Seriál Maniac je rozjívený cirkus se sebejistým principálem Fukunagou

Na seriálu, který by chtěl vypadat jako superpromyšlená mnohovrstevnatá psychologická studie, totiž nejsou zajímavé ani tak jeho klopotné snahy vrstvit rádoby sofistikované sítě aluzí a dějových plánů, nýbrž spíš suverénní vzhled a styl, jaký mu Cary Fukunaga (*1977) propůjčil.

Předně je zde ovšem otázka zpochybňující již první řádky tohoto textu – totiž: nakolik je Maniac v dnešní době vlastně „divný“? Zápletka o dvojici psychicky nevyrovnaných hrdinů, kteří v retrofuturistickém světě testují alternativní lék, jenž je posílá do halucinačních vnitřních vesmírů, na první pohled působí výstředně. Na druhou stranu, podobných vyprávění o neurotických hrdinech ve vyšinutých světech jsme za posledních dvacet let měli možnost vidět dost a dost – od architektonicky vystavěného modelu lidské mysli ve filmu Počátek (2010) Christophera Nolana, přes absurdní hříčky Charlieho Kaufmana po euforické audiovizuální orgie v japonských anime režiséra Satošiho Kona. V téhle společnosti působí Maniac bezmála jako derivát – od Nolana si bere střídání různých snových realit, z Konova nejlepšího filmu Paprika snovou terapii a hrst vlivů japonské anime estetiky a z Kaufmana zase hrdiny zacyklené ve vlastních obsesích, nejistotách a traumatech.

V duchu Kaufmana je Maniac kromě jiného seriálem, v němž vystupuje řada hereckých hvězd obsazených proti jejich zavedeným typům. Japonsko-britská modelka a balerína Sonoja Mizuno známá z filmů Alexe Garlanda je tu za nerdku navlečenou do nadměrných bílých hábitů, má hutné černé vlasy a nosí obří brýle. Díky tomu mimoděčně ukazuje, že je mnohem lepší herečka, než bychom si mohli myslet. Justin Theroux naproti tomu dostal vyloženě karikaturní roli zakomplexovaného vědce, kterou jako by okopíroval od podobných postav z osmdesátkových komedií se Stevem Martinem.

Seriál Maniac: Emma Stone a Jonah Hill, foto: Michele K. Short (Netflix)

Vrchním chameleonem v hereckém ansámblu Maniaca se ovšem jeví být Jonah Hill, představitel jednoho z hlavních hrdinů, který v základní dějové linii hraje zakřiknutou, sebelítostivou, letargickou postavu s velmi pomalým projevem bez vnitřní energie. Cestování napříč různými snovými světy ho však představí v několika dalších identitách, od osmdesátkového borce s mulletem a basketbalistickým tričkem po synka z mafiánské rodiny. Zatímco osobnost Hillovy postavy působí jako černá díra pohlcující veškerou energii včetně té divákovy, Emma Stone coby jeho protihráčka srší na odiv stavěným cynismem, který však působí úplně stejně, ať už se zrovna ocitla v roli tajné agentky či elfské lučištnice. Z jistého pohledu by se Maniac dal chápat jako převleková komedie, ovšem navlečená do spousty přebytečných svršků.

Přesto se seriál Maniac vyjímá, ať už se na něj díváme jakkoli. Vždycky na něm něco přibývá – a občas i něco podstatného chybí. Maniac jako by chtěl být vším možným, avšak ničím pořádně – surreálnou absurdní komedií, technothrillerem o šíleném počítači, retrofuturistickou sci-fi plnou technologií připomínajících včerejší sny o zítřku, nezávislou terapeutickou dramedií a nakonec i feel good filmem o síle přátelství.

