Odvaha v Jihočeském divadle. Alex versus Systém: slavný Mechanický pomeranč jako balet

Balet Jihočeského divadla, vedený Lukášem Slavickým, si vytkl pro tuto sezonu motto „s odvahou“. Ve zběsilém tempu uvedl jenom během podzimu čtyři premiéry, které se nakumulovaly po předchozích měsících s pandemickými restrikcemi. Představil svéráznou adaptaci Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky v choreografii Petra Zusky (Rádio Svobodná Bystrouška), dal příležitost tanečníkům z domovského souboru k vytvoření choreografických miniatur (program nazvaný 3+1), uvedl jemnou erotikou nabité Faunovo odpoledne choreografa Marka Svobodníka spolu s kontrastním dílem Labyrint, v němž se Štěpán Pechar inspiroval temným a fantaskním filmem Guillerma del Tora Faunův labyrint. Oporu ve slavném snímku má také nejnovější přírůstek do repertoáru Jihočeského divadla – Mechanický pomeranč.

Mechanický pomeranč natočil v roce 1971 Stanley Kubrick podle románu Anthonyho Burgesse. Dílo zabývající se tenzí mezi individualistou fascinovaným násilím a společností hájící normy přijatelného chování, a zároveň dílo, kde ty největší krutosti jsou zasazeny do vysoce stylizovaného estetického rámce, inspirovalo režiséra Pavla Šimáka a choreografy z tvůrčí jednotky DekkaDancers Tomáše Rychetského a Ondřeje Vinkláta.

Příběh jen v obrysech

Autoři baletu vycházeli z předlohy dosti volně. Pracují s původním příběhem, ale vybírají z něj jen klíčové motivy, které spíše symbolicky než popisně ukazují na scéně. Mnohem více je zajímá samotný rozpor mezi hlavním hrdinou Alexem a okolní společností. Ostatně v baletu se vyskytují pouze hlavní postavy – Alex a Dívka „B“, která je Alexovým protihráčem a motivátorem jeho konání. Písmeno „B“ dost možná odkazuje na Ludwiga van Beethovena, jehož hudba Alexe fascinuje a poté, co projde nápravnou terapií, trýzní. Obdobně Dívka „B“ nejprve Alexe vzrušuje, stává se objektem jeho sexuální i násilnické touhy, aby se později stala jeho trapitelkou. Ostatní tanečníci vystupují pod souhrnným označením Systém. Z něho se občas vydělují epizodní figury – vězeňští dozorci a „terapeuti“, Alexovi rodiče nebo jeho noví kumpáni.

Sebastiano Mazzia, Mai Iwamoto v baletu Jihočeského divadla Mechanický pomeranč foto: Jihočeské divadlo – Petr Zikmund

Naznačení uzlových momentů příběhu slouží hlavně k budování rozporuplného vztahu mezi kontroverzním Alexem a Systémem. Alex si na začátku baletu uvazuje jasně červenou kravatu, která působí jako výrazný akord v černobílé kostýmní uniformitě Systému. Druhou výjimkou je – aspoň zpočátku – Dívka „B“ v šatech stejné červené barvy. Poté, co Alex Dívku „B“ zavraždí, dostává se do soukolí S/systému, který se jej v zájmu dobra společnosti snaží „přeprogramovat“. V závěru se však znovu prosazuje Alexova zvrácená individualita a síla, jíž je schopný podmanit si okolí, což je demonstrováno tím, že si všichni dobrovolně uvazují stejné červené kravaty. Ty mohou být i oprátkou či obojkem značícím submisivní postavení. Celý „převýchovný systém“ nezmohl nic.

Choreografům Tomáši Rychetskému a Ondřeji Vinklátovi se podařilo najít pro temné dílo pohybový jazyk zcela oproštěný od baletních klišé. Sborové výstupy Systému chvílemi připomínají složitou a vzájemně propojenou skulpturu, v níž jako by byli tanečníci jejími jednotlivými údy. Zásadní je přesné načasování pohybových sekvencí – ať už sborových výstupů nebo násilnických scén. Místa vyžadující přesnost a sehranost střídají pasáže plné spontaneity a živočišného tance. Do některých energických skupinových tanečních čísel jako by se promítaly ozvuky breakdance.

