Operní hlídka: Suchozemcův průvodce po britské flotile

Pražské operní publikum má zase jednou možnost slyšet a vidět námořní operu. Připomeňme si, že Klinghoffer na lodi Achille Lauro zažil svou smrt v opeře Johna Adamse na prknech Národního divadla. Když Tristan vezl Isoldu ke králi Markovi v režii J. A. Pitínského na téže scéně, v jedné z repríz měli diváci možnost slyšet nejlepší wagnerovské obsazení za dlouhá, předlouhá léta. Též Bludný Holanďan brázdil vlny za zvuků Wagnerovy hudby. Vrcholné dílo Zdeňka Fibicha Pád Arkuna nám sice musel nastudovat americký dirigent, ale po osmdesáti letech tak měl podvanáckrát suchozemec možnost vidět bratrovražedný souboj „naší“ slovanské flotily s „naší“ slovanskou flotilou. Po vyslechnutí sboru: „Naše lodě, ó, naše lodě, toť naše lodě, vítězství!“ nejen že došlo k výše uvedenému předhodnocení tvorby Zdeňka Fibicha, ale našinec si nakonec s Viktorem Dykem povzdechl:

„Bez moře všechno malý národ ztratí.
Shakespeare, škoda, tys nám je chtěl dáti!
(…),
A na srdce mi padlo těžké hoře.
Oh, ano, ano, scházelo nám moře!“

Tento úvod byl u opery Benjamina Brittena nutný. Jeho Billy Budd se totiž odehrává na palubě plachetnice s podivuhodným jménem Nepřemožitelná. A inscenace aspiruje na to nejlepší, co má momentálně operní divák v ČR možnost vidět a slyšet.

Muži, muži, muži – čili Billy Budd, opera Benjamina Brittena na jevišti Národního divadla v Praze režírovaná Danielem Špinarem, foto: Patrick Borecký, Národní divadlo

Dusno na lodi

Benjamin Britten je vedle Henryho Purcella tím nejvýraznějším, co původní britská opera kdy dala světu. Jeho Válečné Requiem je skladba, jejíhož provedení se pravidelně účastní britská královská rodina. Brittenova tvorba není českému publiku neznámá. Tak například korunovační opera Gloriana znamenala v Národním divadle rozloučení s érou předchozího šéfa opery Jiřího Heřmana. V roce 2009 uvedla státní Opera Praha autorovu Smrt v Benátkách. A třeba v Ostravě se ještě tuto sezónu hraje Brittenovo Zneuctění Lukrécie.

Opera Billy Budd vznikala v době, kdy končila vláda Jiřího VI., otce současné královny Alžběty II. Bylo po válce. Britské impérium stále ještě existovalo, ale jeho rozpad už neodvratně začal probíhat. K historii toho impéria neodmyslitelně patří bitvu u Mysu sv. Vincenta roku 1797. Zde se počíná příběh a zrod slávy největšího z britských námořních hrdinů: vítězství zde získal budoucí admirál Horác Nelson; získal je tím, že v rozporu s rozkazy změnil taktiku, čímž dovedl bitvu k vítězství. A právě do období těsně po bitvě, do léta roku 1797, situoval americký spisovatel Herman Melville (1891–1891) děj románu Bill Budd, jenž poprvé vyšel až třiaatřicet let po jeho smrti. A tohoto díla se chopil Britten.

Opera má za námět zvláštní situaci: mladík Billy Budd – světlo, které rozsvěcuje každou společnost, v níž se ocitne – se setká se ztělesněným zlem, zbrojmistrem Claggartem. Ten se rozhodne jej zničit. Další dějovou linku tvoří politické souvislosti roku 1797, tedy spojení francouzské a španělské flotily k boji proti Britům, Napoleonovo vítězství v Itálii, ohlasy francouzské revoluce ve vzpourách britských námořníků atd. A dokonale je zvoleno prostředí, vše se odehrává na válečné lodi, v čistě mužském/chlapeckém obsazení. Člověk nemusí mít za sebou roky služby v nějakém z takových kolektivů, aby si uměl představit to napětí v mezilidských vztazích. Tady jde navíc o loď, kde jsou všichni na sobě závislí. A ona loď jménem Nepřemožitelná vplouvá do vod nepřítele a směřuje ke střetnutí, na němž závisí jednak život či smrt všech na palubě, jednak život či zánik samotného Britského impéria. Billy Budd, jehož jedinou vadou je koktavost v emocionálně vypjatých chvílích, zlu v návalu vzteku podlehne a brání se. Přijde o svou nevinnost a při sebeobraně spáchá zločin…

