Milan Cais: Snažím se reflektovat různá narušení, šumy a chyby ve společnosti

Vaše výtvarná díla většinou vycházela z vaší osobní zkušenosti. Kurátor Radek Wohlmuth však o vaší aktuální výstavě napsal, že vaše práce jsou teď „spíš reflexí momentální situace“. Shodujete se s ním? Jde o díla nevycházející z vaší niternosti?

Částečně se s tím shoduju, ale prapočátek toho všeho jde vždy zevnitř. Přes šumy, které byly reakcí na můj tinnitus – což je hodně intimní věc – jsem se dostal k chybám a problémům obecnějšího charakteru. Nikdy jsem neměl potřebu být takzvaně politickým umělcem a vyjadřovat se k aktuálnímu společenskému dění, ale teď to tak i díky souhře určitých okolností nějak vyšlo. Přes konflikt na Ukrajině jsem se dostal i k sociálnějším problémům, například k tomu, co mi opravdu vadí: Jak se lidi nechávají ovlivňovat a strhávat k masové demagogii. To jsou pro mě ty šumy, chyby, narušení ve společnosti, které se snažím reflektovat.

Socha, podle níž je výstava pojmenovaná Contemporary Problems, je o  vyprázdněnosti určitých sdělení. Je to v podstatě sokl, na kterém nic není. A nechávám na divákovi, ať si za to „nic“ dosadí, co chce.

Socha Contemporary Problems na výstavě Contemporary Problems Milana Caise v pražské The Chemistry Gallery, foto: Petr Kopal – archiv The Chemistry Gallery

Co byste vy postavil na svůj piedestal současných problémů?

Schválně nechávám to místo prázdné. Každý žijeme nějaký svůj osobní problém, nicméně pořád se ocitáme v době, která přece jen není tak krutá. Vlastně se máme dobře. Narodili jsme se do krásné země, kde válka není, ale je dost blízko a na to bychom neměli zapomínat. Nechci, aby ta výstava působila politicky, ale…

… ale trochu působí.

Přesto je to pořád svobodné umění, a ne nějaká investigace, nechci moralizovat. Rád bych, aby lidé z galerie odcházeli a měli spíš důvody k přemýšlení. Chyby, problémy a narušení tady nevnímám negativně, ale spíš jako příležitost, východisko. Jsou součástí našich životů a informací k tomu, jak dělat věci lépe.

Určitý cyklický vývoj naší společnosti reflektuje socha Booktherapy. Je složená z knih, jejichž tituly jsem vymýšlel s tím, aby pocit, který z jejich hřbetů půjde, dýchnul podivnou prastarou moudrostí vylovenou z hlubin moře. Tyhle zrezlé knihy mají dát najevo, jak se neustále motáme v kruzích. Tisíc let stará věc, která může být aktuální i dnes.

Magický nacionalismus, Encyklopedie strachu, Kronika naděje, Strojírenství duše, Bůh má problém II… Která z těch knih vám přijde pro současnost nejdůležitější?

Všechny. Docela dlouho jsem ladil, aby fungovaly dohromady. Katalog bolesti souseda, Jak znovu dýchat vzduch dětství, Duchovní účetnictví a tak… To jsou všechno jen takové náhozy, črty, tahy štětcem k zamyšlení.

Milan Cais (* 1974)

Známý je spíše jako bubeník, zpěvák, skladatel skupiny Tata Bojs, kterou spolu s Mardošou (Markem Huňátem) založili už na základní škole. Je hudebním samoukem, zatímco výtvarné umění studoval na AVU v Praze v sochařském ateliéru Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammela a ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida. Několik let ho provází tinnitus – pískání v uších; stalo se jedním z témat, které výtvarně zpracovává. Výrazné je jeho působení ve veřejném prostoru, například videoprojekce Noční hlídač se objevila jak na budově Goethe Institutu v Praze, tak později coby Velký noční hlídač na chladících věžích jaderné elektrárny Temelín. V současnosti lze na pražském Střížkově nalézt jeho sochu Několik problémů najednou tvořenou gordickým uzlem sestaveným z dveří, ve Fakultní nemocnici Motol má instalaci Panacea, která představuje dvě silně naddimenzované pilulky.

Hudebník a vizuální umělec Milan Cais, foto: Kateřina Zemanová

Na výstavě reflektujete válku na Ukrajině pomocí prostřelených ocelových plátů z oceláren Azovstal u Mariupolu. Jak jste se k nim dostal?

