Umělecký leden v Paříži: Gerhard Richter, Vasilij Kandinskij a pařížská avantgarda
Paříž je stále jednou z nejkulturnějších metropolí světa. Ty se poznají mimo jiné tak, že prakticky kdykoli najdete v některé z jejich galerií výstavu světového formátu a dosahu. Zpravidla se ovšem takových expozic koná v daném městě souběžně hned několik – a letošní leden v Paříži není výjimkou.
O skutečně velkých výstavních podnicích mezinárodního dosahu si česká metropole může nechat zdát (až na velmi vzácné výjimky jednou za pár let). V Paříži lze nyní navštívit minimálně tři takové akce. A to samozřejmě necháváme stranou na jedné straně gigantickou stálou expozici v Louvru nebo několikapatrové Picassovo muzeum se stálou expozicí i s dočasnými výstavami, na straně druhé pak desítky malých galerií, například v Latinské čtvrti nebo ve čtvrti Marais, jež vystavují díla autorů vesměs sice momentálně neznámých, i tak často hodných pozoru.
V těchto týdnech se největší zájem francouzských médií i veřejnosti soustředí na tři velké výstavy, z nichž dvě zanedlouho končí, což ještě zájem publika zvyšuje. Zároveň nutno dodat, že díky systému umožňujícímu zakoupení vstupenek na přesný čas a také díky dobré místní organizaci není třeba stát před vchody do galerií nadstandardní fronty nebo se u jednotlivých exponátů mačkat s davy.
Dva v jednom těle
Největší výstavu z naznačeného tria nabízí Fondation Louis Vuitton. Úžasná futuristická stavba v podobě lodi s plachtami, kterou projektoval nedávno zemřelý americký architekt Frank Gehry a na jejímž skleněném plášti se významnou měrou podílela česká firma Sipral (což se ví méně, než by naše národní hrdost zasloužila), poskytla všechny své výstavní prostory retrospektivě jednoho z nejslavnějších umělců posledních dekád – Gerhardu Richterovi. Konkrétně se jedná o 275 děl z let 1962 až 2024.
Pohled do výstavy Gerharda Richtera v pařížské Fondation Louis Vuitton. Vlevo olej na plátně z roku 1980 Strich (auf Rot), rozměry 190 x 500 cm, foto: Fondation Louis Vuitton – Marc Domage Protože Richterova tvorba je mimořádně stylově členitá, po návštěvě si divák může připadat, jako by zhlédl expozici sestavenou z děl několika tvůrců. Retrospektiva, kterou kurátorsky sestavili Dieter Schwarz a Nicholas Serota, je pojata víceméně chronologicky. Na jejím začátku jsou jedny z nejslavnějších Richterových obrazů, které vznikly svérázným přemalováním fotografií – je mezi nimi samozřejmě i Onkel Rudi, portrét rozesmátého umělcova strýce v nacistické uniformě, který byl na výstavu zapůjčen ze sbírky lidického památníku. Válečnou minulost ostatně Richter tematizuje opakovaně. Nechybí ani další slavné dílo, akt malířovy ženy Emy kráčející ze schodů.
Do sedmdesátých let vstoupil Richter mimo jiné sérií osmačtyřiceti portrétů vytvořených pro Benátské bienále v roce 1972 – zobrazil na nich světové osobnosti (spisovatele, myslitele či hudební skladatele) na základě výběru z encyklopedie. Jejich portréty připomínají „fotografie do občanky“. Najdeme na nich Kafku, Stravinského, Mahlera, Einsteina, Wildea či Pucciniho a zaplňují celý jeden sál.
Jen o rok později nechal Richter nahlédnout pod pokličku svého myšlení postupujícího směrem k abstrakci. Stalo se tak prostřednictvím série obrazů, na nichž zprvu poměrně věrnou kopii Tizianova Zvěstování znejasňoval, rozmazával a barevně proměňoval až do podoby, z níž původní inspirace není bez předchozího seznámení s východiskem patrná. A ještě téhož roku 1973 přikročil ke zcela radikálnímu posunu, když na obraze 1024 Farben (1024 barev) přišel s totální geometrickou abstrakcí: plátno rozdělil na příslušný počet políček a každému přidělil jeden odstín. Dá se říct, že od této chvíle žili v jednom těle vlastně dva Gerhardové Richterové. Na jedné straně malíř až hyperrealistický, často využívající i postupů starého umění (konkrétně holandských mistrů 17. století), jak vidíme na některých portrétech jeho dcery Betty, na straně druhé přísně abstraktní umělec, mistr zejména velkých formátů, jež na diváka působí silnou emocí a energií.
