Promarněná Figarova svatba

Ve Stavovském divadle se počátkem tohoto měsíce odehrála premiéra nového nastudování Mozartovy vrcholné komické opery Figarova svatba. Jde o celkově dvacáté nastudování tohoto kusu Operou Národního divadla v Praze. Magdalena Švecová se stala první režisérkou v historii ND, která zde Figarovovu svatbu nastudovala. Nejprve ovšem několik obecnějších odstavců, v nichž si připomeneme skutečnosti, jež není od věci mít na paměti.

Pokud si divák chce učinit obrázek, jak divadlo v době Mozartově vypadalo a jak se tehdy hrálo, má několik možností. Projít si ve foyer „Stavovského“ panely s výstavou, přečíst si Jiráskova F. L. Věka nebo se podívat na film Amadeus. Scénografii divadelních představení pro Formanův snímek vytvořil náš nejvýznamnější scénograf 20. století Josef Svoboda. Divák uvidí docela věrně kupříkladu dobové divadelní svícení. A například Svobodova scénografie Dona Giovanniho byla před padesáti lety tak dobrá, že se využívá i v dnes hrané Nekvasilově inscenaci. Ačkoli je film pouhým převedením ahistorické Shafferovy divadelní hry, Miloš Forman pojal jednu ze scén na skutečný historický námět: tu s Josefem II. a Mozartovou hrou na piano. Odkazuje na opravdovou soukromou přehrávku, neboť císař Josef II. si skutečně vyžádal Mozarta, aby mu už úvodní skici Figarovy svatby přišel přehrát.

Proč je to mimořádná opera? V čem byl Mozart reformátorem? Kromě tisíckrát opakovaných kouzel hudebních si připomeňme i podíl libretisty Lorenza Da Ponteho. Zadání i dobové konvence byly jasné: na konci každého příběhu se sejdou na scéně v dramaticky uvěřitelné situaci všichni sólisté a spolu zazpívají. V Donu Giovannim je to vyřešeno tím, že „si všichni spolu zazpívají jednu starou písničku“. Ve Figarově svatbě je to však vyřešeno ještě lépe. Čtyři hlavní role a jeden opilý zahradník se sejdou před přestávkou na konci druhého dějství a onu ošemetnou zápletku vyřeší. A ve finále celé opery, tedy na konci čtvrtého dějství, se postupně schází všech deset sólistů a s každým z příchozích se mění výsledek děje. A řekněme si rovněž, že jedině a právě na scéně, kde první česká slova, která po otevření divadla zazněla v naší mateřštině a jež zazněla ve hře dávané pod názvem Odběhlec z lásky synovské, mohlo o dva roky později tak silně zarezonovat i ono desetiminutové komické mistrovství ve scéně shledání otce, matky a syna! To je to, co odlišuje humor Járy Cimrmana od světa opery! Mateřské znaménko jako deus ex machina, matka přestane uhánět vlastního syna s nabídkou incestního sňatku, z právníka-pronásledovatele se stane láskyplný otec a z původní pokuty se stane finanční zajištění novomanželů. Já jsem tvá matka! A já jsem tvůj otec! Jen tak, jako otvírací scéna humorná po přestávce…

Figarova svatba ve Stavovském divadle. Režie Magdalena Švecová, kostýmy navrhla Kateřina Štefková, scénografii vytvořil Andrej Ďurík, foto: Patrik Borecký (ND)

Dá se to poslouchat a vidět. Chvílemi

Každé uvedení nové inscenace jednoho z těchto Mozartových klenotů je logicky v domě zvaném Stavovské divadlo svátkem. Nebo by mělo být. Kupříkladu i takový Placido Domingo zde loni 29. října oslavil výročí prvního uvedení Dona Giovanniho. Co tedy brání fanouškům z celého světa, aby si k festivalovému Salcburku naplánovali také operní Prahu?

Nejprve projděme, koho to v Praze slyšíme, respektive kdo byl ke slyšení 3. února, kdy Operní hlídka navštívila Stavovské divadlo. Jednotka operní spolehlivosti v souboru Národního divadla se jmenuje Roman Janál a jako Hrabě působí jistě a zkušeně. Japonská zpěvačka Yukiko Kinjo se po letech působení na českých scénách prozpívala k pěvecké jistotě a herecké přesvědčivosti. Role Zuzanky je jednou z těch, které jejímu naturelu ideálně sednou. Alžběta Poláčková loni na slova Karla Čapka v Krakatitu odzpívala nejlepší český milostný duet naší poválečné operní literatury a v mozartovských rolích může z podobných výbojů výborně těžit. A František Zahradníček sice možná není největším z českých hlasů, ovšem roli Figara odzpívá spolehlivě a využívá v ní své obyčejné herectví. Pěvecké party jsou tedy v tomto obsazení vyřešeny více než dostatečně.