To bylo trochu dílem náhody. Zavolal mi Stanislav Otáhal, který řídí veliký podnik na zpracování oceli v Adamově. Se slévárnou Azovstal úzce spolupracovali. Říkal, že mu odtamtud zbyly dva dvanáctimetrové pláty ocele a že je nechce průmyslově zpracovat po tom, co se tam stalo (železárny a ocelárny Azovstal byly posledním nedobytým územím Mariupolu, které ukrajinští vojáci bránili do 16. května 2022, kdy dostali rozkaz složit zbraně, pozn. red.) – že by z nich chtěl vytvořit plastiku a že volá mně, protože se mu líbila moje socha Několik problémů najednou, kterou mám na Střížkově. Samozřejmě mě to hned zaujalo, protože se vám každý den nenaskytne možnost pracovat s takhle vzácným materiálem. Přistoupil jsem k tomu zodpovědně, napůjčoval jsem si různé knihy a chvíli jsem v tom ležel…

Chtěl jsem, aby se v té soše snoubila určitá agrese s jemností a lehkostí. Vypadá jako obelisk, který má v sobě takovou vlnu, je lehce prohnutý. Prvotní inspirací pro mě byl film 2001: Vesmírná Odysea, ve kterém právě obelisk hraje poměrně podstatnou roli: je pro film důležitým vizuálním prvkem a jakousi symbolikou evolučního vývoje lidstva. To, co z Ruska jde, vnímám jako naprosto antievoluční věc, takže celistvost plochy obelisku je narušená třemi dírami. Ta vertikalita sochy pro mě symbolizuje zemi, která je pevně ukotvená, má historii, odhodlanost. Materiál má působit jako prostřelený. Jenomže jsme zjistili, že to nejde vykovat, namodelovat. Aby díry byly uvěřitelné, musel jsem se opravdu spojit s vojáky, kteří nám to ve vojenském prostoru v Bzenci prostřelili.

Takže materiál je z Ukrajiny, ale díry vznikly v Bzenci.

Přesně tak. Ve skutečnosti se nejedná o průstřely, ale o takzvané řízené výbuchy. Čisté průstřely se mi vizuálně moc nelíbily, vypadalo to, jako by se to provrtalo vrtákem. Na plech jsme tedy umístili trhavinu, která vytvořila ty nádherné kónické rádiusy. Přijde mi strašně zajímavé a děsivé zároveň, jak nakumulovaná energie trhaviny dokáže vytvořit něco tak elegantního.

Věci, co teď vystavuju, jsou odřezy z toho dvanáctimetrového plátu, se kterými jsme jeli do Bzence už asi před půl rokem. Na dvou z nich proběhly testace řízených výbuchů, ale na těch, co zůstaly neporušené, jsem rozbruskou vyryl Michelangelovu Pietu.

Co pro vás Pieta znamená?

Symbolizuje pro mě spoustu emočních rovin, které stavím do kontrastu k té agresi. Lásku, uvědomění, přijetí, smutek, bolest a zároveň pochopení. Sochu Piety od Michelangela považuju za jednu z nejkrásnějších na světě.

Proč nejkrásnější sochu na světě dekonstruovat?

Právě ty emoce, které v ní cítím, vnímám v naší společnosti jako trochu narušené. Je to pro mě popis současnosti.

Náboženských témat se dotýkáte i jinými způsoby, například prostřednictvím sochy Konvertor, která má na jedné straně hlavu Buddhy a na druhé Marii. Co přesně se v tom konvertoru děje?

Ta plastika je o změně uvažování. Lidi často nepoužívají zdravý selský rozum, snadno uvěří nesmyslům a ba co víc, jsou schopni je přijmout za své a ještě je i trousit dál virtuálním i skutečným prostorem.

Socha Konvertor na výstavě Contemporary Problems Milana Caise v pražské The Chemistry Gallery, foto: Petr Kopal – archiv The Chemistry Gallery

Je nedostatek víry jedním ze současných problémů, nebo je tím problémem naopak její přebytek?

Spíš bych řekl, že tím problémem je jakási nerovnováha. Když jsou věci v pořádku, bývají v rovnováze. Čeho je moc, toho je příliš; když se víra překlopí z rovnováhy, stane se patologickou, extrémistickou…

Jste věřící?

V neděli do kostela nechodím, ale musím říct, že vždy, když do těchto míst přijdu, cítím pokoru a klid. Věřím ve vyšší sílu, ale spíš jsem takový pozorovatel.

