Svědectví o tom, jak opera v sobě nese vášeň a sílu

Pražská Národní galerie vlastní špičkové sochy Augusta Rodina. Jednou z nich je socha kráčejícího Jana Křtitele. Umístěna je nyní na podlaze ve třetím patře Veletržního paláce. Co má tato socha společného s operou? V londýnském Victoria and Albert Museu se nachází jiná z variant téhož díla. Umístěna je na soklu – jako jeden z nejlepších sochařských exponátů této pokladnice historie umění. A posledních sedm měsíců měli návštěvníci této londýnské instituce možnost vidět ještě jinou verzi téže postavy – a od toho samého autora! Totiž samostatnou světcovu hlavu. Rovněž v bronzu. Avšak v úplně jiném kontextu: na samostatné výstavě, v sále věnovaném Straussově opeře Salome.

Výstava pod názvem Opera. Vášeň. Síla. Politika zaplnila osm podzemních sálů divadelně obalených do závěsů černé barvy. Každý divák u vchodu do podzemí obdrží sluchátka a v každém sále může vyslechnout vždy dvě různé hudební ukázky. Průvodce slovem je nadmíru povolaný: dirigent, sir Antonio Pappano.

Victoria and Albert Museum má vstup zdarma. Muzeum je to na jeden zátah prostě neuchoditelné, neboť je zhruba tak rozlehlé jako všechny budovy Národní galerie a Národního muzea v Praze dohromady. A za zmínku stojí i to, že o víkendech se tam linou předlouhé fronty (v lednovém dešti cca na hodinu a půl). Speciální výstavy jsou zpoplatněné, vstupné stojí 10–22 liber, což znamená, že při nákupu přes internet a při současném kurzu libry vyjdou asi tak draze jako vstupenka do zmíněné Národní galerie v Praze.

Část výstavy Opera. Vášeň. Síla. Politika. věnovaná operní tvorbě v Sovětském svazu, foto: Victoria and Albert Museum London

Na počátku byl Monteverdi

Výstava Opera. Vášeň. Síla. Politika návštěvníka provede vším podstatným, co se za posledních asi čtyři sta let v opeře odehrálo; okrajově se dotýká rovněž české operní historie.

Úvod výstavy je jasný: Benátky za Monteverdiho, tedy kolem roku 1642. Vše se točí kolem jeho poslední opery Korunovace Poppey. Nejprve expozice ukáže, co je to onen pověstný benátský luxus, co je to benátský křišťál a proč se právě v tomto městě obchodníků setkaly před polovinou 17. století předpoklady pro vznik divadla budoucího měšťanského typu. Kromě klenotů, šperků a kostýmů je ústředním exponátem portrét skladatele Monteverdiho. Nejde o originál, nýbrž o dobovou „kopii“ z roku 1632, tedy „kopii“, z níž je onen „originál“ z roku 1634 zhotoven. Divák má možnost vidět program s libretem z prvního uvedení či nejstarší opis (z roku 1654) partitury opery Korunovace Poppey z roku 1654. Překvapivě tu není nikde rozebráno, jestli náhodou už své poslední dílo nepsal Monteverdi sám, ale že to za něj mohl dokončit a nejspíše také i dokončil někdo jiný. Ukázky z opery jsou do sluchátek řešeny jako návštěva operní zkoušky, tedy jako jakýsi sound art.

Londýn a Rinaldo

Další sál ukazuje Londýn kolem roku 1610, za doby Georga Fridricha Händela. Tady teprve začneme vidět souvislosti a záměry výstavy samotné. Londýn jako obchodní přístav přebírá operní štafetu. Ústřední objekt tohoto sálu českého návštěvníka možná až tak neohromí, ovšem přiznejme autorům výstavy, že barokní mašinérie s lodí plující ve vlnách je prostě působivá vždy a pro kohokoliv. Z exponátů se zde dále objevují rukopisy partitury čeho jiného než – Händelova Rinalda. Připomeňme, že každý školák má možnost trvale vidět na zdarma přístupné výstavě v Britské knihovně rukopis partitury Mesiáše, tedy základní dílo samostatné britské hudby jako takové.

Z příběhů je zde vysvětlen londýnský obchodní svět, vliv Východoindické společnosti na celospolečenskou proměnu či třeba princip bankrotu. K tomu už se divadelní drobnosti, jako význam kastrátů a zrod systému operních primadon, jeví coby pouhý, avšak logický doplněk. A exponáty jako Händelův terakotový portrét či schéma divadelní budovy a měřítko, aby si to každý návštěvník dokázal představit v reálném londýnském prostředí, jsou toliko závěrečným a klidně i přehlíženým doplňkem.

