Roboti jsou na pochodu čili Čapek na západočeských jevištích

ze scény představení R.U.R. v Plzni
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Karel Čapek: R.U.R. Na snímku Martin Zahálka ml., Jan Maléř, Marek Mikulášek, foto: Irena Štěrbová – © DJKT

Utopistickou hru z roku 1920 nejprve uvedlo 19. října Západočeské divadlo v Chebu v režii šéfa souboru Zdeňka Bartoše, na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni měla inscenace režiséra Filipa Nuckollse premiéru o týden později, 26. října. Čím zaujala hra, o níž se notoricky ví, že obohatila češtinu i světové jazyky o slovo robot, dramaturgii obou divadel? A co z ní scény v Chebu a v Plzni vytěžily?

Režisér Zdeněk Bartoš se společně s dramaturgyní Martinou Pokornou pokusil vykřesat z Čapkova textu co možná nejvíce komiky, však také sám autor hru žánrově zařadil jako kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích. Chebská inscenace se po celou dobu drží v žánru grotesky a využívá k tomu řadu nápadů. Nejlépe se tomuto pojetí daří v prvním dějství, naopak v závěru přesazení do grotesky – celkem pochopitelně – pokulhává. Dramaturgie sice eliminovala čapkovské archaismy, které by na dnešním jevišti nejspíš působily křečovitě, ale jinak dramatický text zůstal v chebské inscenaci téměř nezměněn.

Naopak dramaturg Vladimír Čepek byl při úpravě textu k Nuckollsově inscenaci daleko odvážnější. V Plzni se nekabeluje, nýbrž mailuje, vše o robotech se dávno píše na wikipedii. Na internetu se vyskytuje už jen placená reklama – a tady pozor, o té placené reklamě to napsal již sám autor, jenže v souvislosti s čítankami! Úpravy textu většinou slouží ku prospěchu inscenace, některé pasáže však zavánějí laciným humorem a ten do Čapkovy hry zkrátka nesedí. Jestliže se Domin šokované Heleny zeptá: „Slečno, nechtěla byste se mnou spát?“ namísto: „Nechtěla byste si mne vzít?“, je to přes čáru.

ze scény představení R.U.R. v PlzniDivadlo J. K. Tyla, Plzeň – Karel Čapek: R.U.R. Na snímku Jan Maléř, Simona Rejdová, foto: Irena Štěrbová – © DJKT

Nejrazantnější dramaturgická úprava plzeňské inscenace se týká posledního dějství, které je téměř celé vyškrtnuté. Ihned poté, co roboti dokonají vzpouru a porazí vědce, zabarikádované v pracovně Domina, následuje dialog robotů Prima a Heleny. Ti k sobě pocítí vzájemnou náklonnost, stávají se tedy lidmi s city, s duší. Jsou novým Adamem a Evou, nadějí a zárodkem nového života, což je i při této úpravě srozumitelné a pochopitelné. Chybí však závěrečné poselství Alquista, kterého roboti jako jediného ušetřili, protože pracuje–robí jako roboti a je tedy jedním z nich.

Nuckollsova inscenace se drží v příjemném tempu, nenudí. Je to především díky hereckým výkonům všech zúčastněných. Jan Maléř v roli Domina je – jak už jméno postavy napovídá – skutečně bohorovným pánem tvorstva, Helenu od samého začátku okouzluje mocným egem. Helena Andrey Mohylové je zprvu naivní husičkou, která přijíždí na ostrov spasit roboty a s nimi svět; záhy však Helena cítí nezadržitelný pád lidstva a snaží se situaci zvrátit.

V postavách roztržitých vědců se režisér, jak prozradil na tiskové konferenci, inspiroval hrdiny seriálu Teorie Velkého třesku, což do plzeňské inscenační koncepce ústrojně zapadá. Pánové Michal Štěrba (Busman), Marek Mikulášek (Gall), Martin Zahálka ml. (Hallemaier) a Libor Stach (Fabry) jsou roztomile potrhlí. Alquist mezi nimi vybočuje senzitivností, do poslední chvíle si udržuje morální sílu a touhu napravit zvrácený stav světa. Tato role dlouholetému členovi souboru Miloslavu Krejsovi vyloženě sedla. Patřičnou míru razance propůjčila postavě Nány, zastupující hlas lidstva (nikoliv lidu!), Apolena Veldová.

