Vyrovnávání se s Jaroslavou Oválskou

Jaroslava Oválská je „autorka“, jejíž poezie vyšla například v časopisech Tvar nebo Host zabývajících se literaturou. Oválská „píše“ výrazné verše originálním básnickým jazykem. Můžete posoudit sami z ukázky:

Půjdu na maškarní za lyrický subjekt

Půjdu na maškarní za lyrický subjekt,
půjdu za toho, kdo něco prožívá!
Až vstoupím do sálu, všichni oněmí
a budou se kradmo ptát: „Jakého pohlaví a mravů
jest nově přišedší?“ A zatímco takto ptát se budou,
já (povzbuzena tou maligní nudou)
vykročím k pultům se vším obvyklým.

„Vy jste ta z básní? Ten, co se za něj
schovává špína a nuda básníkova? Dejte si zelenou, drahá!
Zelenou, která jde na dnešním plese za vaječňák!“
obrátí se ke mně barman převlečený za papežku.
„Ten shovívavý tón se k vaší masce obzvlášť hodí,“
podotkne uklízečka zpod pultu, kde hraje rybenku.
Zapálím si cigaretu, která je dnes za penis,
sirkou v masce třísky
zabodnuté v oku verše.
Až mě budeš svlíkat, ty, převlečený za
milujícího muže,
budu už bez sebe. To už budu mluvčí.

I autor tohoto textu na svém blogu Nedělní chvilka poezie.CZ, kde neděli co neděli zveřejňuje blok básní konkrétního autora, publikoval Jaroslavu Oválskou. Stejně jako v mnoha jiných případech, dostal na ni doporučení od člověka znalého současné literatury a jejích poetických zákoutí. Byl jím Milan Ohnisko. Básně byly přesvědčivé, historka o tom, proč se není možné s ní nyní spojit a proč není k dispozici nějaká konkrétnější fotografie, trochu kostrbatá, ale uvěřitelná. Básně vyšly.

Po čase, když už jsem na Jaroslavu Oválskou pozapomněl, protože stejně „nyní dlouhodobě pobývá v USA a Mexiku, kde se angažuje v nevládních sektorech zaměřených na ochranu přírody“, se objevila pravda o Jaroslavě Oválské. Zprvu vyhlášená právě v Hostu ve formě soutěže: Mělo se uhodnout, kdo tou pisatelkou je. Odpověď nakonec zveřejnila na svém facebookovém profilu básnířka a editorka poezie Olga Stehlíková. A ukázalo se, že Oválská je společný autorský projekt dvou výrazných postav současné české poezie – právě Stehlíkové a Ohniska.

Stehlíková tehdy napsala: „Jarunou se s Milanem Ohniskem zabýváme už víc než rok, za tu dobu vznikla sbírka, v níž jsme každou báseň napsali (až na asi 2 výjimky) společně. Bylo to nesmírně povznášející a vůbec se nám nechce se s Jarunou loučit, přirostla nám k srdci, zejména svými patologickými texty. Děkujeme Hostu, že vymyslel tuhle taškařici se soutěžním odhalením a hlavně že Jaruně věnoval tolik místa, až zabrala půlku časopisu! Vážíme si toho. Že odhalení zařídí Bianca Bellová, by mě ve snu nenapadlo… Ale i Simona Martínková Racková kdysi měla tušení… Toto je post i za Milana, který není na FB. Jaruně zdar!“

Můj dnešní zdejší text se jmenuje Vyrovnávání se s Jaroslavou Oválskou nikoliv proto, že bych nezvládl moment, kdy jsem někomu naletěl. Vlastně jsem nenaletěl a v testu jsem, jak se zde ještě vyjeví, uspěl. Tento text se jmenuje, jak se jmenuje, proto, že tenhle případ – domnívám se – není úplně jednoduchý.

V edičním plánu brněnského nakladatelství Druhé město pro tento rok je zařazen titul Jaroslava Oválská: Půjdu za lyrický subjekt. Česká poezie tímto vlastně má svoji superskupinu, která ohlásila vydání „desky“. V rockové hudbě jsou tak označovány kapely složené z instrumentalistů a zpěváků již dříve proslavených v jiných původních kapelách či projektech. Jednou z nejslavnějších byla třebaTraveling Wilburys, kde se sešli Roy Orbison, Tom Petty, George Harrison, Bob Dylan a Jeff Lynne z ELO. Zpět však do české poezie: Ohnisko & Stehlíková je totiž na české literární poměry superskupinou, i když jde o pouhé duo. Ohnisko je držitelem Magnesie Litery za poezii z roku 2016 (sbírka Světlo v ráně), Stehlíková stejné ocenění získala roku 2014 hned za svůj debut Týdny.

„My jsme si nechtěli udělat z nikoho legraci ani nikoho vodit za nos, chtěli jsme to co nejdéle udržet, což se povedlo. Je samozřejmě zajímavé vidět, jak reagují lidi na úplně neznámého ‚básníka‘. To si umíte představit. A jsou tu výjimky, jako třeba Martin Stöhr, Derek Rebro, Karel Škrabal či Milan Děžinský, kteří se úplně vykašlali na to, že o téhle slečně v životě neslyšeli. Toho si vážím,“ uvedla posléze Olga Stehlíková v diskusi, která se v tuzemském básnickém rybníčku rozběhla.