Vídeň, Figaro a Josef II.

Proč přehlíženým doplňkem? Protože nás čeká Vídeň roku 1786 za Mozarta. Na plátně běží ke zvuku ve sluchátkách i obraz, inscenace Figarovy svatby s úžasnou Cecilií Bartoliovou z roku 2012 a dirigent Pappano komentuje sám sebe. Kromě onoho legendárního nedokončeného portrétu Wolfganga Amadea Mozarta od osoby z nejbližších, bratra jeho manželky, se dozvíme i takové malichernosti, jako třeba kterak se dostal jeho portrét na Mozartovy koule. Obraz je v majetku salcburské mozartovské nadace a místní obchodníci tak na práva k němu dosáhnou.

Ale věcí důležitější jsou zde rukopisy s partiturami. V každé vitríně je bez zbytečných řečí ukázáno to podstatné, naprosto vypovídající, pár předmětů a – stačí to! Mozartův sešit s hudebními nápady, první vydání Rousseauovy Společenské smlouvy, sálový hvězdný glóbus a první díl Francouzské encyklopedie. Obsahuje pouze písmeno A. Svazek měří 90 cm na výšku, 55 cm na šířku a má cca 20 kilogramů. Více přece na téma obsesivnost a pedanterie v době francouzského osvícenství dodávat netřeba!

Proč o Mozartovi, jemuž jeho Pražané rozumějí, píšeme podrobně? Jedná se o předěl výstavy. Z Londýna do světa. Z vášně a z politiky na operní scény. Mimochodem, ústředním exponátem, na nějž si návštěvníci mohou bezmála sáhnout, je pražské piano W. A. Mozarta (pochází z majetku pražského Národního muzea).

Milán a Verdi

V expozici Milán před rokem 1848 si připomeneme Verdiho a jeho operu Nabucco. Zde už pomalu dochází k proměně konceptu výstavy. Instalace složená z pohledu do 150 italských operních sálů a jednoho z Buenos Aires je ve vedlejším, propojeném prostoru a historická fakta si nepřekážejí se samotným operním příběhem. Při otázce co je to risorgimento? jen tak mimochodem naskočí role maršála Radeckého a fakt, že vystavené rakouské uniformy při potlačování italských revolucionářů nosili rovněž vojáci z českých zemí. A dovede si někdo představit pro Angličana srozumitelnější operní příběh, než je Aida a otevření Suezského průplavu?

Tím se posunujeme do Paříže roku 1862. Velká opera a Wagnerův Tannhäuser je zrcadlen i na telestěně, na níž běží tucet simultánních inscenací z německých (sic!) scén současnosti. Co je to grand opera a co je to pařížská opera, proč dostal tolik prostoru Giacomo Meyerbeer a jeho opera z roku 1831 Robert ďábel, to pomáhají osvětlit Wagnerovy mramorové i olejové portréty a na stěně třeba originál od Édouarda Maneta.

Drážďany. Salome

A dostáváme se k oné Rodinově soše Jana Křtitele z úvodu článku! Další sál se totiž jmenuje Drážďany roku 1905 a Richard Strauss. Operu Salome předcházel skandální nádech dávno před premiérou – nemohla, nesměla se totiž připravovat ani v Paříži, ani v Londýně, ani ve Vídni, nýbrž jen a pouze v Drážďanech. Z expozice to sice není patrné, ale připomeňme si: nejoblíbenější pěvec Richarda Strausse a mužský hlas titulních rolí z premiér Salome i Elektry byl náš krajan Karel Burian. Vedle onoho originálu Hlavy Jana Křtitele je zde například kostým pro Salome z londýnské inscenace od návrháře Versaceho.

Poslednímu z tematických sálů dominuje sousoší Dělníka a družstevnice. Ano, na dvoumetrovém soklu je 2,5 metru vysoký model pro pomník Rabočij i kalchoznica od sochařky jménem Věra Muchinová, onoho pomníku z moskevského výstaviště VDNCH. Leningrad roku 1934, Dmitrij Šostakovič a jeho Lady Mackbeth Mcenského újezdu. Vše doprovázeno špičkovými nahrávkami.

