Proč je těžké předpovídat, na co budeme v létě tančit
Každý rok se s horkými dny mění vkus posluchačů i dramaturgů rádiových stanic a o slovo se hlásí písně, které mají navodit atmosféru léta s jeho bezstarostností. Letní hity totiž můžou být pro výroční uzávěrky firem stejně důležité jako předvánoční prodeje.
Jenže: odhadnout, která píseň ovládne pláže a diskotéky letních nocí, je čím dál složitější. Když vloni začátkem června vydávala zpěvačka Katy Perry nové album Witness, bylo více než jasné, že s ním míří na letní trh. V předchozích letech vybojovala osm amerických hitů číslo jedna, včetně dvou letních megahitů I Kissed a Girl a California Gurls. Zdálo se, že ani tentokrát nemůže s kolekcí chytlavých elektropopových skladeb natočených s nejlepšími hitmakery minout. Jenže všechno bylo jinak. Katy Perry sotva jednou nakoukla do první desítky a největším hitem loňského léta se stalo Despacito, reggaetonový šlágr o kráse pomalého pohybu (sexu), z něhož se nejvíc radovaly turistické společnosti prodávající zájezdy do Portorika.
Ještě v březnu 2017 nejspíš málokdo čekal, že následující léto bude ve znamení žánru, který si svůj průlomový moment zažil v polovině minulé dekády a pak se zase pokorně vrátil do regionálních hitparád. Jenže stalo se, Despacito zlomilo rekordy v počtu přehrání na YouTube a globální žebříčky od té doby zažívají latinskoamerickou explozi. Podobně překvapivý byl nástup albánsko-britské zpěvačky Dua Lipa, jejíž hit New Rules se stal písní léta v Británii – dobrý výkon na skladbu, v jejímž textu protagonistka ukončuje svůj nepovedený vztah. New Rules naznačily, že ani u letních hitů – stejně jako v celém hudebním průmyslu – už neplatí žádná pevná pravidla. Možná právě to je důležitou součástí vzrušení, které letní hity provází. V minulých letech se zjevily z těch nejméně pravděpodobných míst: třeba v roce 2015 to byl Cheerleader od jamajského zpěváka OMIho, který se přitom do žebříčků dostal až tři roky po svém původním vydání, a to díky remixu německého DJe Felixe Jaehna.
Časopis Billboard od roku 2010 sestavuje hitparádu letních písní (Summer Songs Chart). Aktuální číslo jedna okupuje R&B zpěvák Post Malone s písní Psycho. V klipu jezdí po postapokalyptické poušti, střílí z plamenometu a zpívá o tom, že se zbláznil. Když se zjeví interpret refrénu Ty Dollar Sign, začne dokonce sněžit. Vyloženě typický letní hit, že? Dalším potenciálním kandidátem na píseň letošního léta je – alespoň zatím dle ohlasu na sociálních sítích mých přátel – píseň One Kiss od Calvina Harrise. Tady máme alespoň letní lásku, byť Dua Lipa příběh vzplanutí zpívá tak, jako kdyby svého pobláznění trochu litovala.
Letní hity nejsou nic nového. Termín se dá vystopovat sto let dozadu. Jeho existence je spjatá se zrodem hudebního průmyslu, v počátcích postaveného na prodeji notových záznamů písní. Už tady se objevovaly první hity, byť životnost skladeb byla vzhledem k způsobu distribuce větší než jedno roční období. Roku 1910 New York Tribune psal: „Je nejvyšší čas hledat píseň léta. Bude humorná? Bude sentimentální? Bude to naprostý odpad? Bude se aspoň dát tolerovat, co se týče hudby nebo textu anebo obojího?“
Podobné otázky si na pokraji léta klademe i dnes. Máme streamovací služby, internet, společnosti specializující se na zpracování takzvaných velkých dat, z nichž lze číst masový vkus, ovšem letní hity zůstávají záhadou. Možná jsou podobné letním láskám, které rovněž postrádají logiku. Je s těmi hity ovšem spojená milosrdná jistota: kolem Vánoc už většinou na odrhovačky, na něž jsme o prázdninách tancovali, zapomeneme. Nebo je bereme coby poklesky léta…
