Nový život Divadla X10 čili z periferie do centra

poster
Kontroloři i kontrolovaní? Soubor Divadla X10 pózuje pro inscenaci Pod kontrolou; prostor DUB39, Praha, foto: Dita Havránková

Divadlo X10 sídlilo – to je ten kód v názvu – v Praze 10, ve čtvrti Strašnice, v tamním Strašnickém divadle, poměrně daleko od centra. Po pěti letech této symbiózy dochází ke změně. K 30. červnu letošního roku Divadlo X10 končí v budově Strašnického divadla a přesouvá se do divadelního prostoru DUP39, jenž se nachází v suterénu bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě, tedy v samém centru metropole. Není to však přesun dobrovolný.

Důvodem k odchodu ze Strašnic je dle slov ředitelky a dramaturgyně Divadla X10 Lenky Kolihové Havlíkové nezájem ze strany MČ Praha 10 jednat se souborem o prodloužení nájemní smlouvy, ačkoliv ten programově usiloval stát se součástí místní komunity, pracovat s geniem loci. Součástí dramaturgie byla i dětská představení, festival strašNICE, akce v přilehlém parku a především série site-specific projektů, které se bezprostředně týkaly strašnické lokality. Za všechny připomeňme Vzlety Valeriána Karouška, zdařilou atmosférickou divadelní procházku po stopách osudu autora plastiky nad vchodem do divadelní budovy.

Pravdou také je, že poměrně náročnou dramaturgii divadla oceňují spíše kritici (v kategorii Divadlo roku Cen divadelní kritiky se letos X10 umístilo čtvrté) a mladí alternativci či intelektuálové, ochotní vyjet si za nelehko stravitelným divadlem na periferii, než že by ona dramaturgie byla vstřícná k „obyčejnému“ místnímu publiku. To ostatně dokazovaly i nezřídka poloprázdné reprízy některých titulů.

Úpornost, s níž soubor uváděl současné, často vyloženě angažované společensko-politické hry, je až obdivuhodná. Opět však jedno podstatné „ale“ – zatímco dramaturgie byla vždy tím, co Divadlo X10 činilo jedinečným a za co sklízelo a sklízí respekt i chválu, kvalita samotných inscenací (ale i některých textů) značně kolísá – ať režijně nebo herecky. Nejednou vítězil úctyhodný záměr a zápal evidentně „chudého“ souboru nad samotným provedením.

V DUP39 bude mít X10 teoreticky „blíž“ k sobě nakloněnému či naladěnému publiku, o to víc se na něj možná zaměří pozornost a kritický drobnohled. Prostor ve funkcionalistické budově je velkorysý: rozlehlý sál se sloupy a kruhovým ochozem, kde se nachází provizorní bar a sezení, je tak akorát „vybydlený“, prázdný, neútulně útulný a vhodný pro účely výše naznačeného repertoáru. Pro odlidštěnou realitu hry Pod kontrolou, která může být pokládána za vizi ne až tak vzdálené budoucnosti, na první pohled tedy prostor přímo ideální.

Pod kontrolou Z inscenace hry Frédérica Sonntaga Pod kontrolou; prostor DUB39, Praha, foto: Dita Havránková

Jako diváci se ocitáme vprostřed panoptika podivných bytostí, z nichž nás jedna rovnou v prologu znejistí: jedná se o fikci, anebo o realitu? Je její život autentický, anebo je pouhou postavou v jakémsi televizním seriálu a o jejím osudu rozhodují ONI (scenáristi, režiséři, ti nahoře, doplňte si sami)?

Rovněž ostatní postavy – porůznu se potulují či posedávají mezi mohutnými sloupy sálu a ponejvíce připomínají osazenstvo psychiatrické léčebny uprostřed čehosi, co nemá daleko k apokalypse – postupně rozehrávají etudy na téma „různé podoby a prožívání všudypřítomné kontroly“. Mladý pár vymýšlí absurdní způsoby, jak přestat být zaměřitelný, dvě slepé lesbičky v zástěrách zase horlí střídavě pro či proti povinnému Dni slzí. Ovládá Dnem slzí systém své občany? A kdo je tady vlastně hlídač? A nehlídá někdo i hlídače? Paranoia, nestabilní identita jednotlivců i mezilidská nevraživost dostávají zelenou. Jakožto i strach, jeden z nejúčinnějších nástrojů kontroly, jak dokládá scéna, v níž těkající, neklidný Hynek Chmelař všechny podezřele dlouho a úporně přesvědčuje, že není čeho se obávat. Kolem je přitom dým, zápach střelby, spáleniny.

Tvůrci proklamačně vycházejí z proslulé teorie tzv. panoptikonu Jeremyho Benthama, tedy konceptu budovy, která by umožňovala neustálý dohled nad svými obyvateli. Myšlenku, která měla sloužit především jako model efektivní věznice, ve svém díle coby metaforu fungování moderního „dohlížitelského“ státu využil i proslulý filozof Michel Foucault. To, že si nejsme jistí, že nás zrovna někdo nehlídá, neznamená, že to není pravda. A nepřejeme si vlastně, aby tam „nahoře“ někdo byl, dohlížel na nás a dodával našim životům jistotu?

Všechna čest teorii, ale v praxi inscenace bohužel zůstává chladnou, emocionálně nevzrušivou, filozofující disputací, jejíž abstraktnost postupně unavuje a v rozlehlém suterénu se topí. Režijně se nic výrazného nestane, snad kromě občasného odbíhání postav do skleněné budky, v níž se skrývají, prožívají nahromaděné emoce, případně souloží. Scény citelně postrádají smysl pro timing, nesnesitelně protahované pasáže ničí i to, co působí zprvu i zábavně absurdně. Ať už je to zmíněná scéna vyvolávání strachu, či vyprávění o generálovi, jenž je globálním zabijákem i citlivým otcem, nebo pasáž, v níž dochází k destrukci jazyka a jeho významu tak, aby sloužil propagandě, čímž zásadně proměňuje realitu – i z takového nevinného včera v noci se nakonec může stát dnes ráno.

Inscenace Pod kontrolou je dle tvůrců „skorocelosouborovkou“. A i to se ukazuje být jako háček, neboť herecké výkony jsou značně nevyvážené. Z ansámblu zřetelně ční Jan Grundman, který je coby Hlídač, Novinář i Agent(ka) Infiltrátor(ka) přesný, jemně ironický, od každé z těch rolí si udržuje adekvátní odstup.

Divadlu X10 nelze než přát, aby se s novým prostorem, kam už přesunulo řadu svých inscenací, sžilo a třebas i našlo způsob, jak po svém odlehčit poměrně náročnou hlavní dramaturgickou linii, jak nahradit strašnickou komunitní a site-specific linku. Inscenace Pod kontrolou ukazuje, kudy nejít.

Divadlo X10, Praha – Frédéric Sonntag: Pod kontrolou
Překlad: Jan Tošovský, režie: Ewa Zembok, dramaturgie: Lenka Havlíková, výprava: Jana Hauskrechtová, hudba: Filip Šebšajevič. Hrají: Anna Císařovská, Anežka Hessová, Jana Kozubková, Tereza Nádvorníková, Lída Němečková, Lucie Roznětínská, Jakub Gottwald, Jan Grundman, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Václav Marhold.
Premiéra v prostoru DUP39 proběhla 27. dubna 2018.

Související