Muži, muži, muži – čili Billy Budd, opera Benjamina Brittena na jevišti Národního divadla v Praze režírovaná Danielem Špinarem, foto: Patrick Borecký, Národní divadlo

Margita se odvděčil za důvěru

Soubor Státní opery sáhl po britském dirigentovi Christopheru Wardovi a dvou britských sólistech, Christopheru Bolducovi jako Billy Buddovi a Gidonu Saksovi jako temném zbrojmistrovi Johnu Claggartovi. Titul si vybral umělecký šéf činohry Národního divadla (sic!) Daniel Špinar po domluvě se Štefanem Margitou a pěvec se mu za důvěru královsky odměnil: na českých operních prknech tak máme opět jednou možnost vidět a slyšet něco naprosto normálního: radost z hudby a divadla.

Loď pluje pod vedením kapitána Vereho. Jeho představitel Štefan Margita je více než přesvědčivý. Pěvcův hlas možná není z nejsilnějších, ale této roli výborně vyhovuje a přičteme-li k tomu výborné herecké provedení oné role, patří Margitův výkon k tomu nejlepšímu, co se u nás v běžném repertoáru vyskytuje. A velmi příjemným překvapením jsou i oba britští sólisté.

Jeden z nich zdánlivě vypadá, jakoby byl hlasově malinko už za svým zenitem; temná role zbrojmistra Claggarta je dost expresivní a pokud režisér nebo dirigent nepomůže, zdánlivě nemá nosný dramatický vývoj. Představitel titulní role jakoby pak byl hlasově ještě před cestou na vrchol. Tento dojem však není „vina“ pěvců samotných, nýbrž jde za jinak výborným hudebním a režijním vedením. Když začnete jako „ztělesněné zlo“ na maximální úrovni hned na začátku, těžko je kam další tři hodiny přidávat. Plasticitě takové vedení určitě neprospěje.

Ale věnujme se podstatným věcem, které tu inscenaci ve výsledku činí zdařilou. Herecké vedení jednotlivých postav by mělo být samozřejmostí; že se to v operních inscenacích u nás zas tak často neděje, to je věc jiná. Pro zdařilou inscenaci je rovněž dobré dodržovat umění mizanscény, protože divák číst vztahy mezi postavami prostě potřebuje a zbytek motivací může vyprávět hudba. Dále: souhra pěvců s orchestrem, ale samozřejmě i mezi sebou navzájem, je sice teoreticky v partituře zanesena, ale opera je záležitostí až divadelní realizace. A že by se o nějaké normální radosti z hudby u některého z našich operních divadel dalo mluvit nějak extra často, to si autor těchto řádků bohužel nemyslí. Bohatě tedy stačí, když dobře vedený sbor slyší na své sólisty a pana dirigenta, a když se hostujícím sólistům přizpůsobí i další role – a vydařené představení je na světě! K tomu bonus: aby bylo všem zpěvákům krásně rozumět každou nuanci i na galeriích, to se prostě (v Národním divadle) počítá.

Muži, muži, muži – čili Billy Budd, opera Benjamina Brittena na jevišti Národního divadla v Praze režírovaná Danielem Špinarem, foto: Patrick Borecký, Národní divadlo

Tajemství moře

Opera přináší pro diváka dvě úskalí: Jednak hudební slovník v několika pasážích rozhodně není možné označit za jednoduchý a vyžaduje od diváka větší než malou dávku soustředění. Jednak se užité hudební postupy v několika pasážích přibližují k hraně kýčovité selanky. Ke cti skladatelově a v nestejné míře i páně dirigenta slouží, že k oběma těmto hranám opera na pár chvil sklouzává, ale ani jednou do selanky nespadne.

Čitelnosti inscenace výrazně napomáhají funkční kostýmy a náznaková scéna vykachličkované bílé kostky, která si vystačí se dvěma prvky, nemocniční postelí s hrazdou či ráhnem a v druhé polovině pak doplněnou o skupinu fragmentů černých rakví. Obojí funguje až překvapivě dobře. Nestává se často, aby divák k motivacím postav a ději více pochopil z kostýmu, jejichž součástí jsou červené ponožky (!) než z režie a choreografie dohromady!

