(Proč) ničíme obrazy?

Veřejné ničení uměleckých děl bývá v posledním století nezřídka spojeno s násilnými hnutími nebo zločiny proti lidskosti: obrazy a umělecká díla se neslavně pálila například za nacistického režimu. Mnohé památky a artefakty však byly ztraceny i v méně dávné minulosti, a to dokonce takřka před očima celého světa. Jen za posledních dvacet let se radikálové, ať už členové afghánského Tálibánu nebo stoupenci tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku, několikrát pokusili o likvidaci kulturní paměti celých regionů a etno-náboženských skupin ve snaze nastolit a udržet svůj opresivní režim. Etnické a náboženské čistky ale měly na svědomí vícero forem „ztracených životů“. Ve snaze o kompletní zničení lidské paměti, příslušnosti k místu či identity se násilí páchalo nejen na místních komunitách, ale i na materiálních pozůstatcích kulturní paměti zabraných území – na památkách a uměleckých dílech.

Otázka (ne)legitimity vytváření obrazů živých bytostí – tedy lidí a zvířat – či dokonce samotného Boha je, zdá se, pevně zakotvena v DNA kultury Středomoří, neboť takové zobrazování zakazuje druhé přikázání Starého zákona. Není tedy náhodou, že pro všechny tři „náboženství knihy“ – judaismus, křesťanství a islám – byla otázka zobrazování velmi palčivým tématem. Zjednodušeně řečeno, v židovské a islámské tradici se dospělo k rozhodnutí živé bytosti v posvátných prostorech nezobrazovat, zatímco prvotní křesťané se navzdory počátečním pochybnostem vydali jinou cestou. Rozhodující roli na začátku tohoto procesu také pravděpodobně hrála snaha stát se oficiálním náboženstvím Římské říše, kde obrazy a zobrazení zaujímaly nepochybně zásadní postavení. Je dokonce možné přemýšlet nad tím, že to byly právě obrazy a jejich síla, které měly zásadní podíl na konverzi říše ke křesťanství.

Zlomovým bodem pro dějiny obrazů v křesťanské tradici je však bezesporu osmé století, kdy se v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu, rozpoutává největší teologická debata uvnitř církve: debata o legitimitě zobrazování Krista, Matky Boží a svatých. Možná se tak dělo i v návaznosti na politické úspěchy nově se rodícího islámského chalífátu, který v té době dobývá obrovská teritoria ve východním Středomoří, do velké míry i na úkor Východořímské říše. Výsledkem těchto komplikovaných debat mezi odpůrci a podporovateli obrazů je pak více než sto let trvající zákaz zhotovovat jakákoli figurální zobrazení Krista, Panny Marie a světců, veřejně je prezentovat nebo využívat při modlitbách. Za jediné legitimní zobrazení Krista byla považována eucharistie a prostředníkem mezi věřícími a posvátnem byla církev a Boží slovo. Po sto let tak byly sakrální prostory zdobeny jen nefigurálními motivy a do popředí se dostala vyobrazení emblematická a anikonická, tedy „nezobrazivá“, přičemž existující nemovitá zobrazení byla překrývána vyhovujícími dekoracemi.

Jednou z nejznámějších památek tohoto období „sporu o obrazy“ je apsida chrámu Hagia Eirene, kterou zdobí jednoduchý zlatý kříž na zlatém pozadí. Mozaika vznikla kolem roku 750 za vlády císaře Konstantina V. (741–775) a tradičně bývá považována za manifest této „obrazoborecké“ teologie, která se na koncilu v Hiereii (754) dočkala i teoretického ukotvení. Komplexní debaty mezi odpůrci a zastánci figurálních zobrazení mezi roky 730–842 nakonec vedly k upřesnění role a teorie obrazu v rámci křesťanského středomořského prostoru. Na rozdíl od šestnáctého století, kdy evropští protestanté teatrálně ničili katolická zobrazení, šlo však v byzantských sporech o proces poměrně mírumilovný. Z pohledu dějin obrazu a oprávněnosti jeho využití však šlo o dobu naprosto klíčovou.

Jedná se o jeden z prvních momentů, kdy se otevřeně zpochybnila legitimita figurálních obrazů, a jako takový se nesmazatelně zapsal do dějin Středomoří a evropské kultury. Právě v té době se Středomoří definitivně dělí na ty, kteří budou obrazy v posvátném prostoru odmítat – jako jsou muslimové či židé – a ty, kteří je budou tolerovat, či dokonce podporovat, jako jsou křesťané. Z obrazů se stane do velké míry jablko sváru, na nějž budou všechny zúčastněné strany právem přecitlivělé. I proto byl západní svět otřesen násilným ničením obrazů a uměleckých děl islámskými radikály. Více než o otázku náboženskou se ale jednalo o politicky motivovaný útok na jeho ideje a hodnoty. A právě proto může rozhodnutí zakrývat při páteční modlitbě mozaiky v Hagii Sofii v Istanbulu – v minulosti křesťanském chrámu, mešitě i muzeu – vyvolávat ještě dnes tak silnou reakci. Byť se tento zásah ve své podstatě jeví jako neinvazivní, vracíme se s ním na tomto konkrétním místě znovu k otázce legitimity obrazu, která je v naší sdílené středozemní a evropské kultuře zásadním, ale zároveň velice choulostivým prvkem jednoty i rozporu.