Gerhard Richter: Lesende, 1994, olej na plátně, 72 x 102 cm. Z autorovy výstavy v pařížské Fondation Louis Vuitton, repro: Fondation Louis Vuitton Zcela specifické místo pak v malířově díle zastávají některé obrazy z osmdesátých let – jsou v zásadě realistické, avšak ukrývají v sobě vnitřní náboj a silnou melancholii. Týká se to kupříkladu zátiší Lahev s jablkem, Lebka anebo Svíčka. Posledně jmenovaný obraz z roku 1982 dobře znají posluchači alternativního rocku, neboť zdobí ikonický obal jednoho z nejslavnějších alb americké skupiny Sonic Youth Daydream Nation (1988).
Ve svém pozdním malířském období Richter střídal vlastně všechny dosavadní úhly pohledu i nejrůznější techniky. Například vytvořil cyklus inspirovaný fotografiemi z nacistického koncentračního tábora Birkenau (opět téma, jež jej provázelo prakticky celý tvůrčí život). Ovšem v roce 2017, jako pětaosmdesátiletý, definitivně opustil malbu a začal se věnovat výhradně maloformátové kresbě – té je vyhrazen poslední sál expozice. Gerhard Richter oslaví 9. února oslaví čtyřiadevadesáté narozeniny. Jeho průřezová výstava v pařížské Fondation Louis Vuitton trvá do 2. března.
Jak znějí barvy?
Protože mekka moderního umění Centre Pompidou je na pět let zavřená kvůli rekonstrukci, tamní tým se spojil s týmem pařížského Muzea hudby a v objektu Filharmonie, který slavný architekt Jean Nouvel vyprojektoval ve čtvrti La Vilette, uspořádal výstavu Vassily Kandinsky – La musique des couleurs (Vasilij Kandinskij – Hudba barev). Toto propojení není náhodné. Výstavu sice lze vnímat jako retrospektivu, neboť poskytuje výmluvnou představu o tom, co Vasilij Kandinskij (1866–1944) znamená pro umění dvacátého století.
Jenomže to by bylo nepatřičné zjednodušení! Titul výstavy napovídá, že kurátoři představují Kandinského především z hlediska vztahu k hudbě. A byl to vztah mimořádný. Nejenže v Moskvě narozený světoběžník, jenž nakonec zesnul ve Francii, která mu v roce 1939 poskytla občanství, byl milovníkem hudby; byl rovněž amatérským hudebníkem (za svého dětství a mládí ještě v Rusku hrál na violoncello a harmonium). Přátelil se s řadou významných skladatelů a hudba, zejména ve své době avantgardní, jej významným způsobem inspirovala.
Vasilij Kandinskij: Kompozice IX, 1936. Z pařížské výstavy Vassily Kandinsky – La musique des couleurs, repro: © Centre Pompidou, Mnam-Cci / Dist. GrandPalaisRmn Expozice přibližuje Kandinského prvotní okouzlení Richardem Wagnerem, následoval přechod ke skladatelům typu Alexandra Skrjabina, Arnolda Schoenberga nebo Igora Stravinského. Součástí výstavy je i část Kandinského sbírky gramofonových desek: jsou v ní nahrávky absolutní klasiky (Bach, Beethoven či Verdi), autoři malířovy doby (Stravinskij, Milhaud či Bartók), ale i Weillovy songy ze Žebrácké opery, synagogální zpěvy, cikánský orchestr Pepita Sancheze či havajská hudba Billyho Heagneyho hraná marimbovou kapelou. Obdivuhodný stylový záběr.
Propojení Kandinského s hudbou napovídají i názvy jeho abstraktních děl. Svým sériím obrazů totiž rád dával číslované názvy Improvizace (u raných abstraktních pláten) a Kompozice (u děl vrcholné abstrakce, jimiž expozice končí). Oba termíny se stejně dobře hodí jak pro hudební, tak výtvarnou tvorbu, v obou uměních mohou znamenat totéž: improvizace tvorbu pocitovou, okamžitou, bez přípravy, a kompozice tvorbu plně racionální, do detailu promyšlenou. Což je zřejmé i při pohledu na konkrétní vystavená plátna.
Od roku 1922 učil Vasilij Kandinskij na slavné výmarské umělecké škole Bauhaus. V tomto období rozšířil svůj zájem o syntézu stylů, což mu umožnila jednak čím dál patrnější inklinace ke zdůraznění geometrického výrazu v malbě, jednak její aplikace na další umělecké druhy, počínaje architekturou a konče scénografií. Právě té je věnován poměrně velký prostor nejen prostřednictvím Kandinského nákresů, ale i realizace dvou scénografických návrhů v měřítku „jedna ku jedné“, totiž ke scénickému provedení Musorgského Obrázků z výstavy (1928) a Hudebního pokoje pro Berlínskou architektonickou výstavu (1931).
