Rocková bohoslužba Bruce Springsteena učiněná v domě tisíce kytar
Bruce Springsteen se na svém dvacátém studiovém albu vrátil ke spolupráci s osvědčeným E-Street Bandem. Přesto dost možná jde o jeho nejosobnější a nejemotivnější album a bezesporu nejlepší desku od akustického The Ghost of Tom Joad z roku 1995.
Na svém předchozím studiovém albu Western Stars se Springsteen inspiroval v melodramatické populární hudbě padesátých let minulého století, kterou doplnil o své tradiční příběhy obyčejných Američanů, jež ztrácejí sny a budoucnost, zatímco se hollywoodská továrna na sny snaží přesvědčit svět, že je vše v pořádku. Na nynější desce Letter to You se ovšem jednasedmdesátiletý rocker doslova i přeneseně vrací domů.
Album nahrál ve svém newjerseyském Stone Hill Studio během čtyř dní, kdy celá kapela – která naposledy živě vystoupila v roce 2017 – nahrávala „naživo“, pouze s minimálními následnými opravami. Devět z dvanácti realizovaných písní napsal Springsteen vloni, když se mu podařilo překonat krátkodobý tvůrčí blok. Zbylé tři písně však byly původně určené pro Springsteenovo debutové (!) album Greetings from Asbury Park, NJ. Na Letter to You se tak přirozeně propojuje energická hra E-Street Bandu, oproštěná tentokrát od stadionové opulentnosti a halasnosti, s ozvuky doby, kdy byl Springsteen tlačen do pozice nového Boba Dylana. Především se však Springsteen vrací ke svým bývalým zemřelým spolupracovníkům a ohlíží se za vlastní legendou.
Vypravěč z maloměstských barů
Letter to You logicky navazuje a završuje Springsteenovo vystupování na Broadwayi a autobiografii Born to Run. Jak sólové retrospektivní představení, tak kniha ukázaly Springsteena daleko plastičtěji, než jen coby barda v džínách a otrhaném tričku, tedy v ikonické podobě z dávno již legendárního obalu alba Born in the U.S.A. Základem jeho úspěchu byly příběhy prostých lidí plné temnoty, depresí a selhání v pokusech naplnit vlastní sen nebo uživit rodinu. Springsteen to s pobavenou ironií shrnul právě na Broadwayi: „Celou svou kariéru jsem vystavěl na tom, že jsem pravdivě ukazoval pocity chlapů, co musí každý den do továrny k pásu, zatímco jim život uniká mezi prsty… aniž bych kdy v nějaké takové továrně pracoval. Jo, takhle dobrej já jsem.“
To, co lze brát jako zpovykanost a aroganci rockové hvězdy neodmyslitelně spojené se stadionovým velikášstvím, případně s nucenou hrou milionáře na obyčejného člověka, uvádí na pravou míru právě autobiografie Born to Run (česky vyšla předloni). V té Springsteen vzpomíná na dětství v irsko-italské rodině na předměstí New Jersey, na chudobu, ale i hrdost na práci jeho matky, zničující deprese otce, pocity svobody spojené s lokálními slavnostmi nebo s dlouhými projížďkami autem po okolí… a také na katolickou výchovu. A na to, jak koloběh práce bez perspektivy, společenské předsudky a katolická dogmata deformovaly životy místních. A jak se mu cestou ven z toho stala rocková hudba.
Springsteenův popis prvního vystoupení Elvise Presleyho u Eda Sullivana v mnohém připomíná úvahy o rockové hudbě Stephena Kinga například z románu To. Ostatně King ve svých knihách často používá Springsteenovy texty (včetně prvního verše slavné Born in the U.S.A. – „Born in the dead man´s town“). A naopak jazyk knihy Born to Run zase v mnohém připomíná Kingův stylizovaný hlas vševědoucího, mírně potměšilého vypravěče, který zná všechna temná tajemství světa a strasti ztracené v čase. Springsteen ukazuje, že byl vždy výborný pozorovatel a dokázal se vcítit do lidí ve svém okolí i jejich problémů.
Strach z vlastních démonů a bolest ze ztráty blízkých provázely celou Springsteenovu kariéru. Ovšem teprve skony klávesisty Dannyho Federiciho, saxofonisty a skladatele Clarence Clemonse a nakonec kytaristy a zpěváka George Theisse (s nímž působil Springsteen ve skupině The Castiles) nahradily rockový patos písní jako Bobby Jean nebo Glory Days a „umožnily“ natočit koncepční album o odcházení plné drásavé melancholie, které se do té doby dotýkal spíš ojediněle na desce z roku 1980 The River (inspirované mimochodem mladým manželstvím jeho sestry Ginny) nebo v písni My Hometown ze zmíněného alba Born in the U.S.A. (1985) . Vedlejším důsledkem tohoto obratu je na letošním albu i působivá milostná píseň The Power of Prayer. Springsteen v ní používá podobné obraty jako jeho o několik desetiletí mladší já, aniž by působil nuceně či neupřímně. Právě smutek celého alba zde funguje jako spojnice obou světů a způsob, jak se vyhnout nešťastným excesům typu Girls in their Summer Clothes z alba Magic (2007).
