Opera v bazénu. Kvůli ní stojí za to se trochu namočit
Dovedete si představit operu v bazénu, knihkupectví či prádelně za plného provozu? Inscenace Poslední pólo brněnského uměleckého sdružení Hausopera, která tuto otázku klade, je cítit chlorem a občas zanikne v akustice nejstarších doposud fungujících brněnských lázní. Operního diváka zde čeká dobrodružství, jež škoda oželet.
„Odložte svršky a můžete jít bosi, u bazénu je horko a vlhko,“ upozorňují pořadatelé u vchodu do Lázní Rašínova. Jednoaktová opera, limitovaná místy k stání na horním ochozu oválné plavecké „pětadvacítky“, je vyprodaná. Diváci naboso, v žabkách či v igelitových návlecích se nejistě rozhlížejí kolem a pomalu zahušťují vstup do bazénu.
„To jste přijel z Prahy jen kvůli těm pětatřiceti minutám?“ ptá se mě jeden z tvůrců. Než stihnu odpovědět, že mě přilákaly jméno skladatele a šéfdirigenta Janáčkovy opery Marko Ivanoviče, záběry z generální zkoušky a slib, že Hausopera dokáže najít nová místa pro operu tam, kde chodíme běžně na nákup, na fotbal nebo na pivo, a sejmout z nich iluzi všednosti, odvádí nás štíhlé vytáhlé děvče v roli hostesky a kurátorky v jedné osobě na ochoz. Jakmile se však průvodkyně pustí do výkladu historie městských lázní, přeruší ji muž v koupací čepici a po chvíli do děje vstoupí i zpívající trenérka synchronizovaného plavání (operní pěvkyně Andrea Široká). Pokud přitom vedle vás shodou okolností stojí operní divačka s kabelkou z imitace kůže divoké šelmy a pokaždé, když o tu věc neopatrně zavadíte, ozve se dotčené „tssss“, není vám zcela zřejmé, kde tady v lázních končí jeviště a začíná hlediště, kdo tu hraje a kdo pozoruje. Ve skutečném operním sále bychom se takhle nežďuchali.
„Nostalgické libreto“ Josefa Škarky rozehrává povědomou situaci z plovárny, v níž dva postarší muži, Jožan s Fandou, nejprve nenápadně okukují pevná a pružná těla dívek, vzdychají nad minulostí, která se nevrátí, a potom ujišťují jeden druhého, že se nakonec vlastně neoženili špatně. Ty dvě mužské bójky o sebe křísnou ve chvíli, kdy se jeden druhému rozhodně svěřit s tíživou historkou z mládí.
Jožana zpívá Tomáš Krejčí, Fandu Aleš Procházka, který, jak upozornil, je pro roli v plavkách a ve skutečném bazénu jako pěvec obzvlášť handicapovaný – je alergický na chlor v bazénu, voda mu vyplavuje kontaktní čočky a navíc se v hloubce necítí zcela bezpečně. A tak zatímco akvabely tvoří ladným pohybem obrazy ve vodě, průhledná kapalina jako jungiánský symbol nevědomí vydává nikdy nepřiznanou pravdu z mládí dvou stárnoucích mužů. Divákovi se přitom do paměti zapíše pohled z ochozu dolů, kde se na šmolkově modré hladině objevují těla akvabel v různých formacích a při rozličných plaveckých činnostech, zní Ivanovičova hudba pro střídmé obsazení akordeonu a bicích (včetně kovového zábradlí kolem bazénu!), a podle toho, kde na ochoze stojíte, se vynořují a někdy až k nečitelnosti mizí hlasy tří zpěváků. Zážitek pro všechny smysly včetně pár kapek vody od pěvců a akvabel procházejících při představení po ochozu…
Opera v plavkách tímto site-specific přístupem více získává než ztrácí. Těžko v bazénu inscenovat představení, odzpívat a na vlhku-vzdorné nástroje hrát o mnoho déle než zmíněných pětatřicet minut. Byli jsme svědky onoho komplexního, současným slovníkem „zazipovaného“ zážitku, splynutí prvků, z nichž se opera skládá. Kvůli tomu se vyplatilo na tuto dočasnou produkci jet do Brna byť na pouhých třicet pět minut vlastně odkudkoliv.
Hausopera: Poslední pólo. Na snímku Aleš Procházka, foto: Marek Olbrzymek
Hausopera: Poslední pólo
Hudba: Marko Ivanović, libreto: Josef Škarka, režie: Petr Hašek, scénografie: Ján Tereba, lightdesign: Pavla Beranová a Zuzana Bottová. Účinkují: Skupina synchronizovaného plavání Alžběty Dufkové. Zpívají: Andrea Široká (jako Anežka), Tomáš Krejčí (Jožan), Aleš Procházka (Fanda). Hrají: Žaneta Vítová (akordeon) a Kristýna Švihálková (vibrafon a bicí).
Premiéra 30. září 2018, Lázně Rašínova, Brno; derniéra 14. října (ale dle stránek www.hausopera.cz soubor tvrdí, že pracuje na dalších uvedeních Posledního póla).