Opera pro 21. století

Závěrečný sál je věnován zklidnění. Představuje moderní operu 20. a 21. století. Na deseti plátnech postupně běží dvanáct dvouminutových projekcí vždy jednoho operního kusu. Avšak pouze jediná z tuctu těchto projekcí z dané opery je synchronizována se zvukem ve sluchátkách. Divák si tak udělá představu, jak Gershwinovo Porgy a Bess, Poulencovy Dialogy karmelitek, Brittenův Peter Grimes či Stockhausenův Mittwoch aus Licht vypadají. Na to jediné plátno, které je obrazově synchronizováno se zvukem ve sluchátkách, se otočí zhruba jeden z pěti diváků. Ostatním to stačí takto.

Pokud bychom se podívali, jak v tomto srovnání s výše uvedenými autory a kusy dopadají české operní domy, nevedou si špatně! S výjimkou George Benjamina a jeho opery Psáno na kůži (Written on Skin) byli všichni autoři nějakým dílem v novém tisíciletí přítomni i na našich jevištích. Johna Adamse a jeho Nixona v Číně asi jen tak neuvidíme, ale Smrt Klinghoffera se v pražském Národním divadle uváděla. Glassův Einstein na pobřeží sice v ČR scénicky uveden nebyl, avšak Kráska a zvíře či koncerty za účasti autora jsme zažili. A jestli od Stockhausena uvádět jeho pozdní tvorbu, jako je třeba onen Mittwoch aus Licht, či naopak jeho Koncert pro tři orchestry, to ať si poměřují jiní. Soudobá opera finské skladatelky Kaiji Saariahové Láska na dálku nejenže vloni znamenala jedno z nejúspěšnějších představení brněnského operního souboru za dlouhá léta, ale bude se zase vracet na repertoár i po dokončení rekonstrukce Janáčkova divadla.

Výstava v Londýně tedy ukázala, že evropská opera v sobě nese vášeň a sílu. A že souvisí – a souviset bude – s politikou. V našem prostoru je snad i lepší, pokud specializované divadelní muzeum nemáme. Výboje se realizují jednou za čtyři roky na scénografickém Pražském Quadriennale. Politické souvislosti u základních kamenů Národního divadla jsou zřejmé i cizincům. Vitríny ve foyer Stavovského divadla plní muzejní funkci v živé divadelní budově dostatečně a kvůli loutkám asi davy zahraničních návštěvníků do Chrudimi či Prachatic nikdy jezdit nebudou, avšak odborníky potěší. Skoro tolik jako zámecká divadla v Českém Krumlově, Litomyšli, Valticích nebo třeba Mnichově Hradišti. A to snad není málo!

Tři tipy na závěr

Zájezd svým způsobem povinný. Kam? Proč? Opera ve Frankfurtu nad Mohanem uvádí dílo barokního génia Jana Dismase Zelenky (1679–1745), konkrétně oratorium Bronzový had. Il Serpente di Bronzo – Cantata ZWV 61.
Libreto napsal Stefano Benedetto Pallavicini na základě Starého zákona. Dílo bylo poprvé uvedeno v roce 1730 v Drážďanech. Od té doby nikoliv – až tedy nyní. Není to možná ta největší ze Zelenkových skladeb. Ale: Proč se o takové inscenování nepokusil nikdo u nás? Dodejme, že na představení ve Frankfurtu nad Mohanem se podílí přední evropský soubor, kolínský Ensemble Modern. Zelenkův Bronzový had se tam uvádí společně s dramatickým lamentem A Wintery Spring jordánského, v Německu narozeného skladatele Saeda Haddada (* 1972). Premiéra se uskutečnila 22. února, další představení jsou vypsána na tato data: 24. a 26. února, dále na 1., 4. a 5. března; ceny vstupenek se pohybují od 25 do 80 euro.

Opakujeme: Dílo Leopolda Koželuha (1747–1818) se na našich koncertních pódiích objevuje vcelku pravidelně. Ať už jde o jeho tvorbu duchovní, komorní nebo klavírní; třeba jej počítat mezi naše přední skladatele. Pokud by však chtěl posluchač slyšet a vidět jeho operu, musí se vydat do Helsinek. Právě tam bude po tři březnové večery (3., 6. a 10. března) jediná možnost spatřit uvedení jeho opery Gustav Vasa. Na poloscénické provedení si Helsinki Baroque Orchestra pozval například sopranistku Martinu Jankovou.

Závěrem zpět do britské metropole. Tip na letní výlet do Londýna: od 18. července se tam bude hrát Donizettiho opera Anděl z Nisidy, L’Ange de Nisida. Že jste o ní neslyšeli? Správně, byla 180 let považována za ztracenou.