Na krách lidé jsou unášeni. Nechává nás to chladnými
Z kufru, napěchovaného oblečením do polárního chladu, vyloví novou desku své kapely Už jsme doma. Na obálce typická, jasně rozpoznatelná kresba od Martina Velíška. Miroslav Wanek čeká v pražské Ruzyni na letadlo, které ho odnese daleko na sever.
Tak tomu bylo minulý týden. V sobotu 8. září se pak v severních končinách uskutečnil koncert Už jsme doma (UJD) a křest jejich nového alba Kry. Konkrétně k tomu došlo na Špicberkách, ve městě Longyearbyen, v klubu Huset. To město má něco málo přes dva tisíce obyvatel. Český diplomat a sportovec Zdeněk Lyčka tam uspořádal festival oslavující století založení Československa. Proč tam? Na místě desátým rokem pravidelně působí vědci z Jihočeské univerzity. A svět mrazu, sněhu a ledu je pro Miroslava Wanka působivou metaforou, jak pojmenovat vlastní pocity z dnešního Česka. Ostatně za třiatřicet let existence UJD už z obalů jejich desek shlížel ježíšek Franta, kapal rybí tuk, horník kutal ve sluji a z komína domečku stoupal kouř šikmo – a tentokrát na obalu ledová kra odnáší tučňáky pryč od hladových medvědů…
S kapelou Už jsme doma před odletem na Špicberky natáčel na Letišti Václava Havla redaktor ČT Art Petr Kořínek, repro: Artzóna Deska vychází po osmi letech od předchozího alba Jeskyně. Na Krách se nachází osm písní a v souladu s „osmičkami“ je v nejednom textu použito osmislabičné slovo. Na nahrávce je slyšet to, co si zamilovali fanoušci Už jsme doma již v osmdesátých letech – staccato bicích (bubeník v UJD vždy působil jako loutka v rukou člověka postiženého záchvatem smíchu nebo šílenství), odsekávaná kytara, melodické tahy saxofonu, jiskřivá trubka a Wanekův elegický zpěv, který neztratil barvu ani naléhavost. Hned po návratu ze severu, tento týden, začíná kapela svůj tuzemský koncertní tah: startuje 13. září v Praze, pokračuje v Teplicích (15. 9.), Kladně (18. 9.), v Českých Budějovicích (28. 9.) atd.
Ten křest na Špicberkách byl svým způsobem v řádu věci: Už jsme doma jsou z tuzemských kapel, které zněly počátkem devadesátých let světu nejzajímavěji (UJD, Dunaj, Psí vojáci), nejen nejvytrvalejší, ale zdaleka i nejzcestovalejší. A dlouho je už rovněž jasné, že kapela je vlastně samotný Wanek, měnící spoluhráče dle svého gusta. A že on je posledním skutečným romantikem mezi českými rockery. A nejspíš i největším básníkem, ačkoliv tu poslední roky „v oboru“ není veliká konkurence.
Jedna ze sestav Už jsme doma. Vlevo vpředu „volný člen“, výtvarník Martin Velíšek, vpravo vpředu Miroslav Wanek, foto: archiv Cuneiform Records
Metafora ledu coby proměnlivé formy zrazující svou substanci, metafora zlověstného praskání pronikajícího ledem jako tenká nit, to jsou některé obrazy z desky Kry. Wanek led personifikuje, ukazuje na jeho nevypočitatelnost. Posluchači, nespi, nenech se ukolébat ve víře, buď ve střehu, „led něco chystá“! Živá je krajina, „svýma očima bílá místa si chrání“, vločky se svými krajkami, což je pouhým okem stěží viditelný detail, boří do ledu. „Jedna se pod druhou stydlivě skrývá jak pravda v jinotajích,“ zpívá tu Miroslav Wanek. Jeho jinotaje vyjevují pobouření nad tím, jak jsme si místními prodavači strachu nechali vnutit, že člověk anebo Česko může být ostrovem. Že lidé unášení na krách tragédií světa k tomu slušnému člověku z české kotliny vlastně vůbec nepatří.
Přední a zadní strana obalu alba Kry, repro: Indies MG
Slova jen plynou
a s každou vlnou
ztrácí se v hlubinách
Komu se hodí
Že se tu rodí
Ze strachu samý strach?
Ze strachu zášť
a ze zášti zloba
společnost bezcitná
Ze zloby chlad
A z chladu jen ticho
Okamžik ospalý
Kdo by se staral
Že na to smetí
Voda se přivalí?
(Smetí)
