Malířka Viktorie Langer: Při tvorbě často úplně zapomenu, že je pandemie nebo válka. Ale vliv na mě mají…
Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény
Vystavovala na domácí i mezinárodní půdě. Vytváří převážně velkoformátová díla s abstraktními motivy, nezřídka překračuje do trojrozměrných objektů. Žije a pracuje v Praze a na Sicílii.
Slovenská rodačka Viktorie Langer (* 1988) absolvovala roku 2015 pražskou Akademii výtvarných umění v Ateliéru Malířství II. u Vladimíra Skrepla, přičemž dva semestry strávila v ateliérech hostujících pedagogů AVU (Florian Pumhösel a Silke Otto-Knapp); stáž absolvovala na Universidad Complutense Bellas Artes v Madridu. V roce 2016 se zúčastnila rezidence Are-events, Partahhiana v Athénách a v letech 2017-2018 pak rezidence Het Wilde Weten Residency v Rotterdamu.
Nakolik aktuální společenské a politické dění – teď mám samozřejmě na mysli především covidovou pandemii a nynější válku na Ukrajině – ovlivňuje vaši tvorbu? A nejde pochopitelně jen o poslední dva roky, nýbrž o aktuální dění obecně…
Moje inspirace pochází z témat a okruhů, o které se zajímám, a ty se mění podle toho, co zrovna prožívám. Tato „apokalypsa“, kterou v posledních letech procházíme, mě samozřejmě silně zasahuje, stejně asi jako každého.
Během pandemie jsem se nejdřív zaměřila na osobní rozvoj, na vyrovnání se strachem ze smrti, a to mě přivedlo k hledání osobní víry. Začala jsem praktikovat meditační cvičení, vydala jsem se na dlouhodobou duchovní cestu. Hodně se poslední dobou zajímám kromě umění o kvantovou fyziku, gnosticismus, mystiku, hermetismus, předkřesťanské civilizace, možnosti telepatie a rozvoj mimosmyslových schopností a možnosti pomoci lidstvu a Zemi pomocí nich. Zároveň vím, že mým účelem a úkolem v této inkarnaci je malovat obrazy, které fungují jako energetické zářiče a tím zvyšují vibraci ve svém okolí. Při samotném procesu tvorby často úplně zapomenu, že je pandemie, nebo válka, vnořím se do stavu rozšířeného vědomí, napojím se na různé síly a pracuju na obrazech ve spolupráci s nimi. Válečný konflikt na Ukrajině se mi do tvorby přímo ještě nepromítl, na to je ještě brzy, není ani možné mít to v sobě ihned zpracované.
Válka na Ukrajině mě však emočně zasahuje daleko víc než pandemie, protože zlo je jasněji definovatelné. Je srdcervoucí sledovat zbytečné utrpení, ztráty a destrukce nevinných životů. Doufám, že v Rusku nastane brzy přerod a ta nádherná země se zbaví Putinova fašismu. Představuju si, že jezdíme vlakem na Sibiř na turistickou dovolenou jako do přívětivé demokratické země, kde žijí šťastni a svobodní lidé, všechno zlo, gulagy, utrpení a manipulace jsou pryč.
Myslím si, že tragické rány osudu lze částečně brát i jako možnost k transformaci a evoluci lidského vědomí, na osobní i kolektivní úrovni. Covid-19 a válku vnímám také jako důrazné upozornění, že demokracii je potřeba pořád bránit a o svobodu je potřeba stále bojovat.
Dílo Viktorie Langer na finálové výstavě k Ceně Jindřicha Chalupeckého pro rok 2017; Moravská galerie v Brně, foto: Peter Fabo
Jste především malířka, nezřídka však vytváříte trojrozměrné objekty, například pomalované matrace a pohovky, které byly i na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2017. Jak vnímáte malbu? A vůbec: Definujete se jako malířka?
