Pláže, dekadence, plastiková láska. Kompilace objevuje japonský pop osmé a deváté dekády
Tokio konce sedmdesátých let: po nových silnicích se prohání moderní auta a lidé mají tolik peněz, že neví, za co je utratit. Ekonomický boom, započatý o dekádu dříve, udělal z Japonska druhou nejsilnější ekonomiku světa. A zrodil konzumentskou třídu s extravagantním životním stylem. Její hudba tomu odpovídala.
Pryč byla v Japonsku sentimentální hudba žánru enka i šedesátkové ohlasy květinové revoluce. K dynamickému životu nových zbohatlíků se daleko víc hodil mix funku, R&B, disca a soft-rocku, často navíc využívající futuristických zvuků elektronických bicích a syntezátorů. Byla to hudba pro lidi hledící do budoucnosti s optimismem a toužící užívat si. Tento velmi volně definovaný žánr, v Japonsku spojovaný především s ekonomicky mimořádnou érou první poloviny osmdesátých let, dostal jméno „city pop“. Pro západní posluchače jej nyní objevují dva díly kompilace Pacific Breeze: Japanese City Pop, AOR & Boogie 1976–1986.
„Je to městská hudba pro ty, kteří vyznávají městský životní styl,“ vysvětluje v knize Disc Collection: Japanese City Pop hudební novinář Jutaka Kimura. Připomíná, že pro zemi, v níž do té doby žila většina obyvatelstva na vesnici a společnost vyznávala étos tvrdé práce a skromnosti, bylo zrození popkultury oslavující hédonismus malou revolucí. Ruku v ruce s ní přišly přelomové technologické novinky – od videoher až po walkman, který firma Sony uvedla na trh v roce 1979 a zakrátko se stal symbolem individualismu.
City pop je hi-fi hudba pro kvalitní reprosoustavy a soukromý domácí poslech, dokonale zprodukovaná a zbavená veškeré špíny. Dnešním uším zní coby krystalický osmdesátkový pop se všemi nejkřiklavějšími dobovými atributy jako jsou elektronické bicí, saxofonová sóla, kytarová kvákadla a sladké melodie v poklidném tempu. Kýčovité? Nejspíš trochu ano. Stylové? Bez debat!
Zaposlouchejte se do japonského popu, zdroj: YouTube Za praotce city popu je považována japonská skupina Happy End. Na začátku osmé dekády posunula psychedelický folk-rock, jenž dominoval undergroundové scéně šedesátých let, do podoby sofistikovaného atmosférického popu, navíc zpívaného japonsky. Tahle optimistická hudba odkazovala na nově nabyté sebevědomí ostrovní popkultury. Když se Happy End v roce 1972 rozpadli, založil její člen Harumi Hosono skupinu Yellow Magic Orchestra. Té se – kvůli vlivu na další vývoj tamního popu – přezdívá „japonští Beatles“. Jsou také zařazováni mezi praotce elektronické hudby.
Další člen Happy End – Shigeru Suzuki – se stal vyhledávaným hitmakerem. Na zmíněné kompilaci Pacific Breeze je zastoupen skladbou Lady Pink Panther, v níž se folk-rocková melodie vkládá do svěžího rytmu bossanovy. Tady někde se rodí nová kulturní forma. V následujících letech, tedy v druhé půli „sedmdesátek“, pop definitivně převálcovaly syntezátory a ležérní nálada nekonečného odpoledne u pláže. Je slyšet například v písni příznačně nazvané Hot Sand (Horký písek) od hudebníka, který si říkal Piper.
Zaposlouchejte se do japonského popu, zdroj: YouTube Dvojdílnou kompilaci Pacific Breeze vydal americký label Light in The Attic, který se specializuje na objevování lokálních scén či polozapomenutých hudebníků. Japonské hudbě už věnoval kompilaci Even a Tree Can Shed Tears: Japanese Folk & Rock 1969–1973, která prošla časově předcházející scénu psychedelického folku. Do téže škatulky ostatně patří i výběr Kankyo Ongaku: Japanese Ambient, Environmental & New Age Music 1980–1990, o němž jsme zde psali vloni. Ten mapuje japonský ambient dané doby. Pacific Breeze není dostupný na streamovacích službách, nýbrž pouze na vinylu a s luxusní grafickou úpravou, dále na CD anebo na MC kazetách.
Nápad posbírat japonské hity „sladkých let“ 1976–1986 dostal Američan Andy Cabic, který vystupuje a vydává alba pod názvem Vetiver (letošní rozhovor s ním pro veřejnoprávní Radio Wave si můžete přečíst či poslechnout ZDE – pozn. red.). Když cestoval po Japonsku a v obchodech narážel na desky se zvláštním amerikanizovaným stylem, který sice odkazoval na funky pop či yacht rock, ale zároveň byl svébytně japonský. S americkou „yuppie“ kulturou má japonský city pop společný rovněž eskapismus. Na něj ostatně odkazuje i obal obou desek série Pacific Breeze s hyperrealistickou malbou japonského výtvarníka Hirošiho Nagaie. Nacházejí se na ní dva luxusní modernistické domy u moře s bazénem (viz otevírací fotografie tohoto materiálu – pozn. red.).
City pop je japonskou verzí západního snění o idealizovaném Orientu, jen se tady namísto na Dálný východ obdivně hledí na Západ. „Chtěli jsme vzít západní exotiku a převrátit ji. Když Martin Denny natáčel desky v tomto stylu, bylo to falešné,“ vysvětloval v roce 2013 Harumi Hosono s odkazem k americkému pionýrovi žánru exotica z padesátých let. „Jenže já jsem skutečný a jsem terčem západní exotiky. O co mi šlo, bylo udělat exotiku z pohledu člověka z Orientu,“ dodal Hosono.
K nynější popularitě žánru přispěl i portál YouTube, jenž je jako stvořený na objevování podobných kuriozit. Vlajkovou lodí city popu byla na Západě skladba Plastic Love zpěvačky Mariyi Takuchi z roku 1984. Jde o osmiminutový opus orchestrálního diska se vzkazem: „Já vím, že je to jen plastiková láska, tancuju na plastikový rytmus a pak přijde další ráno.“ Nakažlivá melodie posbírala na YouTube od svého znovuobjevení v roce 2018 celkem přes padesát milionů zhlédnutí a obrátila pozornost fanoušků k zapomenutým klenotům japonského popu deváté dekády. Ostatně vlivy city popu lze vystopovat v retroplastikovém zvuku současných klubových žánrů vaporwave a future funk.
Zaposlouchejte se do japonského popu, zdroj: YouTube Zmíněná Mariyi Takuchi měla v osmdesátých letech několik hitů, ale Plastic Love jím tenkrát nebyla. V polovině deváté dekády se totiž japonský pop již posouval do další „evoluční fáze“ – v roce 1985 měla premiéru televizní talentová soutěž Onyanko Club, která zrodila první -náctileté dívčí idoly. Tento formát brzy nato ovládl hitparády. Vznikl žánr j-pop se žvýkačkovými melodiemi a s důrazem na roztomilost interpretek, jejichž životy fanoušci sledují jako reality show.
O pár let později japonský ekonomický megaboom splaskl a země se ponořila do recese, z níž se vlastně dodnes nevzpamatovala. Nicméně dekáda nevídaného ekonomického vzestupu je navždy zapsaná v písních, jako jsou ty posbírané na kompilaci Pacific Breeze.
