresních muzejních a výtvarných institucí – nejraději slyší právě od ředitelů něco o vizích. K tomu se v Praze novináři přeptají na výstavní dramaturgii, v místním rozhlase na novoroční předsevzetí. Rovnice ředitel=vize=instituce se tím jen dále utvrzuje. Vnímání veřejnosti se na tom podílí také. Od ředitelů se vize neustále očekává.
Přitom v kulturních institucích pracuje až přemíra vzdělaných a talentovaných lidí, kteří mají – světe div se – své vlastní vize. Vize kvalitní, realizovatelné, konkrétní, úsporné, určené pro místní publikum i přespolní návštěvníky. Důvody, proč je neuskutečnili, nehledejme v konzervatismu či lenosti, ale v přemíře administrativy, nedostatečných rozpočtech, podprůměrných platech a v neochotě ředitelů, kteří si své pozice někdy drží už od devadesátek.
Pracovníci kulturních a paměťových institucí tudíž většinou nepotřebují ředitele-vizionáře, nýbrž někoho, kdo jim poskytne podmínky pro práci a u zřizovatele vyhádá víc peněz. Budiž to vize nového vedení v Národní galerii Praha i v dalších institucích. A pokud „pouhá“ fiskální a personální diplomacie znamená nedostatek vize, tak ať. Takové ředitele bez vize bychom měli brát všemi deseti. I když to asi nebude koncepční…
Autor je historik umění, působí ve Galerii moderního umění v Hradci Králové.