Nápadité je obsazení postav robotů, kdy robotky Sullu i Helenu ztvárnila Simona Rejdová a všechny mužské roboty Vladimír Pokorný. Ten tudíž je jak Mariem, tak vůdcem povstání Radiem, ale i Primem – tedy novým Adamem, který spolu s Helenou položí základ novému pokolení. (Primus není z neznámého důvodu v obsazení uveden, pronesené repliky však patří této postavě.) Oba mladí herci si se svými „nelidskými“ úlohami poradili: jsou strojově chladní a v závěrečné scéně jejich psýché uvěřitelně ožívá.

Chebská inscenace Zdeňka Bartoše se naopak roboty jen hemží, jako posilu si dokonce muselo divadlo vypůjčit několik studentů chebského gymnázia. Každý z pětice vědců má mezi roboty svého dvojníka, a tak Helenina trapná záměna z prvního dějství nabírá nový rozměr. Z Domina Vuka Čelebiće přesvědčivě tryská sebevědomí, Helena Karolíny Jägerové byla při první repríze (alternuje se Soňou Křepelovou) naivní a okouzlující zároveň. Vynikající byla Magdaléna Hniličková v roli robotky Sully, jejíž „umělou inteligenci“ zahrála minimalisticky – očima. Postavu Nány, které jako jediné zůstal signifikantní Čapkův jazyk, výborně ztvárnila Radmila Urbanová.

z představení R.U.R. v Západočeském divadle v ChebuZápadočeské divadlo v Chebu – Karel Čapek: R.U.R. Na snímku zleva David Beneš, Vuk Čelebič, Pavel Marek, Jan Hanny Firla, Pavel Richta a Jindřich Skopec, foto: Západočeské divadlo

Karel Čapek hru zasadil do budoucnosti, jež by po sto letech od napsání hry mohla být naší současností. Ani jeden z tvůrčích týmů se nenechal v estetice zlákat vnějškovou sci-fi formou, výtvarníci naopak pracovali s minimalistickými prostředky. Jednoduchou funkční scénu chebské inscenace navrhla Lucia Škandíková, kostýmy, zasazené do současnosti, Tereza Kopecká. Scénografické řešení Lukáše Kuchinky prospělo – jindy pro činohru velmi nehostinnému – jevišti plzeňské Nové scény. Prostor sevřely pocitově i akusticky lesklé černé stěny a bílý strop s motivem včelích pláství, který se navíc s postupující bezvýchodností situace nad hrdiny čím dál tím více zavíral. Mobiliář tvoří mix starožitného nábytku, vylepšený o technologie budoucnosti. Zajímavé je, že i když každý z tvůrčích týmů přistoupil k látce po svém, některé nápady jsou stejné, ať už se jedná o pořizování selfie nebo videoprojekce doprovázející Dominovu přednášku o historii výroby robotů.

Poselstvím obou počinů je – v duchu Čapkovy předlohy – to, že největším nepřítelem lidstva je sám člověk. Se svou pýchou, neúctou k ostatním bytostem i k prostředí, v němž žije, s touhou hrát si na Boha a s faustovsky hříšnou curiositas čili zvědavostí. Oběma inscenacím se podařilo Čapkovy myšlenky podat divácky přístupnou, ne však lacinou formou.

Západočeské divadlo v Chebu – Karel Čapek: R.U.R.
Inscenační úprava a režie:
Zdeněk Bartoš, dramaturgie: Martina Pokorná, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Tereza Kopecká, hudba: Matěj Kroupa, video: Matyáš Fára. Hrají: Vuk Čelebić, Jindřich Skopec, Jan Hanny Firla, Pavel Richta, Pavel Marek, Daniel Mišák, Karolína Jägerová (alternuje Soňa Křepelová), Radmila Urbanová, Magdaléna Hniličková, Petr Németh a další.
Premiéra 19. října 2019.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Karel Čapek: R.U.R.
Režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Lucie Šperlová, hudba: Ondřej Švandrlík, light design: Jakub Sloup. Hrají: Jan Maléř, Libor Stach, Marek Mikulášek, Martin Zahálka ml., Michal Štěrba, Miloslav Krejsa, Andrea Mohylová, Apolena Veldová, Vladimír Pokorný, Simona Rejdová.
Premiéra 26. října 2019 na Nové scéně Divadla J. K. Tyla.

Související