Pestrou paletu tanečních poloh musí obsáhnout hlavní postava Alexe. Blonďatý Ital Sebastiano Mazzia je už vzezřením andílkem s ďáblem v duši. Skvěle vystihuje proměny svého hrdiny. Od nespoutaných surových výjevů s Dívkou „B“ (rovněž výborná Mai Iwamoto) ke scénám, v nichž útrpně sleduje násilnické výjevy v rámci převýchovné terapie. Z člověka překypujícího temnou vnitřní silou se stává bytost bez energie a jakékoliv vůle, loutkou s bezvládným, naprosto odevzdaným tělem. A nakonec je Mazzia zase tím „starým“ Alexem – vůdcem party a uzurpátorem pozornosti. Manipulovaný se zase mění na hlavního manipulátora. Obdivuhodná tanečně-herecká proměna Sebastiana Mazzii!

Sebastiano Mazzia v baletu Jihočeského divadla Mechanický pomeranč foto: Jihočeské divadlo – Petr Zikmund

Násilí na roveň umění

V Kubrickově filmu je sugestivně vykresleno, jak je násilí povýšeno na roveň umění. Hlavního hrdinu fascinuje hudba, a především Beethovenovy skladby, ty nejkrutější scény jsou zasazeny do esteticky vycizelovaných interiérů domů, zabydlených futuristickým nábytkem a výraznými výtvarnými objekty. A právě toto „estetické povýšení“ násilí skrze hudbu a výtvarné umění se podařilo v Českých Budějovicích skvěle přenést do divadelního tvaru.

Skladatel Ivan Acher umně zakomponoval různě deformované odkazy na Beethovenovu hudbu, pracoval s konkrétními, obratně kamuflovanými zvuky, které například připomínaly psaní na stroji při výslechu hlavního hrdiny. Do zvukové stopy nutno zahrnout průvodní slovo, většinou přednášené Janem Bidlasem. Neodkazuje přímo ke slangu typickému pro předlohu, ale hraje si se zvukomalbou hovorové češtiny, pracuje s akcenty, odvozeninami (např. Bůh a Božánek). Průvodní slovo, které se možná zbytečně nadužívá, nemá ani tak funkci narativní, ale především vysvětluje aktuální rozpoložení a myšlenky hlavního hrdiny.

Minimalistické výtvarné řešení Evy Jiřikovské zprvu připomíná podpalubí s typickými kruhovými okny. Až v průběhu baletu se ukazuje, že ony průzory umožňující rafinované boční svícení odkazují spíše na součást reproduktoru jako symbolu hrdinovy fascinace hudbou. Divák si takto „předefinuje“ prostor v okamžiku, kdy je Alex uvržen do pomyslné vězeňské cely, která se po pootočení ukáže být právě obří zvětšeninou reproduktoru: Alex se i obrazně stává vězněm své hudební záliby. Mimochodem umístění hrdiny v obřím reproduktoru, ukazující též jeho zranitelnost a ztracenost, je výtvarně efektní. A když Alex sedí v pomyslném okně cely, tedy otvoru reproduktoru, působí to jako krásně aranžovaný portrét v kruhovém rámu.

Mai Iwamoto v baletu Jihočeského divadla Mechanický pomeranč, foto: Jihočeské divadlo – Petr Zikmund

Zhruba ve třech čtvrtinách se inscenace láme. Do té doby sledujeme –  alespoň v konturách – původní příběh. Poté se autoři zaměřují už pouze na vztah Systému a jedince. Téma manipulace se zbytečně rozmělňuje v závěrečných scénách, které postupně nabízejí několik konců. Ten skutečný však přichází jaksi mimochodem a do ztracena. To nic nemění na tom, že českobudějovický Mechanický pomeranč patří k vrcholům české baletní produkce letošního podzimu.

Autor je taneční publicista. Pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.

Jihočeské divadlo: Mechanický pomeranč

Choreografie: Tomáš Rychetský a Ondřej Vinklát, režie: Pavel Šimák a Tomáš Rychetský, hudba: Ivan Acher, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Lucie Šperlová, světelný design: Daniel Tesař.

Premiéra 26. listopadu 2021, České Budějovice.