Jak hluboko sahá diskriminace na základě původu?
Odsouzení langobardské populace na zlatém oltáři v Miláně
Ve světle současných událostí na Ukrajině se dozvídáme o epizodách plošného odsuzování všeho ruského. Historik umění Ivan Foletti ukazuje hluboké kořeny paušalizování odsudků vůči určité národnosti nebo etnické skupině na ikonografickém programu raně středověkého oltáře.
Na začátku března se jedna z italských univerzit rozhodla zrušit plánovanou blokovou výuku o díle Fjodora M. Dostojevského, protože jde o ruského autora. Vedení univerzity usoudilo, že vzhledem k aktuální situaci není vhodné věnovat se jeho tvorbě. Profesor Paolo Nori, který měl přednášet, se po tomto kroku rozhodl s danou univerzitou ukončit spolupráci. Skutečnost, že by Dostojevskij mohl být posmrtně ostrakizován za svoji národnost, považoval za něco naprosto nepřijatelného. Ačkoliv se z toho univerzita následně snažila vyplést, jedná se podle mého názoru o projev diskriminace na základě původu.
Tato smutná událost je paradoxně blízká příběhu jedné z neúchvatnějších památek raného středověku, oltáři sv. Ambrože v Miláně. Dílo si přímo objednal biskup Angilbertus II. Vzniklo mezi lety 824 a 859 a biskup sám se na něm nechal zpodobnit. Monumentální oltář tepaný z ryzího zlata a stříbra měl reprezentovat moc milánské církve. Na přední straně se odvíjí příběh Ježíše Krista – od zvěstování až po nanebevstoupení – a na zadní straně mu zrcadlově odpovídá biografie lokálního hrdiny, biskupa ze 4. století, svatého Ambrože.
Tuto druhou část příběhu na zadní straně oltáře mohli spatřit jen vybraní diváci, ti, kterým byl umožněn přístup k místním relikviím. V 9. století se jednalo o publikum nejen mocných, ale také velmi vzdělaných lidí, kteří znali zpaměti desítky či možná stovky knih a byli schopni pochopit nejen to, co je vidět, ale i to, co není.
Cyklus Ambrožova života se zdá být jednoduchý. Stejně jako v biografii Ježíše Krista začíná narozením a končí momentem, kdy je světcova duše odnášena na nebesa. Vzdělaný divák však na první pohled viděl, že v příběhu cosi nehraje: Některé klíčové epizody Ambrožova života totiž scházejí. Jde především o jeho pravidelné spory s římskými císaři a o hledání a nacházení ostatků svatých mučedníků. Pozorný divák si tuto anomálii uměl vysvětlit. Příznivcům franckých císařů, mezi něž objednavatel Angilbertus II. bezpochyby patřil, nepřipadalo rozumné zmiňovat konflikty mezi biskupem a císařem. To však nevysvětluje vynechání zázračného nacházení relikvií, které muselo přebít něco jiného. Ale co?
V zobrazeném příběhu sv. Ambrože se skrývají přímé i nepřímé narážky na jeho boj s herezí. V době vzniku oltáře se však v Lombardii žádní známí kacíři nevyskytovali. Jak si to tedy můžeme vysvětlit? Proč se na tyto příběhy kladl takový důraz?
Odpadlíci od víry na tomto území sice nežili, zato zde převládala langobardská populace (tedy příslušníci germánských kmenů – pozn. red.), která byla původními obyvateli Apeninského poloostrova a hlavně římskými papeži již přes 200 let pravidelně obviňována z hereze. Když dodáme, že biskup Angilbertus II. byl Frank, celý příběh najednou začíná dávat smysl. Frankové region sice vojensky ovládli, ale langobardská populace zde zůstala. Pro její elity musel takto vyprávěný Ambrožův příběh vyznívat jako urážka. Vítězové tu poraženým zdůrazňovali – sice velmi sofistikovaně, ale o to nepříjemněji – mnohokrát opakovanou lež, tedy že jsou heretiky nehodnými úcty. Tato zpráva sice byla srozumitelná pouze elitám, nic to však nemění na faktu, že šlo o paušalizaci, která všechny Langobardy házela do jednoho pomyslného „heretického pytle“ pouze na základě jejich etnika a nehledě na jejich skutečnou víru.
Včera i dnes jde o velmi smutný příběh, protože, ať má člověk jakoukoli národnost nebo patří k jakékoliv etnické skupině, nenese na tom žádnou vinu ani zásluhu. Dějiny posledních dvou století navíc plně odhalily tragiku zkratkovité domněnky, že celý národ nese odpovědnost za politiku svých elit.