Někde se tyhle protichůdné záměry nepříjemně zadrhnou – nechápeme, jaká vlastně ve světě tohoto seriálu panují pravidla, co v něm je a co není možné. To dost vadí. Tedy pokud v seriálu vystupují hrdinové, s nimiž bychom měli nějak souznít a fandit jim. Když už ve filmu všechno vypadá jako ze sci-fi sedmdesátých let, proč do toho ještě samoúčelně roubovat Japonce s jejich otaku estetikou a hromadu dalších snových světů postkládaných z klišé populárních žánrů? Pokud příběh vypráví o dvou hrdinech, kteří překonávají vlastní traumata, proč musí to samé ještě podstupovat vedlejší (a popravdě ne moc zajímavá) postava vědce, který stvořil šílený počítač?

Oproti Nolanově Počátku, který je od začátku do konce propočítaný tak, aby v něm do sebe vše zapadalo a nic netrčelo, tady se valí složitý mnohoúhelník, u něhož úplně nevíme, co je vlastně jeho centrem. V prostřední části seriálu se navíc děj skoro úplně zastaví a my sledujeme jen další výlety hrdinů do snových zápletek.

Svým způsobem podobný vypravěčský patvar byl i starší Fukunagův seriál Temný případ. První epizody nás připravovaly na hrozivou nihilistickou orgii a komplexní mytologii, která se v závěru série ovšem smrskla na naháněčku s otylým šíleným traktoristou v zarostlých ruinách. Fukunaga však nedotaženému vyprávění dokázal dodat uhrančivý magnetismus. Umí totiž skvěle pracovat s výtvarnými filmovými prvky – v případě Temného případu s luisianskými lokacemi, s pohansky působícími rituálními artefakty a konečně také s fyzickým vzhledem a projevem herců v čele s fascinujícím Matthewem McConaugheym.

Podobně Fukunaga dokázal ukočírovat i rozjívené ambice Maniaca. Svět, v němž se tenhle seriál odehrává, sice působí dojmem, že se v něm kdykoli může stát cokoli, ale vždy se to děje pomocí ladných přechodů. Fukunaga nikdy nesklouzává ke kutilské nesouměrnosti designerských filmů Michela Gondryho. Retrofuturistické stroje a další výrazné designové propriety u Fukunagy pokaždé dostanou prostor, abychom si je dobře prohlédli, ale zároveň zapadají do svých prostředí, jako by tam patřily. Nálada seriálu je spíše tlumená do pomalejšího a serióznějšího stylu, nikdy nesklouzává ke křiklavému exhibování výstředností.

V seriálu, který působí, jako by byl navržen pro co největší předvádění se především scenáristů, herců a výtvarníků, nakonec nejvíc vyniká schopnost režiséra udržet celý ten cirkus pohromadě. Až možná trochu zalitujeme, že si Fukunaga neodpustil svůj trademark z každého svého projektu – jeden extrémně dlouhý a složitě komponovaný záběr. Dlouhá jednozáběrová přestřelka, kterou v Maniacovi inscenuje, zdaleka není tak fascinující jako šestiminutový záběr z finále čtvrté epizody Temného případu. Spíš vyznívá vyloženě jako ozdoba, trademark umístěný do seriálu tak trochu z povinnosti.

U Maniaca si tak můžeme znovu přát, aby Fukunaga mohl pracovat se zajímavějším materiálem. Těžko říct, jestli to bude příští bondovka, kterou by režisér podle nejnovějších zpráv měl natáčet jako svůj následující projekt.

Maniac (USA, 2018, 6 h 26 min)

Tvůrci: Patrick Somerville, Cary Fukunaga, režie: Cary Fukunaga, scénář: Patrick Somerville, Amelia Gray, Mauricio Katz, kamera: Darren Lew, hudba: Dan Romer, střih: Tim Streeto, Pete Beaudreau, scénografie: Alex DiGerlando, kostýmy: Jenny Eagan. Hrají:

Jonah Hill, Emma Stone, Justin Theroux, Sally Field, Selenis Leyva, Ramya Pratt, Sonoja Mizuno, Josh Pais, Gabriel Byrne, Maho Honda, Geoffrey Cantor, Julia Garner, Jemima Kirke, Billy Magnussen, Trudie Styler, Allyce Beasley a další.