Komentář: Muzeum Prahy vstupuje do „nové éry“ se sto let starými myšlenkami
Muzeum Prahy otevřelo ke konci loňského roku stálou expozici v hlavní budově na Florenci. Předcházela tomu intenzivní marketingová kampaň, v níž instituce slibovala novou éru muzejnictví, nejmodernější expozici v Česku, velkolepý zážitek, při němž nebudete ani dýchat a ústy ředitele Ivo Macka tvrdila, že v jeho instituci „se muzeuje jinak“.
Doposud zveřejněné recenze, ale také návštěvnické ohlasy, ukazují, že se to tak úplně nepovedlo. Zatím nejdůkladněji zhodnotil expozici odborník na muzejní interpretaci Michal Medek v Deníku N. Dokládá v ní, že autorům chyběla znalost základních pravidel řemesla v oborech komunikace, didaktiky, interpretace a koneckonců i výstavnictví. Výsledkem je podle něj „instantní kaše servírovaná na zlatém talíři“, která nebere ohled na uživatele.
Sami návštěvníci si většinou stěžují, že v muzeu nejsou – až na Langweilův model Prahy – žádné exponáty, že kdyby chtěli jít do kina, mohli do něj zamířit rovnou a že o dějinách hlavního města se nic nedozvěděli. Za mnoho a mnoho komentářů objevujících se na Facebooku či v Google recenzích mluví toto zvolání: „Bohužel zklamání. Nevyužitý potenciál. Ještě že to bylo zdarma!“
„My otvíráme můžeum. A vy můžete cokoliv,“ píše se na webu Muzea Prahy k expozici v hlavní budově na Florenci, foto: ČTK / Vít Šimánek Očekávání mohla být méně nenaplněná, kdyby muzeum připravilo návštěvníky na to, že expozici tvoří pouze pět sálů, v nichž exponáty (navzdory bohaté sbírce muzea) prostě chybí a většinu obsahu tvoří animované projekce dodané pražskými firmami Loom on the Moon a PINK Productions.
Vzor obchoďák
Marketingové pojetí muzejnictví, které v osobě Ivo Macka vstoupilo do Muzea Prahy, není vlastně překvapením. Jde o směr, jejž Macek jasně deklaroval v koncepci, s níž před třemi a půl lety přesvědčil výběrovou komisi a vedení Prahy. V koncepci mimo jiné psal, že „expozice a výstavy vnímám v rámci muzeí jako produkt, tedy výrobek, který muzeum produkuje, vyrábí a prodává návštěvníkům“.
Tato rétorika, v níž se muzea stávají zbožím na trhu volného času, má v Česku (a nejen zde) už silnou tradici. Jejím hlasem byl od svého nástupu do funkce v roce 2002 ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Opakovaně zmiňuje, že muzea musí být konkurenceschopná. „Když už se člověk rozhodne, že nepůjde do obchoďáku, ale do muzea, očekává obdobný servis. Tomu se musíme přizpůsobovat,“ sdělil v rozhovoru pro časopis Ekonom.
Oblíbenou figurou podobných úvah je kontrast mezi „moderním“ muzeem a zvadlou institucí plnou zaprášených vitrín. Jak v jiném interview tvrdí ředitel Národního muzea: „Když vás rodiče zatáhnou do staré, nudné a zaprášené instituce, už tam znovu dobrovolně nepůjdete. Muzeum musí být konkurenceschopné i vůči zoologickým zahradám, nákupním centrům a dalším možnostem trávení volného času.“
Po pětileté rekonstrukci se 6. prosince 2025 se znovu otevřela hlavní budova Muzea Prahy na Florenci. První tři měsíce si mohou návštěvníci muzeum prohlédnout zdarma. Foto: ČTK / Vít Šimánek
V Lukešově případě jde pouze o jeden z akcentů jeho chápání muzejnictví, které je – abychom mu nekřivdili –širší. V případě Ivo Macka, který z Národního muzea vzešel, však zřejmě zbožní představa dominuje.
Zaprášená modernost
Macek v různých textech a rozhovorech sugestivně líčí, že „už nechceme věznit historii ve vitrínách“, že jím vedené muzeum je de facto „startup, jen se stočtyřicetiletou historií“, který se odlišuje od „vážných, zaprášených muzeí“.
Pravděpodobně netuší, že tyto „svěží“ myšlenky jsou už více než sto let staré, a proto taky už docela „zaprášené“. V roce 1917 je mezi prvními formuloval John Cotton Dana, zakladatel a ředitel muzea v americkém Newarku, v eseji Ponurost muzea (The Gloom of the Museum). Stěžoval si, že dobrý obchodní dům je v prezentaci předmětů mnohem lepší než jakékoli americké muzeum. A na své kolegy muzejní ředitele apeloval, ať rozšíří otevírací dobu, nezbožšťují exponáty a přesunou sbírky do míst snadno dosažitelných veřejnou dopravou.
J. C. Dana (1856–1929) nebyl rozhodně poslední. Jen pár let po něm si na muzea stěžoval věhlasný francouzský spisovatel a esejista Paul Valéry, podle nějž byla muzea místy nutícími k neživotu, falešná a mrtvolná, jež mají v sobě něco ze salónu, něco ze hřbitova a něco ze školní třídy (viz jeho text z roku 1923 Problém muzeí).
Po celé dvacáté století se kritika „tradičního“ muzejnictví v různých obměnách opakovala, prohlubovala a dala vzniknout řadě reformních proudů, třeba „nové muzeologii“. Mnohé tyto proudy se institucionalizovaly na katedrách, v edukačních odděleních či ve výzkumných centrech návštěvnického chování. Současná muzea, včetně českých, z tohoto myšlenkového vývoje dosud čerpají. Muzeum Prahy si z něho, jak se zdá, odneslo jen onu sto let starou provokaci. Možná pro ni nadále existují důvody. Jistě, v Česku se pořád najdou nudná muzea. Určitě se zde vyskytují expozice, v nichž je kdejaký střep povýšen na svátost. A tak podobně.
V nových muzejních expozicích lze pracovat s exponáty, Městské muzeum ve Vídni je toho dobrým příkladem, zdroj: Wien Museum
Ovšem otázkou je, zda Muzeum Prahy má mít zrovna takovýto horizont. Zda se nemá inspirovat spíš v městských muzeích ve Vídni, ve Frankfurtu nad Mohanem či v Helsinkách, které patří mezi evropskou špičku. Anebo třeba v Bratislavě, kde městské muzeum prochází pozoruhodnou proměnou. Protože potýkat se s osvědčeným fackovacím panákem zaprášených vitrín je na Prahu dost málo.
Autor se věnuje moderním dějinám a tvorbě a reflexi muzejních expozic. Podílel se na řadě knih a výstav.