Jak se vám žije v dnešním světě?

Hezky. Považuju se za jednoho z těch, co dělají věci, které dělat chtějí. Nikdy jsem nemusel chodit do práce, kde bych dělal to, co mě nebaví. Vlastně jsem nikdy nebyl zaměstnaný. I když ne vždy to bylo úplně dobrý, pár let jsem chodil na pracák, docela dlouho jsem pobíral podporu. Dělal jsem brigády, kreslil jsem, ilustroval knížky. A postupně se věci začaly ubírat dobrým směrem. A taky jsem rád, že žiju v téhle době, stejně jako jsem rád, že jsem zažil dobu předrevoluční. Sice jsme byli děti, ale je to cenná zkušenost, kterou si s sebou neseme pořád. Jsem rád tam, kde jsem.

Sice si povídáme zejména o výtvarné části vaší profese, jste ale také hudebníkem. Posloucháte u výtvarné tvorby hudbu?

Neposlouchám. Zjistil jsem, že jakékoliv vnější vlivy při práci odvádějí moji pozornost. Když jsem dělal sérii šumů, poslouchal jsem jenom svůj tinnitus, záměrně jsem si nic nepouštěl. Hudbu jinak poslouchám hlavně v autě na cestách. Je to zase jiný typ práce, protože v Českém rozhlasu Vltava mám pořad Sedmé nebe, v autě tak poslouchám novou muziku, která by pro pořad mohla být zajímavá. Sochy jsem ale dělal v různých dílnách – zámečnické, truhlářské – kde musím respektovat jejich pracovní prostředí. A tak můžu říct, že truhláři poslouchají o něco sofistikovanější hudbu než zámečníci.

Pomohlo vám malování ve zvládání tinnitu?

Ani ne. Pro mě je hlavně pozitivní, že jsem se díky němu dostal k malování a vytvořil abstraktní obrazy, které by asi jinak nevznikly. Mám na nich rád tu jejich horizontalitu. Horizont mě vlastně vždycky fascinoval – u chaty máme pole, kde jsem jako dítě často seděl a ten horizont sledoval.

Jak je na tom váš tinnitus teď?

Naštěstí je to pořád stejné, přeju si hlavně, aby se to nezhoršovalo. Už jsem s tím byl všude možně, takže to beru, jak to je, všechno přijímám…

V pořadu Vizitka na Českém rozhlasu jste řekl, že je podle vás tinnitus způsobený psychosomaticky a ovlivněný nějakou životní etapou.

Ano, to je dost možné, ale zatím jsem nepřišel na důvod. Pro mě bylo přijetí tinnitu naprosto klíčové, v ten moment se mi hodně ulevilo. Vnímám to jako takový alarm, že něco v mém životě je špatně, ale zatím nevím co. Ale i kdybych na to nikdy nepřišel, dá se s tím existovat. Nijak mě to nedeprimuje, nesužuje, nemám život méně kvalitní. Když jsem zabraný do práce, za celý den si na to někdy ani nevzpomenu.

Jak vnímáte svět současného umění?

Neduhem všech uměleckých odvětví včetně toho hudebního i vizuálního je to, že umělci mají pocit, že musí neustále něco generovat, i když zrovna třeba nemají co. Myslím si, že umění by mělo vznikat až ve chvíli, kdy má člověk opravdu potřebu něco sdělit. Nastřádají se vám informace a zážitky, které můžete v něco přetavit, aby to nebylo jen takové šlehání prázdnoty.

Na podzim by měl mít premiéru dokument o kapele Tata Bojs. Je něco, co jste se díky němu o kapele nebo o sobě dozvěděl?

Nic nového jsem se nedozvěděl, ale beru to jako autonomní pohled Marka Najbrta na skupinu Tata Bojs. Je to dílko, které se peklo strašně dlouho, před šesti lety ho započal Václav Kučera, který ale bohužel mezitím zemřel, a chvíli to celé usnulo… Někdy je strašné se na sebe dívat, ale ta kapela existuje třicet šest let, vyrostli jsme s ní a v tom dokumentu je to hezky vidět. Viděl jsem jen první střih, na finální verzi jsem už neměl ani sílu, ani odvahu. Podívám se na to teď ve Varech, kde bude mít tenhle film s názvem tata_bojs.doc předpremiéru. Když už věci existují, nerad se v nich patlám. Neposlouchám naše vydané desky a nečtu ani recenze, i když jsou pozitivní.