Manželství horší očistce podle Josefa K. Šlejhara

Cvrček mého krbu, s podtitulem Román ze života a osudů přítele, knižně předtím nikdy nevyšel! Publikován byl pouze časopisecky v letech 1912 a 1913. Jde o dílo silně autobiografické, poslední zveřejněné za Šlejharova života. Autorovo nešťastné, devítileté manželství skončilo rozkolem duševním i hmotným. Manželé Šlejharovi prohospodařili zděděný statek, rozešli se a děti (Johana Šlejharová jich porodila během devíti let sedm, z nichž čtyři brzy zemřely) odložili k prarodičům. Začíst se do sedmi stovek stran naprosto jednostranné litanie nad osudem autorského hrdiny vyžaduje dávku trpělivosti. Chvílemi nelze jinak než četbu pojmout jako svérázné duchovní exercicie, zvláště když se Šlejhar opakovaně a rozvláčně pouští do vyznání lásky k půdě, podstatě sedláckého života, který má za svatý, a naopak kritizuje „školštinu a kancelářštinu“ spolu se životním stylem své doby, holdující rychle se rozvíjejícímu průmyslu a nové pohodlnosti.

To však nemění nic na tom, že místy jde o četbu strhující, nesoucí čtenářsky atraktivní příběh uzavření a pádu jednoho obyčejného manželství. Zprvu drobné konflikty šetrného, možná až lakotného hospodáře a jeho mladé, měšťácky marnivé ženy eskalují k popisům demonstrativních pokusů o sebevraždu, hádek končících krvavým fyzickým napadením či „nervových záchvatů“ mladé paní, v duchu doby provázených mdlobami: „Pak již jako by běs nitra jejího byl udolán a stráven docela, neboť najednou svinuvší se jako zvíře nějak celá v sebe zůstala již ležet nehybně a tupě, jak ve zmráčení všech smyslů, dechem jen temně zachropťujíc. Cítil jsem, jak mně je hnusná, jak ji nenávidím ve chvíli tuto a snad navždy.“ 

Obálka vázaného sedmisetstránkového Šlejharova špalku…, repro: Akropolis

Čtenář znalý poststrukturalistických přístupů k literárnímu dílu se neubrání lákavé představě, v níž je Šlejharova obžaloba ženy podrobena feministické kritice. Misogynní autorský hrdina si na rozkladu manželství nepřipouští ani nepatrný podíl viny, jeho retrospektivní vyprávění působí, jako by pro něj taková představa byla za hranicí možného. A tak se v době, kdy porod ženy nezřídka končil smrtí, durdí nad „zbytečnými“ výdaji za lékaře povolaného k rodičce či nad svým příliš časným odvoláním z polních prací ve chvíli, kdy se dítě sotva začalo drát na svět. Jaká hysterie a marnotratnost! Těhotenství a mateřství je pro Šlejhara životní nutností, přirozenou až svatou povinností, jíž je třeba se s pokorou poddat. Sebemenší odchýlení od takového přístupu považuje za rozmařilost a protivení se zákonům přirozenosti. Žena, která posléze neplní dostatečně svou svatou funkci kojné a dítě dokrmuje průmyslově vyráběnou náhražkou, se ze strany muže dočká odsouzení.

Jsou to právě konflikty týkající se plnění ženiny role matky, které patří v příběhu k nejsilnějším hybatelům děje. Ke zkázonosnému finále ho posouvají zřetelněji než dlouho jen pod povrchem cítěný materiální kolaps zadluženého hospodářství, o jehož závažnosti se čtenář spolu s hlavním hrdinou dovídá teprve před samotným závěrem.

Rozkol mezi manželi kulminuje brutální scénou znásilnění. V duchu autorova expresionisticky dekadentního misogynství je to ale opět žena, která vítězí, zatímco muž zůstává bezbrannou obětí jejích léček a manipulací, a je to nakonec skutečně jeho krev, která se oné osudové, poslední společné noci prolévá: „Všechna rozkoš byla vyčerpána, její šálení odestřelo svou tvář a procitlo k střízlivosti. A vím, že nikdy ve svém životě dosavadním ani nápotomním nepocítil jsem tolik ponížení a opovržení k sobě, jako ve chvíli tuto. Děsivě jsem se chechtal sám sobě v ponížení a opovržení svém a zároveň smrtelně lkal nad tím, co není k odčinění.“   

Kdo by však čekal četnější naturalistické popisy zla a procítěné, detailní líčení hlubin utrpení či fyzické a mravní zhouby, líčení typické pro autorovy kratší literární útvary, ve Cvrčkovi se jich dočká v mnohem menší míře. Tady je Šlejhar více realistou než naturalistou, ve finální části románu dokonce odměřeně cynickým, jakkoli zaujatým ve prospěch muže – manžela. Tam, kde se v povídkách dotýkal ran, aby podal svědectví o lidské i zvířecí bolesti pramenící z hluboce prožívaného soucitu, zůstává ve svém nejrozsáhlejším díle chladným a věcným pozorovatelem, plně soustředěným na svůj úkol: podat co nejdetailnější obraz manželství od zamilovaných počátků plných fyzické rozkoše, přes zprvu úsměvné a poté stále vážnější konflikty, avšak stále ještě prokládané časem radosti, kdy se zdá, že proběhlé hádky byly pouhým zlým snem, až ovšem po definitivní konec. Nikoho, ani sebe samotného, přitom nenechá na pochybách, kdo je v jeho příběhu strůjcem všeho zla a zkázy.

Autorka je publicistka, pracuje v Lidových novinách

Josef K. Šlejhar: Cvrček mého krbu. Román ze života a osudů přítele
K vydání připravil, doslov a ediční poznámku napsal Pavel Hájek. Vydal Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2017, 744 stran, doporučená cena 560 korun.

Šlejhar polistopadový
Publikování románu Cvrček mého krbu završuje polistopadové vydávání Šlejharových děl. V roce 2000 nakladatelství Herrmann & synové publikovalo pod názvem Kyvadlo věčnosti box s patnácti tenkými brožovanými svazky, které jsou výborem z autorova povídkového díla. Dva roky nato vyšly povídkové sbírky Dojmy z přírody a společnosti a Co život pomíjí v jednom svazku v rámci edice Česká knižnice (vycházející tehdy v Nakladatelství Lidové noviny, dnes v nakladatelství Host). V roce 2007 vydala opět značka Herrmann & synové prózu Zločin, která původně byla publikována časopisecky a s cenzurními zásahy, avšak přítomná edice dílo rekonstruuje co nejvěrněji podle původního autorského textu.

Zde lze prolistovat část Cvrčka mého krbu. 

A zde je záznam ze slavnostního uvedení Cvrčka mého krbu v Knihovně Václava Havla, uvádí spisovatel Jáchym Topol. 

Slavnostní uvedení románu Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu, 18. 1. 2018, Knihovna Václava Havla, zdroj: Youtube