Jsme tu spolu
Vstupní píseň desky Letter to You, píseň One Minute You’re Here, zachycuje až bradburyovskými obrazy okamžik ztráty: „I lay my penny down on the rails/ As the summer wind sings/ its last song./ One minute you’re here/ Next minute you’re gone.“ Tlumený zpěv a nevtíravý zvuk připomíná alba The Ghost of Tom Joad nebo Devils and Dust, aby pak e-streetovská energie a jiskřivost kytar v následující titulní Letter to You radikálně podtrhly, že niterný pocit je universální a nepatří jen některému ze Springsteenových fiktivních hrdinů, nýbrž přímo jemu, jeho generaci a všem fanouškům, kteří jej doprovázeli během půl století trvající kariéry. Krutost času a pochyb pak shrnuje Last Man Standing v obratu „You count the names of the missing as you count off time“.
Zároveň však Springsteen – podobně jako v dětství – nalézá únik a naději ve sdíleném prožitku hudby. Jeho tvorba vždy byla nenásilně politická, když dokázal vyjádřit deziluzi a hrůzu sedmdesátých let, kdy se v USA posilovaly konzervativní hodnoty a v následující dekádě přešly do reaganovské politiky síly. A stejně tak kritizoval konkrétní selhání systému. Album z roku 1995 The Ghost of Tom Joad bylo inspirováno nejen slavným Steinbeckovým románem, ale především sérií investigativních článků o životě a bezpráví na americkém pohraničí. Kvůli písni American Skin (41 Shots) odmítla část pořádkových sil zajišťovat bezpečnost na jeho koncertech. Po 11. září věnoval album The Rising všem zasaženým (jak sám vzpomíná, pochází z míst, kde najednou skoro každý ztratil někoho z příbuzných nebo známých) a oslavě pospolitosti vyvolané hrůzou z teroristických útoků, přičemž se neuzavřel do tradičních rockových škatulek a vypůjčil si například i postupy world music.
Především však jeho kariérou coby červená nit procházela představa jakési „musica publica“ – na prostoru nezávislého společenství všech, které oslovuje hudba. Rocková hudba pro něj byla přiznanou branou k sexu, penězům a slávě, ale stejně tak upřímně i způsobem vlastního sebevyjádření a úniku z nalinkovaného (kvazi)života vlastních rodičů.
Zprvu naléhavé vyznání o hledání místa v životě se z dravých písní pro malé, ale narvané kluby jako Where the Bands Are (vyšlo na kompletu původně nerealizovaných skladeb Tracks) proměnila v typické stadionové hymny typu Dancing in the Dark a nakonec We Take Care of Our Own nebo Wrecking Ball. V těch posledních jmenovaných se Springsteen nevztahoval ke vzdušným zámkům budovaným horečkami páteční a sobotní noci, nýbrž ke komunitním místům paměti nezávislých na úřadech, ale přetrvávajících v myslích lidí. Pro zajímavost: skladba We Take Care of Our Own se hrála během kampaně za znovuzvolení Baracka Obamy a nedávno i během vítězné řeči Joe Bidena.
Na vrcholu evoluce těchto písní je na novém albu House of a Thousand Guitars. Stejně jako zbytek alba, i tentokrát aranžmá akceptuje nemožnost velkých koncertů a hudebně evokuje spíše emotivní setkání blízkých přátel se společnou historií a vůli znovu žít normální život. V textu se pak Springsteen odvolává na společenství bratrů a sester žijících v titulním domě tisíců kytar, od stadionů po ty nejmenší bary. Společenství, které uznává individualitu, ale čerpá sílu ze společných prožitků a snů navzdory situaci, kdy je svět řízen „zločinným klaunem“.
Autentičnost výzev stárnoucího a v nejlepším slova smyslu rockového dinosaura vyvěrá nejen z okolností, za nichž album vznikalo (a vydáno bylo těsně před americkými prezidentskými volbami), ale například i z patronace nad mnohem mladšími hudebníky, jako jsou skupiny Arcade Fire či The Gaslight Anthem, jejichž zvuk dál rozvádí odkaz E-Street Bandu a zároveň jej posouvá dál.
Kvalita i kýč
Zajímavý kontrast na albu tvoří zmíněné tři starší písně. Ty se odlišují už mnohem obsáhlejšími texty než zbytek materiálu. Janey Needs a Shooter je píseň o dívce, která se nemůže spolehnout na staré pokrytecké, nebo prostě nechápavé struktury v podobě doktora, církve ani policie. If a Jesus Was a Priest je veselá rouhačská historka převracející náboženská dogmata do podoby béčkového westernu a Songs for Orphans mírně patetická hymna zklamané generace, která podle textu chtěla být lvy, ale vyrostla v závislácké ovce. Jazyk všech tří písní je mnohem obraznější i konkrétnější, než je dnes u Springsteena zvykem. A také vynikne, že se přece jen v nových písních opakuje víc, než bývalo jeho zvykem, a řada obratů zavání klišé plným patosu.
Jedna z edic letošního alba Letter to You, foto: Columbia
Na druhou stranu: všechny ty lyrické návraty domů a výzvy ke společné akci jsou daní za to, že Letter to You jako celek drží ze Springsteenových čistě rockových alb dost možná nejlépe od dob desky z roku 1975 Born to Run. Přesto, kdyby poslední písní letošního alba byla nádherná The Ghosts, kde se dokonale mísí smutek s nadějí a radostí, namísto fádní I’ll See You in My Dreams, získalo by Letter to You dokonalé zakončení. Takto dostáváme „jen“ jeho nejlepší rockové album od reunionu s E-Street Bandem v polovině devadesátých let, nikoliv jedno z umělcových nejlepších alb vůbec.
