Případy Spector a Pink. Když tvůrce a jeho dílo nejsou ta stejná věc

Fanoušci alternativní hudby se cítili rozhořčeni, že se Ariel Pink hlásí do tábora radikální pravice, zatímco autoři nekrologů o proslulém producentovi řešili dilema, zda je etické oslavovat Spectorovy studiové inovace ve světle jeho prokazatelně násilnické osobnosti. Oba případy otevírají obecnější otázku, nakolik život autora/autorky, jeho/její ideologické názory a jednání ovlivňují přijetí díla. Můžeme vůbec s čistým svědomím milovat desky vraha?

Autor (ne)zemřel

Z právního hlediska není sporu: umělec má svůj výtvor v duševním vlastnictví a může s ním nakládat dle libosti. Pokud jde o přijetí díla a jeho interpretaci, věc je daleko složitější. Z učebnic literatury na střední škole jsme si možná navykli chápat dílo autora jako úzce svázané s jeho životem. V druhé půli minulého století však byly formulovány teorie oddělující tvorbu a tvůrce. Francouzští filosofové jako Roland Barthes či Michel Foucault vyhlásili „smrt autora“: dílo je více produktem kultury jako takové, přediva informací, v němž se tvůrce pohybuje než naprostým originálem odvozeným od umělcovy geniality. „Je to jazyk, kdo mluví. Ne autor,“ napsal Barthes v roce 1968.

U populární hudby však tento „oddělující“ přístup, ostatně formulovaný mysliteli orientovanými především knižně, nedostačuje. Popové hvězdy svoji identitu a život do tvorby výrazně promítají. Obzvláště dnes, když díky Twitteru nebo Instagramu může být fanoušek svému oblíbenci relativně nablízku téměř permanentně a spousta hudebníků dramata ze svých životů explicitně přenáší do písní. Nicméně nadále platí: posloucháme-li píseň, nejsme v kontaktu s autorem, nýbrž s jeho dílem. A to nám poskytuje svobodu interpretovat si je, jak chceme. Anebo ne?

Společenská polarizace je totiž citelná i mezi hudebními fanoušky. A roste citlivost vůči politickým postojům umělců. Obzvláště svět nezávislé či alternativní hudby se považuje za jakýsi liberální safe-space, v němž všichni víceméně vyznávají stejné názory na svět. Proto v téhle „bublině“ sklízí tolik opovržení třeba Morrissey, frontman kultovních osmdesátkových hrdinů The Smiths, podporující brexit či radikální pravici. (Morrisey zároveň vědomě s touto ostrakizací pracuje a část fanoušků ho následuje právě pro jeho vyhraněné názory.) S nevolí se potkali Ryan Adams, Matt Mondanile aka Ducktails a další hudebníci obvinění či odsouzení za sexuální útoky, kteří si vysloužili vyhazov z vydavatelství.

Mainstreamem otřásly debaty nad Michaelem Jacksonem a R Kellym, na něž se sneslo tolik obvinění ze sexuálního zneužívání dětí a mladistvých, že nad tím nelze zavírat oči. Na jejich hudbu to vrhá mohutný stín, obzvláště proto, že oba v písních vystupovali v rolích ochránců slabých. Fanoušci dost dobře nevědí, co si počít s rappery Kanye Westem a Lil Waynem, hlásícím se k odkazu (ex)prezidenta Trumpa, jehož názory zavání mimo jiné rasismem.

Co všechno chceme vědět?

Diskuse a hádky ještě více komplikuje romantická a dodnes rozšířená idea umělce coby génia stojícího mimo morálku své doby. Tímto slovem byl v nekrolozích popisován Phil Spector. Právě status génia mu možná dovoloval dělat věci, za něž by člověk v jiné pozici nepochybně skončil ve vězení nebo by přinejmenším nesměl dále vykonávat svoji práci – týral svoji ženu, ohrožoval hudebníky ve studiu nabitým revolverem, urážel je. „Spector vytvořil kulturu krutosti, kterou hudební průmysl nahlížel jako symptom génia. Je to scénář, který je vidíme dnes a denně,“ napsala publicistka Laura Snapes pro list The Guardian v polemickém nekrologu producenta, jehož charakterizuje jako „toxického“. Spector je podle ní symbolem systému hudebního průmyslu, který nemá problém zamést podobné násilnické činy pod koberec, pokud přinášejí peníze.

Phil Spector v kalifornském vězení. Snímek z 19. listopadu 2019. Zemřel 16. ledna 2021 na následky onemocnění virem covid-19, foto: ČTK/AP

Excentričnost a volnomyšlenkářství připisovala média i Arielu Pinkovi, kalifornskému hudebníkovi s láskou k lo-fi a brakovému popu. Jeho rané desky, kupříkladu House Arrest (2002) a Worn Copy (2003), plné šumících zvuků a ztrácejících se melodií, jsou považovány za průlomové nahrávky hypnagogického popu či chillwave. Pozdější desky s čistším zvukem jako Before Today (2010) byly oslavovány indie médii (třeba Pitchforkem) za obratné žonglování s prvky vysoké a nízké kultury. Dnes dvaačtyřicetiletý Pink má za sebou v poslední době řadu bizarních výroků, v nichž třeba přitakával různým konspiračním teoriím, takže se nelze moc divit, že byl spatřen mezi demonstranty, kteří se letos 6. ledna dostavili před washingtonský Kapitol protestovat proti „ukradeným volbám“. Když situace eskalovala a nejradikálnější Trumpovi příznivci vtrhli do Kongresu, Pink už byl údajně na hotelu. Účast na demonstraci ho nicméně stála nahrávací smlouvu – vydavatelství Mexican Summer s ním podle twitterové zprávy „rozvázalo pracovní vztah“.

„Levicová a mainstreamová média udělala z podpory stávajícího prezidenta zločin,“ postěžoval si Pink, když posléze navštívil pořad konzervativního komentátora Tuckera Carlsona na TV stanici Fox News. Ten ho vylíčil jako oběť „cancel culture“ a z jeho podpory Trumpa udělal „nejvíc transgresivní věc“. Pinka ve skutečnosti nikdo odnikud nevymazal. Objevily se reakce někdejších Pinkových fanoušků, kteří na Twitteru vyhlašovali, že si jeho desky už nepustí, ve skutečnosti se poslech jeho skladeb v první polovině ledna mírně zvedl – alespoň podle statistik serveru Last.fm.

Pinkovy hity Round and Round nebo Put Your Number in My Phone? nemusí jeho posluchačům nutně zhořknout v okamžiku, kdy se dozvěděli, že stojí za Trumpem. Kdyby se současná kauza stala v éře před sociálními sítěmi, většina z nás by si jeho politických názorů nejspíš ani nevšimla, protože politika není pro jeho písně zase tak důležitá.

Tvůrce je sice autorsky zodpovědný za své dílo, ale zpětně už to nutně platit nemusí – umělecké dílo nemůže za to, kdo je vytvořil. Možná by do budoucna pomohlo neoslavovat tolik umělce, jako spíše jeho dílo, byť v době, kdy mezi muzikanty a fanoušky existuje těsný emoční vztah, je to složité.

Nikdy nemůžeme vědět, jaké kostlivce ve skříni, kdo skrývá – a chceme to vůbec vědět? Na druhou stranu geniální dílo nebo inovace (jako v případě Phila Spectora) neospravedlňují prohřešky tvůrců v osobním životě. Ani sebeoriginálnější umělci nestojí mimo zákony.