Kterak Vlastimilu Brodskému narostla prsa. ČT poněkud utajeně odvysílá jeden povedený kus z roku 1970

Na úsvitu normalizace v Československé televizi ještě sem tam něco „prouklouzlo“. Tak se přihodilo, že – výrobně pod křídly Československého armádního filmu! –  že režisér Milan Růžička (1937-2011) podle scénáře Zdeňka Mahlera, právě se řítícího do několikaletého zákazu kvůli trezorovému podobenství Sedmý den, osmá noc (1969), natočil komedii Ta slepička kropenatá (1970).

Tento bez minuty hodinový snímek, vysílaný 16. prosince 2020 na ČT3 od 10:00 hodin, se odehrává se ve združstevněné vesnici, jmenovitě ve slepičárně. Tam ústřední dvojice zaměstnanců, nerozlučných starých mládenců (Vlastimil Brodský, Jan Libíček) pracuje i bydlí jakoby ve společné domácnosti. Zápletka se točí kolem vědeckého pokusu na slepicích, jimž je podáván nejspíš hormonální přípravek. Brodského hrdina takovou „upravenou“ slepici nedopatřením sní a počne se měnit: nejenže mu narostou prsa, ale začíná i uvažovat a jednat jako žena, upravuje se a zdobí příbytek.

Za svou proměnu se stydí, navíc jej znepokojuje, že nemá, na koho si by se s důvěrou obrátil – zvěrolékař (Jaroslav Štercl) nic podezřelého na slepicích neshledá, místní farář (Josef Somr) s ním odmítne komunikovat, vystrašen „nesocialistickými“ zvěstmi. Ženitby chtivá sousedka (Stella Zázvorková), která se jej snaží přimět ke sňatku, je však jeho vzhledem natolik šokována, že svými stížnostmi na nemravnost rozpoutá kolotoč vyšetřování. Poněkud natvrdlý předseda družstva i různí nadřízení úředníci posléze faráře coby státního zaměstnance dokonce přimějí, aby oddal – byť jen před kostelem – oba nerozlučné druhy (zazní přitom dnes aktuální povzdechnutí, že přestává být jisté, kdo je muž, a kdo žena), jenže nakonec je Libíčkově postavě přisouzena ona sousedka. Jako vždy plachý Brodského hrdina, zde ještě obohacený okamžiky tragikomického bědování nad osudem, odchází oblečený do bílé řízy, jakou nosívají nevěsty…

Snímek pracuje s nepatrnými náznaky sci-fi, ovšem upřednostňuje karikující popis vesnice, prolezlé zlodějstvím i přípravou bujaré veselice (název filmu odkazuje k oblíbené Valdaufově písničce, která v závěru i zazní; ostatně dechovka se zde stává dominantním hudebním podkresem). Autoři naťukávají téma manipulování lidmi, jemuž se vlastně nikdo nebrání, samotní vesničané jsou pojednáni jako svérázné, humorně nadsazené figurky, které děsí jakékoli vybočení ze zavedeného řádu, jak dokládá marné Brodského unikání před roztouženou Zázvorkovou. I rozmluvy jsou načrtnuty vcelku vynalézavě, s náznaky předem rozhodnutého soudního přelíčení, kde nakonec jediným spravedlivým, který poukáže na nepravosti, je kostelník (Václav Kotva).

Není až tak těžké si všimnout, že několik herců sem „přešlo“ z nedlouho předtím vzniklého Schormova podobenství Farářův konec (vedle Brodského a Libíčka též Václav Kotva), dokonce nalezneme částečnou shodu i v konstrukci zápletek (Brodský se opět stává – byť dočasně – někým jiným). Obě hlavní figury jsou ve „Slepičce“ ovšem daleko jednodušší a plošší, spíše jen brblavé, uhýbající před potížemi jakéhokoli druhu. Vycházejí z ustálených povahopisných klišé, založených na převážně vnějších charakteristikách a těžících jak z dění ve výběhu slepic, tak z tlaků dotírajících zvenčí, ať již jsou soukromé nebo úřední. Zázvorková se občas ocitá až za hranicí karikatury. Dokonce se tu vyskytne honičková scéna, situovaná do vnitřních prostorů drůbežárny.

Snad jedině Somr postihuje bojácného, nátlaku marně odolávajícího faráře, jenž coby zaměstnanec ve státních službách je vlastně také součástí združstevněné vesnice. Právě poloha směšně váhajícího duchovního tak otevírá cestu vedoucí až k ryze zábavné figurce, později stvrzené ve zveličeném zpodobnění lamentujícího faráře Otíka, jak jej v Kopřivově ztvárnění proslavila „sluneční a senná“ trilogie Zdeňka Trošky.

Ta slepička kropenatá, která se natáčela v srpnu a září 1970 poblíž Prahy ve vesnici Kosoř, se vysílala pouze jednou – premiéru měla začátkem roku 1971. Pak se už nikdy (ani po pádu režimu) na obrazovky nedostala. Těžko říct, proč. Za normalizace možná víc než zpodobnění vesničanů, kteří občas vyhlíželi, jako kdyby vypadli z Gogolovy frašky, vadila všudypřítomná zpustlost prostředí i mravů. Fakt je ten, že kameraman Ivan Koudelka si při zobrazení vesnice – a jmenovitě bytu obou tragikomicky pojednaných protagonistů – pohrával s ošklivostí coby estetickým principem symbolizujícím jistou omezenost.

Scenárista Zdeněk  Mahler později vzpomínal, že po odvysílání „nastalo zemětřesení“, neboť pracovnice jakési drůbežárny, kam zavítal tehdejší komunistický šéf Gustáv Husák, si měly postěžovat, že televize uráží nejen družstevníky, ale celé socialistické zemědělství. Zda tomu bylo právě takto, dnes těžko říct. Prokazatelněji se o Té slepičce kropenaté zmiňuje bakalářská práce Jakuba Jiřištěho obhájená před osmi lety na pražské filozofické fakultě a zacílená na dramatickou tvorbu ČST během nástupu normalizace. Jiřiště dokládá, že dusno ve vedení dramatické tvorby nastalo právě poté, co byly v těsném sledu za sebou odvysílány dva televizní filmy s vesnickou tematikou – Dlouhá bílá nit (scenář Jan Jílek, režie Ján Roháč; ČT3 ji letos uvedl 26. května) a právě Ta slepička kropenatá. Kritika z ÚV KSČ zapříčinila, že se zpřísnily mechanismy, aby k takovýmto „excesům“ již nedocházelo.

Josef Somr a Jana Šulcová v televizním filmu Dlouhá bílá nit. Foto: Archiv ČT

Ta slepička kropenatá (ČST, 1970, stopáž 59 minut)
Scénář: Zdeněk Mahler, režie: Milan Růžička, kamera: Ivan Koudelka. Hrají: Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Stella Zázvorková, Čestmír Řanda, Lubomír Lipský, Josef Somr, Jiří Pleskot, Josef Chvalina, Václav Kotva, Jaroslav Štercl, Václav Trégl, Miroslav Homola, Vlastimil Bedrna, Věra Tichánková, Alena Kreuzmannová a další.

Redakční poznámka: Důkazem naprosté pozapomenutosti kusu Ta slepička kropenatá je i fakt, že z ní dnes neexistují fotografie; nebo alespoň v dostupných archívech, včetně archivu České televize, nejsou k dispozici. Proto článek doprovázíme takovými fotografiemi, jakými je doprovázíme.