Vasilij Kandinskij: Studie pro malé radosti, 1913, akvarel a tuš na papíře, 23,8 x 31,5 cm. Z pařížské výstavy Vassily Kandinsky – La musique des couleurs, repro: © Centre Pompidou, Mnam-Cci, Kandinsky Library Pojetí výstavy je v pohledu na Kandinského nejen unikátní, ale i dokonale dotažené včetně obsažného katalogu (který je však – na rozdíl od výstav v jiných velkých pařížských galeriích – k dispozici pouze ve francouzštině, nikoli rovněž v angličtině), ale také komfortu pro návštěvníky. Hned u vchodu obdrží sluchátka, v nichž jim při procházení etapami umělcovy tvorby zní příslušná hudba, která výtvarníka v daném období inspirovala.
Výstava Vasilij Kandinskij – Hudba barev trvá v pařížské Filharmonii do 1. února. Poté se její část přesouvá do Lille, kde bude v tamním muzeu LaM k vidění s odlišnou koncepcí pod názvem Kandinsky face aux images (Kandinskij tváří v tvář obrazům).
Dáma s neomylným čichem
V Musée de l´Orangerie, tedy v Oranžerii tuilerieských zahrad obklopujících Louvre, je k vidění zdánlivě nenápadná výstava Berthe Weill – Galeriste d’avant-garde (Berthe Weillová – Galeristka avantgardy). Ve svém zaměření na mapování dobového trhu s uměním a jeho důležitosti pro progresivní směry dějin umění volně navazuje na výstavu, kterou předloni Oranžerie uspořádala pod názvem Modigliani – Un peintre et son marchand (Modigliani a jeho obchodník), kde představila úzký vztah tvůrce Amedea Modiglianiho a jeho pařížského galeristy Paula Guillaumea. Mimochodem sběratele, jehož kolekce impresionistů a avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století je vystavena v Oranžerii coby její stálá sbírka a obecně je uznávána jako jedna z nejkvalitnějších na světě (lze ji navštívit za jedno vstupné souběžně s aktuální dočasnou výstavou, v tomto případě tedy Berthe Weill).
Pohled do výstavy Berthe Weill – Galeriste d’avant-garde instalované v pařížském Musée de l´Orangerie, zdroj: Finestre sull’Arte Berthe Weill (1868–1951) asi není obecně známé jméno, proslulé spíš je mezi specialisty. Ale i velmi povrchní zájemce o výtvarné umění dvacátého století nejspíš zná až legendární příběh o tom, jak Amedeo Modigliani dostal jen jednou za svůj krátký život příležitost k samostatné výstavě. A tu policie pro obecné pohoršení ihned zakázala, neboť si umělec na svých (dnes proslulých a za astronomické sumy dražených) aktech dovolil „drzost“: ztvárnit u žen pubické ochlupení. Tento příběh se odehrál právě v galerii Berthe Weill a na výstavě kromě jednoho z inkriminovaných Modiglianiho aktů můžeme spatřit i katalog této výstavy, jehož exemplář pochází z osobní pozůstalosti nikoho menšího než básníka a znalce umění Guillauma Apollinairea.
Tato dáma podporovala zejména mladé umělce, její heslo znělo „Place aux jeunes“ (Udělejte místo mladým). Podpořila nejen Modiglianiho, od něhož ze zakázané výstavy koupila pět obrazů, ale rozpoznala o něco dříve i Picassův talent, když po jeho příjezdu z Barcelony od něj jako první Francouzka koupila tři díla. A stejně tak pečovala o další dnes hvězdné, tehdy na okraji zájmu živořící umělce jako Henriho Matisse, Diega Riveru, Raoula Dufyho nebo Maurice de Vlamincka. Mezi objekty zájmu paní Weill patřil i původem český malíř Georges Kars (narozený jako Jiří Karpeles), jemuž roku 1928 uspořádala první samostatnou výstavu.
Pohled do výstavy Berthe Weill – Galeriste d’avant-garde instalované v pařížském Musée de l´Orangerie, zdroj: Finestre sull’Arte Pozoruhodný byl i její cit pro tvorbu žen, které to v prvních dekádách dvacátého století v uměleckém světě neměly vůbec lehké. Jejich role v dějinách výtvarného umění je výrazněji a přesněji formulována teprve v posledních řekněme dvou dekádách. (Významně ženský element v avantgardě zviditelnila rozsáhlá předloňská výstava ke sto letům surrealismu v Centre Pompidou.) Expozice v Oranžerii tak prezentuje například díla Emilie Charmy, která je rovněž autorkou portrétu Berthe Weill, jenž posloužil za hlavní vizuál výstavy, anebo známější Suzanne Valadon.
Berthe Weill musela coby Židovka zavřít svoji galerii v roce 1940, po okupaci Francie nacisty. Po válce se ke sběratelsko-galerijní činnosti již nevrátila. Ještě před válkou, v roce 1933, stačila napsat memoárovou knihu „Pan! Dans l’œil…“ („Prásk! Přímo do očí…“), která je považována ve svém žánru za průkopnickou, i proto, že ji napsala právě žena. Citace z té knihy provázejí návštěvníky celou touto přínosnou výstavou, která bohužel končí už 26. ledna.
