Rozmetávání iluzí, například o neexistenci cenzury

Bývalo dobrým zvykem, že česká strana zajistila publikování přednesených příspěvků, pokud se schůzka uskutečnila v Česku, slovenští partneři postupovali obdobně, pokud se debatovalo na území Slovenska. Jenže časem došlo k tomu, že ve zveřejňování textů pokračovali jen Slováci, kdežto Češi přestali úkol zvládat.

Příspěvky ve sborníku Iluzívne a antiiluzívne vo filme se soustředí na chápání kinematografického díla coby svého druhu iluzi, která ovšem více či méně odráží svět, anebo naopak texty tematizují antiiluzivní přístup, kdy se dílo mění v přiznávanou hru, někdy spontánně komunikující, jindy výlučně pohrouženou do sebe.

Příspěvky jsou ve svazku řazeny dle míry zobecnění. Začíná se s texty s bezmála filozofickým přesahem. Například Peter Michalovič se v úvodním zamyšlení Realizmus a problém reprezentácie reality dovolává širokého spektra související literatury a navrhuje obecně schémata pro nejrůznější eventuality ve vztahu dílo–vnímatel. Konkrétněji: Michalovič tvrdí, že týž film lze vnímat zcela různými způsoby – jmenovitě Stoneův snímek JFK z roku 1991 (o pozadí atentátu na prezidenta Kennedyho) může být označen za pravdivou výpověď, ale i za bezuzdnou konspirační fikci, byť zajisté přesvědčivou – a o to manipulativnější. Na jednu stranu lze tudíž položit veškeré vyjadřovací prostředky, jimiž film disponuje, na stranu druhou bezpočetné divácké interpretace vždy určené jedinečnou divákovou jsoucností.

Petr Mareš si ve stati Řeč k divákům jako destrukce i podpora iluzivnosti filmu vybírá speciální případ monologu. Ten je přednášen buď přímo do kamery, a tedy jakoby oslovující přímo diváka, anebo jako komentář mimo obraz, eventuálně takto „zcizeně“ – v brechtovském slova smyslu – vystoupí některá z postav, případně její předobraz (vychází-li ze skutečnosti) či dokonce rovnou tvůrce samotný, aby se svěřili se svými záměry či apely na diváka. Juraj Oniščenko si zvolil Motív hry ako princíp iluzívneho a reálneho vo filme – a v textu dokládá, kolik literárních zdrojů kvůli tomu prostudoval (ostatně většina článků začíná rozsáhlým připomenutím související literatury), aniž by však srozumitelně sdělil, k čemu vlastně dospěl.

To Katarína Mišíková své teze o tělesnosti v současném slovenském filmu podepřela postřehy o konkrétních dílech, známých též u nás, neboť vznikala ve slovensko-české koprodukci – Až do města Aš (Iveta Grófová, 2012), Můj pes Killer (Mira Fornayová, 2013), Pátá loď (Iveta Grófová, 2017).

Zuzana Nemčíková analyzovala vztah mezi časem a prostorem, přičemž se soustředila na dva emblematické slovenské tituly, ať již mají přisouzen zakladatelský význam (Slnko v sieti, Štefan Uher, 1962), anebo byly naopak považovány za druhořadé (Drak sa vracia, Eduard Grečner, 1967).

Jiné studie se dotýkají obšírnějšího vzorku současné tvorby, včetně dokumentární. Kupříkladu Juraj Malíček obhlédl skutečný dopad kdysi ceněných filmů, které vznikaly v časech gorbačovské přestavby, a nastolil přitom aspekt vlastní paměti (Proč?, Karel Smyczek, 1987; Bony a klid, Vít Olmer, 1988; Horká kaše, Radovan Urban, 1988).

Nejeden příspěvek se dotýká konkrétní osobnosti nebo konkrétních děl. O Janu Švankmajerovi pojednávají hned tři texty! Luboš Ptáček podrobně prozkoumal raný Švankmajerův film Don Šajn (1969), který zasazuje loutky (a herce v kostýmu loutky) do reálného prostředí. Ptáček současně hledá příhodné kontexty napříč celou Švankmajerovou tvorbou. Nikoli náhodně tento režisér, čerpající z odkazu surrealismu, v jednom rozhovoru tvrdí, že jej zajímá nikoli umění, nýbrž imaginace. Josef Fulka se soustředí na freudovsko-jungovskou komedii Přežít svůj život (2010), vyznačující se pozoruhodnými snovými i snivými pasážemi, a hodlá tento „Švankmajerův film interpretovat takříkajíc navzdory psychoanalýze“. Michal Michalovič se zaměřuje na Spiklence slasti (1996). Líčí genezi námětu, který pochází z počátku sedmdesátých let, rozebírá vypravěčskou strukturu a vícevrstevný příběh mu souzní s několika obdobně zacílenými zahraničními díly, konkrétně Buñuelovými, Borowczykovými či Cronenbergovými.