Činoherní režisér Daniel Špinar vnáší do českých operních vod čerstvý vítr, byť přece jen je znát, že v opeře není kovaný. Pokud by si kupříkladu příště uvědomil, že když uvede pro zbrojmistrovo jednání jedinou motivaci, totiž tělesnou touhu (byť i sebepřesvědčivěji ztvárněnou pěticí prakticky nahých gymnastů z Losers Cirque Company), tak mu zmizí to nejpodstatnější pro klíčovou scénu celé opery: tajemství! Moře a tajemství, uzavřená společnost a nejasnost dějů odehrávajících se v noci, to jsou přece základní prvky tohoto dramatu. Také se tím dosti otupí politický podtón opery, což sice nemusí být na škodu, ale chtělo by tedy vývoj dramatického oblouku dohnat jinde.

Ale nešť! Připomeňme si věci důležité! Jako třeba, že poslední takový zážitek nám soubor Státní opery Praha připravil před uzavřením budovy při derniéře opery Richarda Strausse Elektra. Není náhodou, že právě tato koprodukční inscenace teď sklízí zasloužený úspěch. Pravda, bez orchestru i bez sboru Státní opery, protože operní dům se jmenuje San Francisco. To je přece jenom trochu z ruky.

Muži, muži, muži – čili Billy Budd, opera Benjamina Brittena na jevišti Národního divadla v Praze režírovaná Danielem Špinarem, foto: Patrick Borecký, Národní divadlo

Na závěr hudební tipy a povzdechnutí:

„Mí Pražané mi rozumějí.“ řekl po pražském provedení Figarovy svatby W. A. Mozart. Ve Stavovském divadle má nyní premiéru nové nastudování této pražské operní klasiky z nejklasičtějších. Legenda je to tak populární, že je dokonce zachycena u několika mozartových současníků a je známo, kde to božský Amadeus prohlásil a proč. Tedy na rohu Rytířské a Ovocného trhu, když melodii z Figarovy svatby hrál harfeník.

Dílo Leopolda Koželuha (1747–1818) se na našich koncertních pódiích objevuje vcelku pravidelně. Ať už jde o autorovu tvorbu duchovní, komorní nebo klavírní. Pokud by však chtěl posluchač slyšet a vidět jeho operu, musí se vydat do Helsinek. Právě tam bude po tři březnové večery jediná možnost spatřit uvedení Koželuhovy opery Gustav Vasa. Na poloscénické provedení si Helsinki Baroque Orchestra pozval například sopranistku Martinu Jankovou. Mladší Mozartův současník působil ve dvorských službách. Partitura byla uchovávána v Praze. K případnému nákupu letenky tedy vyvstává otázka: Opravdu je nutné, aby se za českou operou na premiéru muselo cestovat do Finska?

Víte, co dávají Rakušáci ke stému výročí té jejich republiky a ke stému výročí konce první světové války? Například úvodní Sinfonii k opeře Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, a to v provedení českého Collegia 1704 a dirigenta Václava Lukse. Hrálo se to 27. ledna v baráku, co jmenuje Zámek Versailles a koncert z 28. ledna rakouský rozhlas Ö1 zaznamenal ve Wiener Konzerthaus. Takže drobná lekce němčiny: „Das Jahr 2018 steht in Österreich ganz im Zeichen von ‚100 Jahre Ende Erster Weltkrieg‘ und ‚100 Jahre Republik Österreich‘. Musik von Jan Dismas Zelenka…"

Ještě jednou Collegium 1704 a Václav Luks. Nastudovali a vloni dvanáckrát v zahraničí provedli operu Antonia Vivaldiho zvanou Arsilda, regina di Ponto. Jednalo se o novodobou premiéru díla, které mělo poprvé premiéru roku 1716 v Benátkách. Režíroval to náš aktuálně nejvýznamnější operní režisér David Radok. Poslední dvě představení se konala v historickém divadle na zámku ve Versailles. Ale český divák se opery Arsilda, regina di Ponto rovněž dočká. V kině. Dne 12. února v pražském sále Štěpánská 35 – za 250 Kč. Pocit zmaru mu na místě zmírní osobně jak dirigent Václav Luks, tak režisér David Radok.

Arsilda, regina di Ponto, foto: Petra Hajská

Národní divadlo Praha – Benjamin Britten: Billy Budd

Libreto: Edward Morgan Forster a Eric Crozier podle novely Hermana Melvilla, hudební nastudování: Christopher Ward, režie: Daniel Špinar, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Marek Cpin, světelný design: Karel Šimek, sbormistr: Adolf Melichar, choreografie: Radim Vizváry, dramaturgie: Jitka Slavíková

Psáno z repríz 28. a 25. ledna 2018.