Host poutal na literární detektivní pátrání tím, že „letos uplynulo 80 let od proslulé kauzy, kdy Vítězslav Nezval alias věčný student Robert David otiskl své ‚hořké balady‘. Tehdy byl bystrým detektivem Karel Čapek, dnes jím můžete být vy,“ napsal redaktor Hostu Martin Stöhr.

Původní záhadnost Jaroslavy Oválské byla značná a přitažlivá. Ta žena píše krásné záhadné verše, které mají záhadné názvy (Eh, všecko se dá otočit) a píše o neobyčejných věcech. Dokud nebylo jasné, o koho jde, nebo dokud to byla pouhá neznámá autorka, čtenář s jejími verši mohl zažít ono vábivé záhadno. To je jeden z aspektů, který dělá poezii poezií. Ale co s Jaroslavou Oválskou teď, když víme, že není?! Mají její verše stejnou cenu, když jde o „produkt“ dvou lidí, kteří dokáží dobře psát? Kde je autenticita a jak je oprávněné po ní volat?

Slovenská básnířka Mirka Ábelová vyhrála na Slovensku anonymní soutěž Básne 2012 s verši, které, jak sama říká, napsala přesně podle vkusu poroty, jejíž složení bylo známé. Ona rozhodně nepatřila k jejím oblíbencům a nejspíše, protože je takto přelstila, nepatří k nim dodnes. Jenom to dokázala napsat dobře. Formou, výběrem témat a kdoví čím ještě se dá zacílit, přesně zacílit. Co s takovou poezií, když známe takové pozadí? Jak jí věřit, jak ji číst? Mnoho otázek. Nemusíme si je klást, můžeme se usmát, zasmát, pokývat uznale nad konceptem, ocenit ho a jít (číst) dál. Ale můžeme chtít víc. Nebo si alespoň položit těch pár otázek. Samozřejmě, autorská literární dvojice není nic nového ani neobvyklého. Ale budeme se na verše Jaroslavy Oválské dívat více jako na verše napsané dvojicí Stehlíková a Ohnisko, anebo jako na verše Jaroslavy Oválské? Možná oboje, není to tak těžké a lze to pochopit i se s tím „vyrovnat“. Olga Stehlíková tvrdí, že to je autentická poezie její a jejího kolegy. A vypouští na Facebook další verše, které nastavují relativizující bramboračku. I poezie je někdy hra:

Fake news od Jaruny pro vás:
Ano.
Ano. Ano. Ano.
Ano, velmi, napišme i nějakou opravdu a upřímně a bezelstně veselou, co myslíš?
Je krásná. A je těžce melancholická, nebo se mi to zdá?
Není krásná?
Ne. Ne. Ne.
Napišme i nějakou pravdu. Není krásná!
Je těžce lehkomyslná, neupřímně a lstivě smutná.
Podle znalců máme všichni
křehké a zranitelné jitro.
To omlouvá u soudů naše skutky.
Naše činy jsou jen emocionelní reakce,
nic špatného nezamýšlíme,
jen projevujeme svůj názor.
Pravda je večerní, pišme
už jen lživé, které budou opravdovsky naše.

 Střetl jsem se na toto téma s Olgou Stehlíkovou v diskusi. Napsala mi: „Kdo ti namluvil, že poezie tlumočí pocity neexistující osoby? Pokud ta poezie vůbec je o pocitech, pak o našich – mých a Milanových. Pseudonymní činnost literární jest tu běžnou od dob dřevních.“ Nechtěl jsem jí kazit náladu ani pocit z povedeného díla. Jen jsem to asi zkoumal trochu víc než jen jako tvůrčí zábavu.

Poezie přináší víc než jen výsledek, rytmus a tempo. Patří k ní i to nevyřčené, to, co zazní v mezerách, v tichu. Mimo odpovědi. Připravte se na to, že na scénu přichází Jaroslava Oválská, s níž si vnímavý čtenář hodně užije, ale „něco jiného“, dalšího, s ní neprožije. Nebo alespoň ne každý. Což neznamená, že se mu nemůže líbit. A může ji dokonce i milovat.

Jaroslava Oválská
Věděla jsem, že se chytneš

 Věděla jsem, že se chytneš,
ale nevěděla jsem, že se pustíš.
Že poletíš a my ti budeme mávat
opřeni pohodlně o lesklé zábradlí.
Věz tedy, že jsem tě vždycky měla
přiměřeně ráda a nikdy nepřiměřeně nerada.
Přitahoval jsi mne, ale nebudeš mi chybět.
Nebo jenom trochu, příjemně.

Pamatuješ, jak jsem tě usadila v předsíni
a nutila tě dojídat svou včerejší večeři?
Neurazil ses, zhltl jsi i nakousané kuře.
Pamatuješ můj smutek,
když jsi mi řekl, že je konec?
To nebylo proto, ale proto!
Měla jsem to nachystané dlouho dopředu, já!
Čekala jsem na vhodný moment!
Jenom si to poslechni, než se rozmázneš, to musíš vědět!