Definuji se především jako tvůrkyně. Miluju míchat barvy a nanášet je a roztírat na plátno, užívám si práci s barvou a svobodu experimentovat. Baví mě nekonečné množství možností zpracování obrazu. Ale někdy mám touhu vystoupit z formátu závěsného obrazu a jít více do prostoru, nebo mě inspirují předměty, které najdu někde venku, kde prostě jen leží. Dávám k sobě různé materiály a tím vytvářím absurdní kombinace a tvary – třeba cetky nakoupené na bleším trhu přilepím k přírodnině vyplavené a omleté mořem. Nebo nalezenou kozí kost a plastové držátko. Připadá mi to paradoxní, zábavné, existenciální, autentické, nutí mě to přemýšlet nad samotnou podstatou věcí…
S vámi zmíněnými matracemi a gauči jsem pracovala tak, že jsem je sehnala z druhé ruky přes inzerát za odvoz a následně jsem je pomalovala ze všech stran, čímž vznikl prostorový obraz. Pomalované matrace mi evokují tělní tekutiny a fyzické procesy v těle, jako kdyby se do té matrace nebo gauče někdo úplně vsákl.
Jak důležité pro vás bylo studium na pražské AVU?
Na akademii jsem se dostala až na třetí pokus, a to do malířského ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, psal se rok 2009. Věděla jsem, že chci studovat pouze a jen tam, protože tímto ateliérem prošli umělkyně a umělci, kteří v té době byli vidět v cool galeriích v Praze a jejich věci se mně líbily. Studium bylo obohacující především díky tomu, že jsem se v něm potkala se zajímavými osobnostmi mezi studujícími. Pedagogové si s námi tykali a chovali se k nám od prvního dne jako k sobě rovným; dodalo mi to sebevědomí, že už jsem také umělec. Jiří byl dobrou podporou a Vladimír mě zase chytře nepřímo naváděl k větší sebereflexi, ale měla jsem stoprocentní volnost v tom, co můžu dělat.
Viktorie Langer: Free Spirit; instalace, Cena Oskara Čepana, Kunsthalle Bratislava, 2021, foto: Leontýna Berková Jak studium na akademii konkrétně vypadalo?
Mnoho času jsme trávili v prostoru, který jsme si rozdělili tak, že každý pracoval volně na svých věcech, ale navzájem jsme to viděli a určitě se to ovlivňovalo. Někteří měli ateliér i jinde nebo doma, a jednou týdně na schůzkách vždy dva až tři lidé prezentovali svoji novou tvorbu, komentovali jsme si to a vznikla třeba nějaká diskuze. Někdy to byly docela plodné hovory, které se proměnily v párty a protáhly se do nočních až ranních hodin. Zážitky, které z toho mám, dodnes vnímám velmi pozitivně. A nejlepší na tom je, že úplná většina lidí, s nimiž jsem se tam potkala, tvoří i teď, po těch deseti letech…
A nakolik vás ovlivnili zahraniční pedagogové?
První stáž jsem měla v ateliéru hostujícího pedagoga AVU, konkrétně u německé malířky Silke Otto-Knapp. To byla skvělá zkušenost, protože jsem obdivovala Silke jako velmi originální inspirativní bytost, malířku pracující na mezinárodní scéně, v té době pro mě bylo neuvěřitelné vidět, že je to možné, a líbila se mi i svým přístupem ke světu. Měli jsme týdenní výjezd do Londýna, Silke nám naplánovala nabitý program, viděli jsme hodně výstav a nakonec nás pozvala na večeři do domu, který měla půjčený od Petera Doiga, když zrovna nebyl v Londýně. Dům plný jeho obrazů a jeho soukromá sbírka, vidět to vše takhle v intimním domácím prostředí, to byl prostě nádherný zážitek.
Pak jsem šla do ateliéru hostujícího pedagoga ještě jednou, k Florianovi Pumhöselovi. To bylo také zajímavé, dělali jsme společnou výstavu v nevýstavních prostorech pražských Elektrických podniků a učilo mě to spolupracovat s ostatními.