Milan Cyroň zmapoval proces literární přípravy v zásadě mravoličného slovenského filmu Kým sa skončí táto noc (Peter Solan, 1965), formálně rádoby novátorského, ve výsledku rozpačitého, přehlíženého. Jiří Slavík zacílil na náhled na nacismus ve znovuobjeveném střihovém dokumentu Svastika (Philippe Mora, 1973), který byl v době svého vzniku odmítnut a posléze zapomenut kvůli „nevhodnému“ přístupu. A z hlubin zapomnění jsou ve sborníku vytahována i další díla, dokonce nerealizované scénáře.

K nejpřínosnějším řadím stať Martina Palúcha Termín „filmová cenzúra“ a jeho význam po roku 1989. Autor věcně dokládá, jak i po pádu komunistického režimu nepřestal existovat princip cenzurních tlaků; tentokrát nikoli coby mocenské rozhodnutí, nýbrž skrze soudy nebo cílený bojkot. A samozřejmě panovaly (a panují) pokusy ovlivnit podobu zamýšleného díla už během jeho realizace, případně zabránit jeho distribuci.

Záběr z více než tříhodinového filmu amerického režiséra a scenáristy Olivera Stonea JFK. Byla to trefa do černého? Snad každý na to odpoví jinak…, foto: Warner Bros.

Palúch se ostatně tímto tématem zabývá dlouhodobě. Výsledkem jeho průzkumů je vloni vydaná kniha Cenzúra a dokumentárny film po roku 1989, která si všímá i četných případů českých. Když tu referujeme o sborníku Iluzívne a antiiluzívne vo filme, připomeňme při té příležitosti, co Palúch píše ve své samostatné knize. Konstatuje v ní, že žaloby nejčastěji podávají lidé (nebo organizace včetně politických a náboženských uskupení), kteří se cítí být dotčeni, pomluveni, zpochybněni, i když původně s natáčením souhlasili. V Česku se soudní tahanice dotkly například studentského filmu Rada nad zlato (Jakub Charvát, 2015) o nekalých praktikách ve finančním poradenství. S podobnými potížemi či medializovanými výhradami se potýkaly i další české dokumenty: Show! (Bohdan Bláhovec, 2013), Svobodu pro Smetanu (Vít Klusák a Filip Remunda, 2013), Pět zrození (Erika Hníková, 2015). Doplňuji, že v Polsku byl na téměř dvě desetiletí soudně zakázán snímek Vítejte do života! (Witajcie w życiu!; Henryk Dederko, 1997), výpověď o pracovních podmínkách u kosmetické firmy Amway.

Odmítavě se ovšem mohou chovat i výrobní či distribuční firmy, nejčastěji televize. Jsou zakazována díla, která by diváky mohla „zkazit“ šířením nevhodných myšlenek. Spornou otázkou se ovšem stává sama definice nevhodnosti. Zdá se, že v tomto případě rozhoduje, co si myslí nebo prosazují stávající mocenské elity – tedy kodex politické korektnosti. Například prosadit do natáčení film o problematickém soužití s mentálně i civilizačně odlišnými etniky je obtížné. Příkladem může být mezinárodní projekt Lucie Klein Svobodové Jako v ráji s námětem praktik některých muslimů přelévajících se do Evropy. Ačkoli scénář byl vloni v Karlových Varech oceněn v soutěži Filmové nadace pro dosud nerealizované scénáře, na natáčení se finance shánějí daleko složitěji – čtyřpovídkový projekt prý není dostatečně pozitivní. Jaká pozitiva však lze hledat třeba na příběhu, založeném na skutečných praktikách, egyptského gigola, který ve vysněné Evropě zakotví díky sňatku s důvěřivou postarší ženou, jak o tom pojednává jedna z povídek? Obdobnou problematikou se ostatně zabývala už před desetiletím spisovatelka a publicistka Iva Pekárková, kterou snad nikdo nepodezírá z xenofobních postojů, v knize Sloni v soumraku.

Martin Palúch téma soudobé cenzury uchopil ve své knize komplexně, i v mezinárodních souvislostech, a právě srovnání přece jen dílčí studie otištěné ve sborníku s knižní podobou ukazuje, nakolik lze rozšířit zpracovávanou látku. Ostatně i některé jiné příspěvky v publikaci Iluzívne a intiiluzívne vo filme jsou součástí větší práce, třeba disertační. Sborník tedy může sloužit coby inspirace nebo přehlídka náčrtů, z nichž některé určitě stojí za samostatné knižní dopracování.

Iluzívne a intiiluzívne vo filme (Editor: Martin Kaňuch)

Autoři textů: Peter Michalovič, Petr Mareš, Katarína Mišíková, Juraj Oniščenko, Martin Ciel, Luboš Ptáček, Vilém Hakl, Jana Bébarová, Josef Rauvolf, Josef Fulka, Romana Javorčeková, Juraj Malíček, Milan Cyroň, Michal Michalovič, Zuzana Nemčíková, Martin Boszorád, Martin Palúch, Miroslav Vlček, Jiří Slavík, Marcel Šedo, Simona Mischnáková. Vydala Asociácia slovenských filmových klubov ve spolupráci se Slovenským filmovým ústavem, Bratislava 2018, 264 stran, náklad 400 výtisků, doporučená cena 5 euro.