Italský dirigent Enrico Dovico s orchestrem chvílemi přímo čaroval, těleso hrálo čistě, jeden by se i divil, kolik lehkosti jsou schopni členové tohoto souboru vykouzlit. Na rozdíl třeba od památné říjnové pomsty Placidu Domingovi – zřejmě za jeho celoživotní nedostatečnou lásku k hudbě. Ale i při Figarově svatbě nastávají okamžiky, kdy do toho panu dirigentovi hráči „hodí vidle“, protože jinými slovy to říct nejde. Není přece možné, aby v takovém orchestru někdo ignoroval dirigenta, neposlouchal členy ostatních nástrojových skupin a chvílemi ani své kolegy ze stejné nástrojové skupiny, kteří sedí o padesát centimetrů vedle!

Magdalena Švecová k inscenaci Figarova svatba, foto Patrik Borecký (ND)

Mozartova opera unese dokonce i takovou režii, kde nejlepší nápad je, když se o pauze pouští z reproduktorů zvuky páva. Hlasitější smích se z publika ozývá pouze při dryáčnických činoherních scénách odehraných v hledišti během přestaveb scény po 1. a 3. dějství. Mizascény fungují a divák si ve zbývajícím čase čte na titulkovacím zařízení překlad italského libreta, když už tedy z nějakého vyššího důvodu není možné, aby opera zněla v češtině. Nebo prostě zavře oči a poslouchá.

S Prahou jsou spjaty obě Mozartovy vrcholné opery a v české metropoli existují dvě místa, kam směřují pohledy mozartovských fanoušků. Stav Bertramky drásá srdce každému z nich a je snad i dobře, že je tento kouzelný prostor uzavřen. Schyluje se k rekonstrukci a konečně se snad havarijní situace začíná měnit k lepšímu – a to jen díky úsilí dobrovolníků. Stavovské divadlo v současné podobě umožňuje spojit funkci živého divadelního muzea a kvalitní hudební scény. Je přímo zločin klást si jiné ambice. Z napsaného je zřejmé, že nové nastudování Figarovy svatby si bohužel klade ambice nepoměrně skromnější.

Brno útočí čili Operní tipy

Nyní tři jednotlivosti z aktuálního dění. Pražské Národní divadlo spustilo plakátovou kampaň. Prasátko si šetřete třeba na 10. či 11. května. V Praze se v tyto dny bude vyskytovat poslouchatelný operní Mozart: La clemenza di Tito s proslulým francouzským dirigentem Marcem Minkowskim.

Prestižní časopis BBC Music Magazine nominoval hned dvě české nahrávky dvou českých skladatelů. Na nahrávku roku 2018 bylo ve vokální kategorii nominováno CD Fata Morgana z menšího britského labelu Resonus Classics. Album s písňovými cykly a se světovou premiérou skladby Fata Morgana skladatele Pavla Haase vyšly díky péči a účasti pianistky Lady Valešové. Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka boduje v kategorii sborů. Jejich supraphonský Bohuslav Martinů je opravdu parádní nahrávka.

Potvrzeno: Brno si nenechalo líbit ostravský operní nástup a tamní soubor Opera diversa dramaturgicky reaguje dvěma mimořádnými tituly. První titul: v říjnu, v rámci festivalu Janáček Brno, se odehraje premiéra (!) původní verze Janáčkovy operní prvotiny Šárka. Janáček operu složil bez souhlasu autora textu Julia Zeyera a ten odmítl, aby se něco takového dávalo v divadle. Lístky na dílo rozepsané do současné podoby skladatelem Ondřejem Kyasem jsou již v prodeji a mizí rychle. Titul druhý: díky stejnému souboru nastane po devadesáti letech možnost slyšet a vidět operu z pera našeho největšího divadelního teoretika Otakara Zicha. Jeho Vina, dílo z roku 1915, zazní v sále brněnské Reduty v rámci červnové teatrologické konference.