Poslední moje školní stáž byla v Madridu, na Universidad Complutense Bellas Artes. Jenže ve Španělsku mají jiný školní systém, takže výuka připomínala spíš naši střední uměleckou školu. Díky tomu, že AVU nemá systém kreditů, nebyla moje přítomnost v madridské škole až tak nutná. Zapsala jsem se tam tedy, ale s přítelem (teď už manželem) jsme raději vyrazili na několikaměsíční roadtrip po Španělsku, na kterém jsem se věnovala samostudiu španělské kultury a přírody, což se promítlo do mé tvorby opravdu hodně. Kreslila jsem si deníkové záznamy a potom ty tvary a inspirace přecházely do obrazů na diplomku.
Viktorie Langer: Good morning, 2019, akryl olej na plátně, 95 × 100 cm, © Viktorie Langer a Zahorian & Van Espen, foto: Ondřej Polák V pracovním životopise máte uvedeny i stáže v Athénách a v Rotterdamu. Ty probíhaly jak? A daly vám co?
Po škole jsem byla na týdenní rezidenci v Athénách přes Are events, tam mě nadchly staré řecké sochy. Nafotila jsem si je a v dalším souboru prací jsem vycházela jak z nich, tak z atmosféry Athén. Také jsem byla na návštěvě v ateliéru u zajímavé malířky, byl to kulturně inspirující výlet.
A v Rotterdamu jsem byla dva měsíce na rezidenci přes Futura air v Het Wilde Weten. Díky tomu jsem se tam potkala s několika zajímavými rotterdamskými malířkami, s některými z nich jsem v kontaktu doteď. Bylo to v zimních měsících, na Vánoce za mnou přijel manžel a jeli jsme na vlakový roadtrip po městech Belgie a Holandska a navštívili jsme mnoho muzeí. Nejvíc se mi líbil Gentský oltář a Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu. Také se do mé tvorby promítly motivy monumentálních kontejnerových lodí z rotterdamského přístavu, blízko něhož jsem měla ateliér.
Jak slaďujete rodinný život, pracovní a tvůrčí proces?
Můj manžel Radim Langer je rovněž malíř a máme tříletého syna. Střídáme se tak, abychom měli oba zhruba stejně pracovního času a zbyl nám i společný rodinný čas. Vyžaduje to lepší organizaci než dřív, ale myslím si, že když se lidé milují a jsou k sobě tolerantní, jde to skloubit. Změnou teď pro nás je, že jsme si – vlastně docela levně – koupili nemovitost na Sicílii, kde žijeme část roku. Až se nám podaří dům zrekonstruovat, chtěli bychom na Sicílii žít celoročně. Je to s Radimem náš společný projekt. Chceme pec na pizzu ze 16. století v přízemí našeho domu předělat na pec keramickou a vybudovat keramickou dílnu. Také bychom tam chtěli zvát umělkyně a umělce na rezidenční pobyty. A naši známí za námi kdykoliv můžou přijet na relaxaci.
Máte nějaký dlouhodobější umělecký sen?
Mám. Totiž zkusit si malbu na stěnu v architektuře. Myslím, že by mi to i šlo, na střední škole jsem studovala obor malba v architektuře, a věnovala jsem se i graffiti a streetartu. Mohl by to být pro mě zajímavý posun. Poslední dny přemýšlím o tom, že si to zkusím domluvit v naší vesnici na Sicílii. Bavilo by mě třeba pojmout jeden rozpadající se dům a pomalovat ho jako objekt.
A na čem pracujete právě teď?
Dokončuju olejomalby pro společnou výstavu s Habimou Fuchs do bratislavské galerie Zahorian & Van Espen. Výstava pod kurátorským vedením Niny Moravcové proběhne letos v dubnu a květnu.
