Neškodné škádlení Palackého mozku
Inscenace Zbyhoň!, v níž se režisér Jan Frič a dramatik a dramaturg Milan Šotek vrhli na mýtické české Rukopisy, vzbudila pozornost již před květnovou premiérou. Proč? A jak to dopadlo?
Jak se soubor Národního divadla vypořádá s dnes již zaprášeným tématem, které přitom bylo v 19. století inspirací pro mnoho vynikajících umělců i předmětem vášnivých sporů? Půjde o pietní historickou rekonstrukci, patetickou tragédii, nebo o hold českým obrozencům? Anebo o dokumentární demytizaci, ulítlou parodii, či snad o skandální provokaci, jaká otřese základy Zlaté kapličky? V každém případě se od tandemu Frič & Šotek neočekávala krotká podívaná. Zatímco Frič má za sebou nejednu inscenaci, v níž nešetřil ani klasiky, ani diváky, Šotek si mj. vysloužil komediální ostruhy coby spolutvůrce Cabaretu Calembour a dramatik kabaretního střihu.
Na počátku inscenace Zbyhoň! se zdá, že se z jejich setkání zrodí pořádně bláznivá podívaná – do sálu Nové scény, který fotokopie interiéru „proměnily“ v prostor sousedního Národního divadla, přichází s loučemi a v pláštích s kápěmi stoupenci organizace Národ neskoná. Jejich guru Libor (Filip Rajmont) navlečený do teplákové soupravy v národních barvách vystoupí na věžičku sroubenou z kmenů – jako upomínka na hradiště starých Slovanů –, aby zde plamenně pronesl patafyzický projev o heroické minulosti Čechů, jejichž vojska prý kdysi dokonce porazila Číňany. Bizarnost dokreslují i rituály provozované členy NN, jež jsou mixem esoterických blábolů o spojení s matkou Zemí, vzývání Rukopisu královédvorského (z něj pochází i báseň Zbyhoň), Rukopisu zelenohorského nebo Františka Palackého a jeho Dějin národu českého. Kromě originálu obou Rukopisů NN ukradne z muzea i Palackého mozek naložený v lihu – skrze tuto relikvii pak Lucka (Lucie Polišenská) komunikuje coby médium s našimi vznešenými předky…
Nová Scéna ND – Zbyhoň! Ondřej Pavelka, Pavla Beretová, foto: Patrick Borecký (ND)
Součástí crazy linie, která si utahuje z duchaprázdného fašizoidního vlastenčení, jsou i zhudebněné pasáže z Rukopisů. Písničky sice evokují styl kapel oblíbených u fanoušků vyznávajících hesla typu „Čechy Čechům“, jenže se ukazuje, že zaumnost jejich jazyka je na úkor srozumitelnosti a pokulhává tak za úderností reálných songů mířících na první signální soustavu. Hrátky s Rukopisy ostatně nemohou vydržet nadlouho, neboť povědomí o nich s odstupem od školních let rychle vyprchává, a ani libozvučné jméno „Zbyhoň“ nejde skandovat donekonečna.
A tak než inscenace dospěje konečně k tomu, proč se členové NN vydali právě do Zlaté kapličky, onoho chrámu zasvěceného divadlu, čekají na diváky různé odbočky. Účinkující vystupují ze svých rolí a dávají k dobrému postřehy a historky ze současnosti. Hranice mezi tím, kdy mluví za sebe a kdy si vypůjčili slova někoho jiného, je přitom úmyslně rozmlžena. A tak se témata nacionalismu a xenofobie propojují s tématem „fake news“ neboli, jak se říká hezky česky, „fejků“. Naléhavá promluva Pavly Beretové o tom, jak se mají lidé starat spíš o opuštěná štěňátka než o černoušky v Africe, je vypůjčená od dr. Sládka, údajné štěně, které se s herečkou objeví na scéně, je ve skutečnosti její dospělý pes, v úvodní písni hrají herci na jiné nástroje, než jaké znějí z playbacku, titulky v němčině (na konci v ruštině) promítané nad jevištěm netlumočí text vždy zrovna věrně… Herci uvedení v tištěném programu ve Zbyhoňovi ve skutečnosti vůbec nevystupují a koneckonců pořádným „fejkem“ jsou již samotné Rukopisy „nalezené-nenalezené“ v 19. století.
Inscenace se rozpadá mezi bláznivou fikci spřádanou kolem partičky z NN a nevzrušivé „autentické“ vyprávění. Málokdo z publika by asi nesouhlasil s Ondřejem Pavelkou, že Miloš Forman byl výborný umělec a dobrý chlap, ale přesto to herec zvěstuje v nekonečném monologu o novinovém článku, jehož autor měl potřebu si do režiséra kopnout… Vše tak uvázne v písku nezávazného tlachání, jež v hledišti vyvolá nanejvýš tak tichý souhlas či nesouhlas, ale nezazní nic, co by snad někoho drsně vyprovokovalo a zvedlo ze sedadel.
Všechno je to nakonec jen neškodné škádlení a teprve epilog přinese závan emocí a nastolí situaci, kdy už publikum zareagovat musí. Na forbíně se objeví Milan Stehlík, jenž hraje Jirku – posledního žijícího pamětníka objevení Rukopisů, a přednese variaci na Firsův monolog z Višňového sadu. A tahle opuštěná, směšná figurka budící soucit najednou požádá přítomné, aby si s ní zazpívali českou hymnu. V prosté žádosti se náhle koncentruje energie, jakou inscenace postrádala – tohle už není žádný „fejk“, ale autentický okamžik tady a teď, kdy herec balancuje krůček od totálního trapasu a diváci se musí rozhodnout…
Jenže poslední vteřiny už kus zvaný Zbyhoň! resuscitovat nemohou, žádný skandál se nekonal, Palackého mozek si dál poklidně šplouchá ve své sklenici a žádný z českých velikánů nerozbil svůj náhrobní kámen na Slavíně, aby se vydal demonstrovat před Zlatou kapličku. Rukopisy jsou tak v bezpečí a může na ně zase hezkých pár let usedat prach.
Nová scéna Národního divadla, Praha – Jan Frič, Milan Šotek a kol.: Zbyhoň!
Režie: Jan Frič, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Petra Vlachynská, hudba: Jakub Kudláč, světelný design: Martin Špetlík. Hrají: Filip Rajmont, Lucie Polišenská, Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Ondřej Pavelka, Jiří Suchý z Tábora, Patrik Děrgel, Milan Stehlík.
Premiéra 17. května 2018.
